Hlavní obsah

Komentář: Ku-klux-klan skrytý v nás pořád dělí lidi na černé a bílé

Luděk Mádl
šéfreportér
Foto: Profimedia.cz

Demba Ba vysvětluje rumunskému rozhodčímu, co se mu nelíbí na označení „černý“.

Reklama

9. 12. 2020 11:30

Už jsme snad pochopili, že není fajn jiné lidi vlastnit, prodávat nebo pro zábavu bičovat. Ani je zesměšňovat opičími skřeky. Zbývá ještě pochopit, že podstatou rasismu je samotné kastování lidí na černé a bílé.

Článek

Fotbal je v očích mnohých povýšených intelektuálů takříkajíc zábava pro debily. Oni tedy používají termín „lidová zábava“, aby se neřeklo.

Ale kdoví, třeba se právě přes jednoduchý příběh z prostředí toho prostoduchého fotbalu podaří vysvětlit něco, co se zjevně nejen v české společnosti zatím dostatečně vysvětlit nepodařilo. A sice: co je to rasismus.

Utkání Ligy mistrů mezi Paris SG a tureckým Basaksehirem se nedohrálo a bude se opakovat. Co se stalo? Čtvrtý rozhodčí pomáhal hlavnímu s identifikací osob a použil přitom rumunský výraz negru, což znamená černý. Rozhodčí totiž byli Rumuni.

A spustila se hádka, ve které hrál hlavní roli Pierre Webó, kamerunský asistent trenéra Basaksehiru, zapojoval se do ní i senegalský útočník Demba Ba. Zejména ti dva vzrušeně hovořili s rumunskými rozhodčími.

A argument Afričanů byl formulován naprosto precizně: „Když mluvíte o bílém, řeknete jen: ten chlap. Ale jeho jste označil za toho černého chlapa. Proč?“

Spousta z nás jistě začala uvažovat o tom, že jde jen o jazykový babylon a nedorozumění. Že ti, co si stěžovali, pochopili výraz negru jako negr, tedy jako nadávku. Ne. Tady šlo o rozdělení na černé a bílé. O samou podstatu rasismu, kterou nejen moje generace má problém zcela přesně pochopit.

Hráči Basaksehiru společně se stejně rozzlobenými hráči Paris SG odešli ze hřiště a odmítli v utkání pokračovat. Zápas s jinými rozhodčími se uskuteční v náhradním termínu dnes večer.

„Oni z nás ty rasisty ještě nakonec udělají!“ rozčiloval se mi následně jeden pán na Facebooku. Už jen užité dělení na oni a my prozrazuje, že opravdu není potřeba z někoho rasistu dodatečně vytvářet.

A já se klidně přiznám: Svým způsobem v tom jedu taky. Když ukážu na fotku pod titulkem tohoto článku, automaticky řeknu: Ten černoch vlevo. Je to vlastně Ku-klux-klan zarytý hluboko v nás. Jsme v tom vychováni, prožili jsme v tom celý život. A je skutečně problém se toho zbavit. Lusknutím prstů to vskutku nejde, je to cesta. A na jejím začátku musí být pochopení problému.

Nechci si tady hrát na chytrého a někoho poučovat, i když to tak asi mnohým vyzní, možná oprávněně. Ale chci se jen pokusit nastínit věci tak, jak je chápu já.

Jako na zjevení už se dnes díváme na filmy, jako je 12 let v řetězech, kde se lidí využívá k otrocké práci, obchoduje se s nimi na trhu jako s kusy dobytka. Běžnou součástí jejich života je neustálé ponižování, nesvoboda, řetězy, biče. Hrůza. Ale není to zase až tak dávno, co to velká část americké společnosti považovala za standard. A k degradaci na úroveň hospodářského zvířectva stačilo jediné – barva pleti. Nakonec šla kvůli tomu druhá část společnosti s otrokáři do občanské války.

Tady je mimochodem trailer k tomu zmíněnému skvělému oscarovému filmu:

Kromě několika magorů mezi námi už snad chápeme, že nosit přes hlavu prostěradla a zapalovat kříže není úplně progresivní směr. Od tohoto pojetí rasismu jsme se přesunuli k výchově, že například není šťastné vydávat na fotbale opičí skřeky, sotva se fotbalista původem z Afriky dotkne balonu.

Ani tohle mimochodem mnoha lidem dlouho nebylo jasné. Anebo jim to třeba jasné je, ale dělají to dodnes, protože jim zkrátka dělá radost, když tím jiného ponižují. Aniž by si uvědomili, že tím lidsky degradují především sami sebe.

V rámci celé téhle právě popsané edukace byla už snad velká část české společnosti schopná dojít do bodu, kdy rasismus chápe jako něco špatného. Kdo pamatuje devadesátá léta minulého a první léta tohoto století, ví, že už tohle je výhra. Sice částečná, ale výhra.

Chápeme, že vzít zápalné lahve a naházet je do domu s romskými obyvateli, jako se to stalo v roce 2009 ve Vítkově, je prostě něco strašného.

Pořád jsme si ale asi dostatečně nedefinovali, co vlastně je ten rasismus.

Foto: Profimedia.cz

Natálka, jedna ze zraněných obětí žhářského útoku ve Vítkově, který proběhl v roce 2009. Provedli ho čtyři mladí neonacisté.

Alespoň podle toho, co zhusta čítávám na sociálních sítích, si u nás spousta lidí vykládá rasismus jako násilné, otevřeně nenávistné chování k jinému etniku.

Dobře. Ale je potřeba jít ještě hlouběji, k prazákladu celé věci. A tím je samotné rozlišování lidí na bílé a černé. Neřekneme, že „tohle je ten vysoký fotbalista se skvělou kličkou, co má na zádech číslo 9, narodil se v Kamerunu a umí taky skvěle hrát na kytaru“. Řekneme, že „to je ten černoch“.

O jeho spoluhráči ale neřekneme na první dobrou, že „to je ten běloch“.

A to je rasismus, jeho prapodstata. Rozdělování a přiznejme si, že tím pádem i kastování lidí podle prvního zrakového vjemu: černý, bílý.

A přesně o tom Pierre Webó s rumunskými rozhodčími hovořil. A to je ten důvod, proč oba týmy odešly ze hřiště. Aby nám tohle řekly. Aby třeba mně daly důvod napsat tenhle text. Abyste si ho přečetli. Abychom to zkusili pochopit.

A pochopit znamená vcítit se.

Určitě se leckdo z nás cítil někdy v životě jako degradovaný. Dám příklad: jsem v restauraci, kamarád mě seznamuje se svým známým, je to akademik, filozof. A mě představí jako fotbalového novináře. V tu chvíli vidím a cítím v očích filozofových, jakož i z jeho lehkého úsměšku, jemuž se neubránil, že si mě zařadil. Zhruba někam naroveň odborníkům na psí exkrementy. Má to zakódované. Jak slyší „fotbal“, naskočí mu „póvl“.

A člověk se v tu chvíli necítí dobře. Musí se pak s dotyčným hodinku bavit o pramenech husitství, aby akademik seznal, že i když se motáte kolem fotbalu, nemusíte být ještě automaticky úplný trotl.

A teď si uvědomme, že problém pocitu společenské degradace a nastolení „jinakosti“ vyvstal až v momentu vyřčení slova fotbal.

A zkusme se vcítit do toho, že někdo si tu jinakost nosí viditelně pořád s sebou. Na čele, na těle, všude. Je zakódována v jiném nastavení pigmentu. Chodíte světem s tmavší pokožkou, než mají jiní. A drtivá většina z nich k vám přistupuje v první řadě tak, že vy jste ten, co má tmavší pleť než oni.

Neřeší, jestli jste Petr, Pavel, Wilfried nebo Abdallah, jestli máte vzdělání nebo talent na fotbal či na muziku. Pro ně jste v první řadě ten černý. Oni to nemyslí zle. Nechtějí vám fyzicky ani jinak ublížit. Ale tím, že vás vnímají a označují jako černého nebo jakkoli nebílého, vám ubližují, aniž si to uvědomí.

Tak třeba nám i ta čerstvá pařížská scénka z onoho prostoduchého fotbalu pomůže tohle celé hlouběji pochopit.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované