Hlavní obsah

Komentář: Tahle země je pro starý. Ale brzy se změní k nepoznání

Michael Durčák
historik, novinář
Foto: Profimedia.cz

Joe Biden kandidoval na prezidenta už před 33 lety. Tou dobou jedna z výrazných političek Demokratické strany Alexandria Ocasio-Cortezová ještě ani nebyla na světě.

Reklama

21. 11. 18:30

Spojené státy čekají v následujících desetiletích překotné změny. Díky Joeu Bidenovi? Kdepak. Dojde na generační výměnu politických elit.

Článek

20. listopadu oslavil Joe Biden 78. narozeniny. Až se na konci ledna ujme úřadu, bude nejstarším nastupujícím prezidentem v americké historii. Do té doby držel tento primát Donald Trump, kterému bude brzy 75 let a do funkce nastupoval v sedmdesáti. Mimochodem, nejstarším prezidentem byl do té doby Ronald Reagan, který v úřadu končil, když mu bylo 78 let.

Průměrný věk amerických prezidentů je (bez Bidena) 55 let. Průměrný věk signatářů Deklarace nezávislosti byl čtyřicet. A průměrný věk Američanů je 38,4 roku, nicméně v roce 1960 to bylo něco málo pod třicet. To jsou ovšem fakta, která se nepropisují do nejvyššího vedení státu.

Nejenže administrativa Donalda Trumpa patřila k jedněm z nejstarších v rámci OECD, ale tento problém sahá nadále i za Bílý dům. Už nyní víme, že šéfkou Sněmovny reprezentantů bude demokratka Nancy Pelosiová. Té je osmdesát let. Vůdci senátních republikánů Mitchi McConnellovi, který bude vzhledem k rozložení sil v horní komoře Kongresu faktickým kingmakerem, je 78 let a senátorem za stát Kentucky je od roku 1985. Jeho demokratický protějšek Chuck Schumer (sám senátor od roku 1999) oslaví 23. listopadu své sedmdesáté narozeniny.

Z toho se trochu vymyká příští viceprezidentka Kamala Harrisová, které je „pouhých“ šestapadesát. Připomeňme však, že ta je u voličů natolik populární, že v demokratických primárkách nebyla schopná získat byť jen jednoho jediného delegáta. A jako by toho bylo málo, průměrný věk soudců Nejvyššího soudu USA je také přes 60 let, konkrétně 63,4 roku. Zde jsou navíc mandáty doživotní.

Zvolený Kongres rovněž patří k jedněm z nejstarších v historii. V případě Sněmovny reprezentantů je průměrný věk vedení Demokratické strany 73 let, u republikánů to je o necelých deset let méně (63,7). Senát je s průměrem přes 60 let také jedním z nejstarších v historii země. Zároveň však platí, že s každými volbami se zvyšuje procento voličů nad 65 let. Ostatně právě ti se také v listopadových volbách přiklonili tentokrát k Bidenovi, což byl významný faktor Trumpovy porážky.

Američtí politici stárnou. Možná se vám to zdá banální, nicméně tento fakt má dalekosáhlé následky. Nejenže u budoucího prezidenta je na první pohled jasné, že jeho kognitivní schopnosti se s postupujícím věkem rapidně zhoršují, ale také lze vážně pochybovat o tom, zda bude za čtyři roky, kdy mu bude 82, kandidovat. Ostatně svou misi – porazit Donalda Trumpa – už splnil. Je ale také zábavné, že demokraté, jejichž progresivní křídlo s ochotou pořád dokola opakuje, jak moc nesnáší staré bílé muže, poslali do Bílého domu skutečný etalon tohoto, dle jejich mínění, zavrženíhodného patriarchálního establishmentu. Navíc mít natolik staré vedení státu není úplně ideální během globální pandemie, když koronavirus ohrožuje především starší ročníky v populaci. Špičky USA jsou tak náchylnější vůči nemoci než vedení jiných zemí.

Nadprůměrné stáří amerických politiků je přitom do očí bijící, čehož si všimli kupříkladu před dvěma roky Číňané, když se na tamních sociálních sítích hojně sdílela fotka kongresmana Billa Pascrella, člena americké obchodní delegace při setkání se svými čínskými protějšky. Ten rozdíl je do očí bijící.

Konsekvence těchto reálií jsou přitom hmatatelné. Z toho, co zatím víme o Bidenově administrativě, je jasné, že nově zvolený prezident bude sázet hlavně na staré známé osvědčené spolupracovníky demokratů.

Důchodový věk politických špiček země je napříč všemi ostatními státy OECD bezprecedentní a vymyká se průměru o řadu let. O Americe nám to říká mnohé.

V první řadě to ukazuje, jak složité je propracovat se v samotném Washingtonu na vrchol politického „potravního řetězce“, a že jsou k tomu potřeba často doslova desítky let zkušeností, kontaktů a ohmatávání si prostředí prošpikovaného lobbingem a dalšími vlivy. Je to další střípek do skládanky, který ukazuje, jak moc je mocenské centrum federální vlády odtržené od reality zbytku USA.

Zároveň se ukazuje, že v Americe, která už teď trpí nadprodukcí elit, je velice těžké vystoupat na vrchol, ať už jste jakkoliv nadaní, jelikož vedoucí pozice ve společnosti jsou desítky let zabetonované starými kádry. A neplatí to jen o politice, ale také třeba o akademické sféře.

Čas nových, talentovaných politiků přitom přijde. Dřív nebo později. V případě Nancy Pelosiové a jejího kolegy Schumera se hovoří o tom, že se po případném volebním neúspěchu za dva roky postaví do čela demokratů v Kongresu jiné tváře; které dokážou v opozici více než jen teatrálně trhat papíry jako Pelosiová. Obě hlavní americké strany přitom mají několik politických talentů – demokraté kongresmanku Alexandrii Ocasio-Cortezovou (31 let) či neúspěšného kandidáta na prezidentskou nominaci strany Petea Buttigiega (38). U republikánů budou v budoucnu mířit vysoko dvojice senátorů Josh Hawley (40 let) a Tom Cotton (43), kteří už jsou teď výraznými postavami senátorského klubu.

A s novou generací politiků samozřejmě přijdou i jiné priority. Mladším politikům připadne tíha státního dluhu, který bobtná do obřích rozměrů, ale v posledních volbách to jednoduše nebylo téma. Na přetřes přijde také reforma zdravotnictví a vzdělávacího systému, které jsou především pro mladší generace stále více luxusem než součástí jejich běžného života. V neposlední řadě se také dříve nebo později objeví na stole debaty nad tím, jak moc bude nutné změnit ústavní systém. Před půl stoletím zničení sboru volitelů (electoral college) zablokovali demokratičtí senátoři, za nějakých deset let už taková změna projít může. Stejně tak se může dostat Washingtonu D.C. či Portoriku plnohodnotného statutu států unie. A to je jen nástřel možných témat.

Změny budou dalekosáhlé a nastupující generace politických špiček, odstřižená od dědictví poválečného boomu Spojených států, promění tvář země k nepoznání.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené