Hlavní obsah

Komentář: Zavřít, či nezavřít? Koronavirové dilema lékařů

Martin Čaban
Komentátor
Foto: ČTK, ČTK

Aby si Češi mohli alespoň ušít náhražky nedostatkových roušek, povolila vláda otevřít galanteriím a prodejnám textilu. Lékaři jsou ovšem ve složitější situaci.

Reklama

17. 3. 2020 14:30

Neschopnost vlády zajistit dostatek respirátorů žene lékaře k těžkému rozhodování, z nějž prakticky neexistuje uspokojivá cesta ven. Je to ostuda.

Článek

Ještě před pár dny celé Česko peklo, dnes celé Česko šije roušky. Je to vlastně velmi sympatická a kreativní reakce na všeobecně nekomfortní situaci kolem epidemie koronaviru. Z roušky nošené ve veřejném prostoru se postupně stává symbol ohleduplnosti k vlastnímu okolí. Jak moudře pravil jeden hojně sdílený příspěvek na sociálních sítích: „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě.“ Takhle jednoduché to je.

Tedy takhle jednoduché to je všude kromě zdravotnictví. I do nemocnic a zařízení sociálních služeb míří stovky roušek ušitých v českých domácnostech, což je obdivuhodné, ba dojemné. Lékaře a záchranáře, kteří denně přicházejí do styku se stovkami potenciálně nakažených lidí, ale musejí chránit i sofistikovanější prostředky, především respirátory. Těch je v tuto chvíli zoufale málo.

Pro kontext ostré kritiky, jež se kvůli tomu snáší na hlavu premiéra Andreje Babiše i ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, je dobré si uvědomit, že Česko není ani zdaleka jedinou zemí, která má s nedostatkem ochranných prostředků problém.

Například americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) dokonce vydalo doporučení pro nemocnice a zdravotníky, jak postupovat v případě, že roušky a respirátory úplně dojdou. CDC zdůrazňuje, že jde o extrémní scénář, ale čtení je to strašidelné. Z péče o rizikové pacienty se mají vyloučit lékaři, kteří patří k ohroženým skupinám (hlavně ti starší), naopak nastoupit mají zdravotníci, již už sami COVID-19 prodělali, neboť je jistá šance, že by mohli mít imunitu. Podle listu The New York Times státní strategické zásoby respirátorů pokrývají stěží jedno procento z celkových 3,5 miliardy respirátorů, které budou USA kvůli šíření koronaviru potřebovat během jediného roku.

Situace je vážná po celém světě, což ovšem z české vlády nesnímá odpovědnost za zajištění ochranných prostředků v krizové situaci. Té vláda v tuto chvíli nedokáže dostát a lékaře tím nutí k velmi složitým rozhodnutím. Hlavní otázkou je, zda má lékař, který nemá dostatečné ochranné prostředky, vůbec poskytovat péči. Ani sami lékaři v tom nemají jasno. Zatímco předseda Sdružení praktických lékařů Petr Šonka vyzývá lékaře, aby bez patřičných ochranných pomůcek neordinovali, prezident České lékařské komory Milan Kubek naopak na své kolegy apeluje, aby se o pacienty starali i bez potřebné ochrany.

Vynést v tomto sporu z laické pozice ostrý soud je těžké, na obou stranách jsou silné argumenty. Přesto logika dané situace i širší kontext hrají do karet spíše zastáncům zavřených ordinací. Dívat se na lékaře, kteří ordinují bez patřičných ochranných pomůcek, jako na hrdiny, kteří kvůli neschopnosti vlády nasazují vlastní život v boji se zákeřnou nemocí, je lákavé. Ale je to hrdinství zvláštního rázu.

Riziko nákazy je u lékařů velké a lékař s koronavirem může jednak nakazit dlouhou řadu dalších lidí a jednak vyřadit z provozu významnou část celého systému, který potřebuje každou ruku. To se stalo naposledy v olomoucké fakultní nemocnici, kde byl jeden z lékařů pozitivně testován na koronavirus a dalších 15 doktorů pak muselo do karantény.

Apel prezidenta komory Kubka lze také pochopit. „Neuzavírejte své ordinace, nemůžeme ponechat své pacienty bez pomoci,“ píše Kubek ve své nedělní výzvě a pokračuje: „Nezbývá nic jiného než doufat, že během nastávajícího pracovního týdne nějaké ochranné pomůcky konečně dostaneme a že situace se nějak stabilizuje.“

Možná se to mezi laiky málo ví, ale prvním ze čtyř hlavních principů lékařské etiky není snaha vyléčit pacienta. Na prvním místě mezi lékařskými imperativy je princip s půvabným názvem nonmaleficence, což by se dalo přeložit jako přikázání „neublížit“, latiníci užívají také úsloví „primum non nocere“, tedy „především neškodit“. Jako každý etický princip má i tento širokou škálu možných výkladů a snaha neriskovat šíření nebezpečné nákazy kvůli nedostatku ochranného vybavení by se do něj měla vejít celkem pohodlně. Etické a pracovní dilema však nelze lékařům závidět a je skutečně ostuda, že je do něj vláda svými selháními v oblasti zásobování ochrannými prostředky vehnala.

Pro zavření ordinací hovoří také jeden chladně, až cynicky pragmatický argument, který ale rovněž má svou důležitost. Lékaři jsou obecně v české veřejné debatě poměrně měkcí při prosazování svých požadavků, zejména pokud se týkají pro laiky méně srozumitelných věcí, než jsou platy. O častém porušování zákoníku práce v nemocnicích, o enormních množstvích přesčasů, které lékaři odpracují, o poskytování péče lékaři na hraně fyzického zhroucení, o tom všem se čas od času mluví. Dosud žádný protest však s tímto problémem výrazněji nehnul. Nejspíš proto, že lékaři přes všechny pohrůžky vždy „vyměkli“, den co den chodili do práce a v nevyhovujících podmínkách pokračovali dál. Je to jeden z důvodů, proč se v českém zdravotnictví za 30 let pohnulo kupředu jen velmi málo skutečně systémových věcí.

Pokud lékaři „vyměknou“ i v případě nedostatečně zajištěné ochrany jejich vlastního zdraví, ohrozí tím nejen sebe, své okolí a své pacienty, ale také všechny své vyjednávací pozice v budoucích střetech s vládou a státem. Zdravotníci by samozřejmě neměli přímo zneužívat současnou situaci pro vlastní profesní lobby, na druhé straně je koronavirová epidemie dobrým způsobem, jak nahlédnout tenkost ledu, na němž se české zdravotnictví dlouhodobě pohybuje. Děkovat zdravotníkům politici umějí, ale tím jejich zájem obvykle končí.

Pokud se vám tedy náhodou přihodí, že se v nejbližších dnech či týdnech nedostanete do ordinace ke svému lékaři, nespílejte mu. Chová se racionálně a v zájmu širšího bezpečí a má k tomu i dost dalších důvodů. V době, kdy máme všichni chodit venku v rouškách a v Praze se už za odkrytý obličej vyhazuje z hromadné dopravy, snad nikdo nechce přijít k lékaři, který ordinuje bez potřebné ochrany. Snad toto lékařské dilema nepotrvá dlouho a dodávky respirátorů se rozběhnou. Vláda to lékařům, sestřičkám i záchranářům dluží.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované