Hlavní obsah

Glosář Jaromíra Bosáka: Když dva modří nedělají totéž

Foto: Profimedia.cz

Pep Guardiola a Thomas Tuchel, dva výjimeční trenéři. V sobotu večer může po finále Ligy mistrů slavit jen jeden z nich.

Reklama

28. 5. 11:30

Odvolat za velké herní krize a pod tlakem fanoušků a odborné veřejnosti trenéra? Chelsea to udělala, Manchester City nikoli. Odlišnými cestičkami se oba kluby dostaly až do sobotního finále Ligy mistrů.

Článek

První část snahy mocného impéria dobýt nadvládu nad starým kontinentem máme za sebou. Po tvrdé bitvě v polském údolí nakonec troubila vítěznou fanfáru žlutá armáda generála Emeryho, zatímco šiky ostrovního království odtáhly s nepořízenou.

Anglické kluby v této podivné sezoně ukázaly, že mají sílu na to, podmanit si Evropu. Trojnásobné zastoupení ve finálových bojích dvou evropských fotbalových pohárů, to asi není náhoda. Pravda, Solskjaerův United ve středu propásl šanci udělat z Manchesteru hlavní město evropského fotbalu, protože v nekonečné a nervydrásající penaltové přestřelce podlehl Villarealu. Svět kopacího míče opět ukázal, že nestačí být během devadesáti minut lepším týmem. Když nedáte góly, tak je vám takovéto zjištění k ničemu. Zvlášť když proti vám stojí někdo, kdo zřejmě podepsal smlouvu s ďáblem, zodpovědným za Evropskou ligu, tedy trenér Emery.

V sobotu se angličtí fanoušci radovat budou. Zároveň je jisté, že zvítězí ti, kteří vyznávají modrou barvu. Jde jen o to, jestli bude mít navrch světlý, nebo tmavý odstín. V řeži mezi Chelsea a Manchesterem City je těžké hledat favorita. Postavení v tabulce a výkony v závěrečné třetině Premier League by měly ukazovat na Citizens, ale není možné zapomínat, že Tuchelova čeládka ze Stamford Bridge už v sezoně dokázala dvakrát City vyklepnout. Z toho jednou v lize a jednou v semifinále FA Cupu, tudíž lze očekávat, že žádný přehnaný respekt k anglickému mistrovi v žilách hráčů z Fulham Road kolotat nebude.

Oba týmy zažívaly v průběhu sezony podobný příběh. Na podzim a v zimě se trápily, postavení v tabulce zdaleka neodpovídalo očekávání a ambicím. Potud platí ona podobnost. Ovšem řešení problému bylo úplně opačné. Zatímco Chelsea sáhla po změně trenéra a někdejší hráčské legendě Franku Lampardovi ukázala dveře, Pep Guardiola si místo na lavičce Manchesteru City udržel, ačkoliv volání po jeho výměně nebylo slabým hláskem volajícího na poušti, ale poměrně zvučným akustickým projevem nespokojených fanoušků a v mnoha případech i všelikých fotbalových odborníků.

Krátký výlet do historie naznačuje, že oba finalisté se v určitý velmi podobný čas potáceli na konci první desítky tabulky, v případě Citizens dokonce až za její hranicí. Guardiolovo mužstvo se po čtvrtém kole propadlo na čtrnácté místo a poté přišla série, kdy do devátého kola dokázali muži v bleděmodrých dresech dát vždy maximálně jeden gól. Na poměry mužů z Etihad Stadium absolutně tristní střelecká bilance, byť znamenala i tři výhry. Jeden ze dvou hlavních předsezonních aspirantů na výhru v nejvyšší soutěži se po porážce 0:2 na hřišti Tottenhamu krčil na třináctém místě s bilancí čtyř výher, tří remíz a dvou porážek.

Koktejl vyvolávající nepříjemné pocity a úpornou bolest hlavy u všech zodpovědných. Na denním pořádku byly články a rozbory práce Guardioly, jeho (ne)schopnosti dát týmu pořádný impulz a nakopnout ho na cestu vzhůru. Množily se informace o návratu úspěšného kouče do Katalánska, eventuálně stěhování do Paříže či jinam. Temná oblaka nervozity se stahovala nad Etihad Stadium a hrozila pořádnou bouřkou, ne-li hurikánem. Jenže Guardiola zůstal trpělivý. Už je dost zkušený, aby věděl, že sezona bude velmi dlouhá, opory potřebují čas na to, aby se dostaly do optimální formy, že stoperská dvojice se musí sehrát, leckdo potřebuje doléčit nějaký ten šrám.

A ejhle, v desátém a jedenáctém kole potkali Citizens příjemné soupeře – Burnley (5:0), Fulham (2:0) a svět byl najednou zase v pořádku. Po dvou následujících plichtách vykouzlil Guardiolův ansámbl třináct ligových výher v řadě a o držiteli titulu bylo celkem jasno. To, že management klubu nesáhl pro trenérskou změnu, se nesmírně vyplatilo. V domácí soutěži i Lize mistrů Manchester City válel – Neymar a Mbappé by mohli povídat – jediné, co mohlo a jistě bude klubové náčelníky mrzet, je semifinálová porážka v FA Cupu od – Chelsea.

Vedení klubu ze Stamford Bridge má za sebou jinou zkušenost. Když si Lampard nevěděl rady, jak probudit v týmu jeho skutečný potenciál, musel si zabalit uzlíček a jít hledat štěstí někam jinam. Očekávání před sezonou nebyla malá, i vzhledem k tomu, kolik klub Romana Abramoviče investoval do nových posil. Za Wernera odešlo z účtu 48 milionů liber, Havertz přišel na 72 milionů v téže měně, za hubičku nebyl ani Ziyech (36 milionů), z laciného kraje nebyli ani obránce Chilwell (46 milionů) a brankář Mendy (26 milionů).

To když sečtete a podtrhnete, přitom na příjmové stránce máte odchod Moraty za cca 50 milionů a Pašaliče vyloženě za drobné, nemusíte být extra kvalitní účetní, abyste dospěl k názoru, že na příjmové straně se musí na konci sezony objevit sakra velký úspěch, aby takové dobrodružství mělo smysl. Proto když se po relativně slibné úvodní části ligového ročníku dostavila výrazná herní nepohoda a po lednové porážce s Leicesterem propad na deváté místo, rozhodl se Abramovič a jeho nejbližší spolupracovníci, že je nutno do zbraně povolat jiného velícího důstojníka.

Volba padla na Thomase Tuchela, vypoklonkovaného z PSG. V tomto případě změna efekt přinesla. Na rozdíl od posledních „Lampardových“ zápasů dostávala hra Chelsea tvář a divák měl najednou pocit, že dokáže z pohledu na obrazovku odhadnout, co vlastně chce mužstvo hrát. Od dvacátého do dvacátého devátého kola Chelsea neprohrála, to až ve třicátém přišla ostuda s WBA 2:5, ale to šlo spíše o výjimečný exces. Postupem času se do skvělé formy dostal Kanté, Mount dokazoval, že ne neprávem patří k nejlepším mladším anglickým hráčům, Mendy dal zapomenout na nešťastníka Kepu, do sestavy se vrátil Lampardem opomíjený kapitán Azpilicueta, velikým překvapením se stal odepisovaný stoper Rüdiger, který už byl na cestě pryč ze Stamford Bridge, a dalo by se pokračovat.

Ne, Chelsea ještě není úplně vyladěný orchestr, stále se sem tam objeví skřípění smyčců nebo prasklá struna, ale oproti venkovské kutálce z přelomu roku jde o výrazný posun směrem k velice dobře fungujícímu tělesu, schopnému odehrát i velmi náročné party bez výraznějšího zaškobrtnutí. Důkazem budiž, jak si Chelsea poradila v semifinále Ligy mistrů s Realem Madrid. Skoro by se chtělo napsat, že Zidanův tým byl soupeřem sfouknut jako svíce.

Jak vidno, když dva dělají totéž, rozuměj potácejí se v kalných vodách tabulky, daleko od předpokládaných umístění, nemusí volit stejná řešení. Citizens se vyplatilo, že Guardiola zůstal u kormidla, zatímco Chelsea vydělala na trenérské změně. Neexistuje univerzální řešení. Kdo se bude radovat v sobotu těsně před půlnocí, to si netroufnu tipovat. Ano, sázkové tendence budou mluvit pro Manchester City, ale Chelsea už letos dvakrát dokázala na Guardiolu vyzrát. Do třetice? To je otázka, s níž by měl i Hamlet velkou honičku…

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované