Článek
Sněmovnou prošla novela školského zákona, kterou by si vláda mohla hrdě zarámovat do nepříliš bohaté výstavky svých nepopiratelných úspěchů. Je to významný krok ke školství, které má v centru zájmu žáka a jeho individuální potřeby a které reaguje na problémy, jež do škol přineslo 21. století.
Výčet pozitivních změn, které by měly českým školám reálně pomoci, je docela dlouhý. Jistější a zakotvenější budou pozice školních psychologů a speciálních pedagogů. Vznikne institut sociálního pedagoga zaměřeného na řešení konfliktů ve třídách i složitých situací v rodinách žáků. Financování škol se změní tak, že do strukturálně postižených oblastí a škol s větším počtem znevýhodněných žáků bude moci proudit víc peněz na pomůcky i personál. Zjednoduší se vytváření svazků škol, měla by se zvýšit podpora začínajících učitelů a tak dále.
Většina těchto opatření vznikla ve spolupráci s odbornými kruhy a má také širokou politickou podporu i od opozičních stran, což bylo při sněmovních debatách jasně patrné. Přesto se o zákon vedla dlouhá zákopová válka včetně mnohatýdenních obstrukcí závěrečného sněmovního čtení. A problémy mohou přijít i v Senátu.
Důvodem je nesmyslný krok ministra školství Mikuláše Beka, který se rozhodl do návrhu vlepit i změnu financování nepedagogických pracovníků, které mají od Nového roku převzít od státu zřizovatelé škol, tedy obce v případě základek a kraje v případě středoškolských zařízení. Tuhle změnu nedokázal Bek se zástupci regionů dostatečně projednat a dopustil, aby se postupem času stala zástupným symbolem celého zákona a jádrem obřích politických sporů.
Bek mohl změnu financování nepedagogů – což je citlivá, ale také čistě rozpočtová věc bez širšího dopadu na systém a výsledky vzdělávání – vyčlenit do jiného návrhu. Místo toho připustil, aby spor o tuhle technikálii ohrozil celý proces schvalování velké reformy, která by mohla dát jeho působení na ministerstvu alespoň nějaký smysl.
Je to podobný – a podobně hloupý – vládní postup, jaký jsme viděli už několikrát. Debata o široce dojednaném a podporovaném zákoníku práce byla poničena nesmyslným návrhem výpovědi bez udání důvodu. Diskuze o velké novele zákona o zdravotním pojištění se utopila v marné diskuzi o neprojednaném pozměňovacím návrhu na „volbu pacienta“ neboli zavedení doplatků za nehrazené zdravotní služby.
Jako by se ministři odborným i politickým vyjednáváním o zákonech chtěli ostrým sněmovním expozé vyhnout, ale jejich poslanci nakonec neodolají a vetknou do návrhu nějaký politický šrapnel, který zaručí nekonečné hodiny opozičních litanií.
V případě školského zákona je Bekův postup nezodpovědný ještě z jednoho důvodu – nezvládnutou snahou o přehození finanční odpovědnosti za financování nepedagogů proti sobě nepostavil jen opoziční poslance, ale hlavně mnoho starostů a hejtmanů. To může zabolet při schvalování zákona v Senátu. Tam má sice vláda nominálně pohodlnou většinu, ale Senát je také plný vysloužilých i aktivních starostů a obecních, městských i krajských politiků. Takže jeho funkce průběžně osciluje mezi zamýšlenou celostátní pojistkou demokracie a silnou lobby regionálních a lokálních politických zájmů, často bez ohledu na stranický dres. A protože právě regiony jsou silnými odpůrci Bekovy úpravy, může návrh v Senátu narazit.
Vládu přitom tlačí čas. O případné senátní vratce by se muselo ve Sněmovně jednat buď o prázdninách na mimořádné schůzi, anebo úplně na poslední chvíli v září. Pak stačí jen trocha dalších obstrukcí, přijdou volby a největší reforma školství za posledních 20 let, pečlivě připravená a odborníky vítaná, spadne pod stůl. Školám, pedagogům i všem, kteří na změně českého školství pracovali, ordinuje ministr Bek úplně zbytečnou, zato koňskou dávku adrenalinu.
