Hlavní obsah

Koronadeník: Nakazit se je cejch a dlouhá samota. Příznaky trvají už měsíc

Foto: Profimedia.cz

Ilustrační foto.

Reklama

2. 11. 2020 6:20

Redaktorka Seznam Zpráv popsala svůj měsíc s covidem-19. Formou deníku zachytila vývoj zdravotních potíží i reakci svého nejbližšího okolí. Z důvodu, že v textu zmiňuje své blízké, si přeje zůstat v anonymitě.

Článek

Šance na bezproblémový průběh nákazy u mě byly docela velké. Není mi ani třicet, nejsem ani žádná riziková skupina. Přesto je to už měsíc, co se s covidem potýkám a pořád je co léčit. Po všech stránkách.

Nakazila jsem se vlastně při první příležitosti, kdy jsem s pocitem bezpečí odložila roušku mezi svými nejbližšími. Rozhodli jsme si udělat „poslední výlet před nouzovým stavem“. Poctivá promořovací akce pod širým nebem.

Třetí den (od nákazy)

Píše mi kamarádka, že v noci skončila na pohotovosti s bolestmi břicha. Podle lékařů prý otrava z jídla. Večer se se střevní chřipkou ozývá další. Hlavní podezřelý je tedy zatím svačinový řízek. Přesto jsem trochu nervózní a uchyluju se ke googlení a sebediagnostice. Dočítám se, že je možné koronavirus i sníst, pak se nákaza může schovávat za zkažený řízek. Žaludek mám sice na vodě, ale zdá se, že jsem oproti ostatním úplně zdravá.

Den pátý

„Něco“ na mě leze. Pálí mě oči, tlačí v hlavě, nachytávám sama sebe, že píšu nesmysly a hotový text odevzdávám až na šesté přečtení. Mám mozek v mlze a těžko se soustředím. Na poslední chvíli odmítám nabídku na „poslední pivo, než nám tu Prymula všechno zavře“ a netuším, že tím šesti svým vtipkujícím kamarádům, že jsem posera, dělám službu.

Den šestý

Rozlepit oči a vstát z postele je nepříjemnější než kdy jindy. Celý den mžourám a samovolně bezdůvodně slzím a každou chvíli fascinovaně v zrcadle kontroluju, co se mi to děje s očima. Diagnostikuju si u mě nijak vzácný zánět spojivek. Celý den jsem rozhozená a odmítám soucitně nabízené návštěvy, protože se bojím, že bych mohla způsobit neštěstí. Mám zimnici a cítím, jak mi hoří celé tělo. Teploměr i na třetí měření ukazuje maximálně 35,4. Uklidňuju se, že příznakem covidu je horečka a kašel. Nemám ani jedno. Ostatní z výletní skupiny jsou až na jednu kamarádku, která šla raději na testy, v pořádku.

Den sedmý

Neznámé číslo. „Dobrý den, byla jste v kontaktu s nakaženým. Víte to, ano?“ Nevím, díky. A moje rýmou ucpaná a bolavá hlava to nějak nechce chápat, přestože tušit jsem to vzhledem ke stavu v Česku mohla. Moje eRouška dál zarytě mlčí. Jestli je někdo ještě zmatenější než já, pak je to volající. Musím jít na testy, to je jasné, volný termín je v pondělí, tedy za tři dny. „Nakazila jste se zřejmě v pátek nebo v sobotu,“ říká mi a hledá odběrové centrum, kam mě zapsat. Zmatky způsobuje fakt, že mám trvalé bydliště jinde než přechodné. Ležíc v peřinách s teplotou pocitově 40 si místo pro svůj test na covid hledám nakonec sama na internetu a prosím si o vystavení žádanky.

„Hlavně jděte pěšky“

Když mi slečna oznamuje, že se mám na místo dostavit pěšky, začíná mě polévat skutečné horko. Mám problém vylézt z postele a odběrové místo mám podle map hodinu pěšky. „MHD jet nemůžete. Máte auto?“ „Nemám.“ „No, ale MHD jet přece nemůžete.“ Chci být milá, ale co má teda dělat člověk, kterému není dobře natolik, aby si dopřál takovou procházku? Je mi jasné, že jsou horší případy, které by zasloužily návštěvu odběrového vozu známého z promo videa Chytré karantény, ale tohle přece nemůžou myslet vážně. Z hlasu slečny jde slyšet, že je jí to líto a je v rozpacích, určitě toho má dost, já vím, ale já pomalu taky. Hygiena na drátě stejně tuto možnost nenabízí. Doufám, že v den testů budu mít na procházku po Praze dobrou náladu.

Jsem tedy oficiálně sedmý den od kontaktu s nakaženým a hygiena mě vyhmátla v podstatě na poslední chvíli. „V kolik hodin mám přijít?“ pokládám poslední otázku paní z hygieny. „No, asi někdy ráno, jsou tam do 12,“ odpovídá velice, ale velice nejistě. „Takže se nemám objednat?“ „Raději ano.“ Raději tedy hledám na internetu telefonní číslo na správné odběrové centrum, kde mi dávají jiné telefonní číslo. Na druhý pokus se objednávám na přesný čas, pondělí devět nula pět.

„Vylež si chřipečku a hlavně se netestuj“

S dost těžkým srdcem píšu nejdřív svému spolubydlícímu, který není ani můj kamarád, ani blízký známý, takže se jeho reakce přirozeně bojím. Píšu mu, že jsem přišla do kontaktu s nakaženým, pravděpodobně nakažená i budu a je mi to hrozně líto. Byl se mnou zavřený celých pět dnů. Uklidňuje mě, že se nezlobí, že čekal, že to jeden z nás domů jednou prostě přitáhne.

Za překvapení celého procesu marodění považuju fakt, že ačkoli mají všichni covidu plné zuby a jakékoli další mediální výstupy vzdorovitě odmítají číst, nakonec vlastně nejsou schopní adekvátně přijmout, když se v jejich bezprostředním okolí skutečně objeví nakažený. Jeden z okruhu nejbližších mě označuje za hrozbu celé rodiny. Někteří kamarádi jako první počítají, kdy naposledy se mnou byli a je jim jedno, že před třemi týdny jsem infekční určitě nebyla.

Největší ránu mi zasazuje nechtěná debata se známým, který vlezl doprostřed skypového rozhovoru s mou kamarádkou. Zjištění, že mám zřejmě covid, ho během dvacetiminutového monologu přivádí do amoku. „No tak si tu chřipečku vylež doma, ne? Nechoď na testování, nebuď blbá. Proč myslíš, že jsme furt zavření doma, to všechno je plán, naočkovat, očipovat lidstvo. Neříkej mi, že to chceš, myslel jsem, že jsi docela chytrá. Vsaď se, že vyjdeš falešně pozitivní. Já jsem měl chřipku minulý týden a co myslíš, že se stalo? Nic, dál jsem chodil do práce a žiju. Nechoď na testy, stejně ti přijde SMSka, že jsi pozitivní. Oni to tak chtějí a ty jim na to nesmíš skočit. Nebuď hloupá. Nebuď ovce, fakt.“ Simulantko, ovce, jsi jako oni, o naši svobodu ti nejde. Zklamání. Usínám s hodně těžkou hlavou asi ve tři ráno po několika paralenech s nepříjemnou bolestí v zádech a nohách.

Den devátý

Jsem unavená, ale pro bolest zad nemůžu spát, celá hořím, ale i druhý teploměr statečně hlásí výsledek těsně nad 35 stupňů, což je snad nejnižší teplota, jaké jsem za celý život dosáhla. Celý víkend nevylézám z postele, pokud to není absolutně nutné. Bolest v zádech je nejhorší a nutí mě ulehat do akrobatických poloh. Motá se mi hlava, kdykoli se snažím dojít na záchod, ale přesto se snažím o pár osvědčených jogínských pozic na záda. Všechno je marné, nesnáším se za to, že fňukám a v tu chvíli je mi jedno, že mi den předtím Dan Stach v televizi říkal, jak moc je důležitá dobrá psychická pohoda. Zrovna když ležím přehnutá přes dřevěnou židli a snažím se si pomoct, vypadává v celé ulici proud. Spolubydlící není doma, tak nasazuju roušku a dělám si zmatenou procházku po bytě. Zastavím se u okna v kuchyni, dojímám se hezkým nebem, přitom jako správný trosečník bez kontaktu s živým tvorem hladím truhlík s mátou a voním si k utrženým lístkům. Den devátý, zjišťuju, že nemám čich.

Den desátý

Nápad dojít na testy pěšky padá. Chvíli balancuju nad rozhodnutím, jestli to fakt nerisknout a nejet MHD. Vítězí menší zlo a volám si taxi. Beru si respirátor a modlím se, aby pro mě nepřijel řidič vyžadující small talk. Jsem bez hlasu a pro ucpanou hlavu tak zřetelně slyším jenom svoje špatné svědomí.

Na místě žádná fronta. Dvě milé slečny si zapisují moje rodné číslo na značně počmáraný papír, aplikují mi ten mikročip do nosu, haha, a odcházím. Výsledek prý do 48 hodin. Je to můj nejmilejší zážitek za poslední dny. Pár minut venku mi dělá dobře na duši. Při cestě po schodech nahoru mi dochází, že v prvním mezipatře sotva popadám dech, srdce mi buší jak zblázněné. Dnes jsem odhodlaná přečkat den bez stěžování si okolí. Dokud teda v televizi neběží vládní tiskovka. A on někdo věří, že tenhle s prominutím chlív je něčí seriózní plán.

Den jedenáctý

„Přišla jste do kontaktu s nakaženým“. Podruhé.

Zvoní mi telefon, pražské číslo. „Dobrý den, krajská hygienická stanice, přišla jste do kontaktu s nakaženým, víte o tom? Měla byste jít na testy.“ Uznávám, že tento systém skutečně není šťastný, i když všechna čest, raději být informován dvakrát než ani jednou. Přestože jsem veškeré své údaje hlásila čtyři dny zpět, děláme se slečnou další kolečko a neobchází se to bez doprovodu polohysterického smíchu mého i zaměstnankyně hygieny. Souhlasí ale, že na testy znovu nemusím. Děkuji.

Veškerá bolest těla předešlých dnů se mi usadila v hlavě a mám pocit, že mi koronavirus sedí i na mozku. Ten mi nedovoluje sledovat ani ty nejprimitivnější sitcomy, číst nemůžu vůbec, něco napsat je nadlidský výkon. Zachraňují mě online procházky po lese a virtuální sbírání hub prostřednictvím videí na YouTube. Dopadá na mě ale tíha toho, co se děje za zdí. Moji kamarádku, které v podstatě nic nebylo, převážejí na JIPku. Na testy musela jít jako samoplátce, obvodní lékař jí žádanku nevypsal, přestože měla příznaky.

Zjištění dne: Čich je životně důležitý. Mít ho, před pojistnou událostí kvůli roušce přiškvařené na dno hrnce, by mě zachránil nos, a ne náhodná cesta pro čaj.

Den dvanáctý

Výsledky do 48 hodin nemám. Dopoledne volám na hygienu, marně. Po hodině ale volají zpět, že moje výsledky neznají, ale třeba mi můžou pomoct jinak? Výsledky mi přichází v SMSce až odpoledne. Jsem překvapivě pozitivní. Píšu to spolubydlícímu, který si okamžitě zařizuje rychlejší testy jako samoplátce, a volám své doktorce. Po dvanácti dnech, kdy jsem při troše nálady mohla šířit covid po celé Praze, jsem oficiálně pozitivní. Po dvanácti dnech karantény dostávám navrch dalších nejméně deset dnů v izolaci.

Den třináctý

„Přišla jste do kontaktu s nakaženým.“ Potřetí.

eRouška mě upozorňuje, že jsem přišla do kontaktu s osobou, u které bylo potvrzeno onemocnění covid-19. Ten den jsem sice zaručeně už nakažená seděla doma, ale oceňuji. Absolvuji trasovací telefonát s pracovníkem hygieny. Opět mám štěstí na milou paní, která mě dokonce pochválí za moji lenost a asociální život, díky kterému jsem dost možná nikoho nenakazila. Třináctý den od nákazy také putuje do světa můj eRouškový kód.

Den čtrnáctý

Musím se pochválit. Zřejmě i díky mé zálibě v častém úklidu kuchyňských a koupelnových ploch a nošení roušky mimo pokoj je můj spolubydlící negativní. I přes negativní výsledek je mu nařízená izolace v jednom bytě s pozitivní osobou. Mám nový cíl – negativního ho udržet i nadále. Dny už mi splývají a pořád nejsem schopná dělat nic pořádného. Únavné je loupání zázvoru i čištění zubů. Koronavirus mi pořád sedí někde v čele a bolí v dutinách, a i když to zní napsané hodně neosobně, slibuju, že to fakt bolí. Nad moje síly je i připravovat si jídlo, které stejně nechutná prostě nijak. Když mám pocit, že je mi líp, přidává se nový symptom - chrčivé dýchání a bolest na hrudi.

Den patnáctý

Volá mi máma. Má zimnice a silný kašel. Že dýchání bolí i mě, hrdinsky zapírám a doufám, že to rodiče mine. Už je mi ze všeho dost smutno a začínám mít problém nutit se k pozitivním myšlenkám.

Den devatenáctý

Probouzím se a nic mě nebolí. Když vytahuju prádlo z pračky, můj nos zachytí závan mojí oblíbené aviváže. Dneska konečně lehce, ale jasně voní i ranní káva. Náladu mi nekazí telefonát sestřičky mé obvodní doktorky, která od úvodního „dobrý den“ křičí, proč jsem si nezavolala o ukončení karantény. Asi proto, že mi ještě končit nemá, ale fajn, nic nenamítám a „vychutnávám si“ přechod osobní izolace přímo ve státní lockdown - nelockdown…

Den dvacátý

Máma je pozitivní, náběh na zápal plic. Nakazil ji kolega. Potřebuju jít ven a s někým se vidět, ale kamarádi mi vzkazují, že se mnou nepočítají ani v příštích týdnech. Bojí se, že jsem stále nakažlivá. Chtějí o mojí bezinfekčnosti nějaký důkaz, aby věděli, že jim se mnou nic nehrozí. Jsem z jejich reakce hrozně rozhozená a nechci jí porozumět. Připadám si jak ocejchovaná. Trucuju a plánuju si procházku sama.

Den dvacátý druhý

Po včerejší slavnostní procházce na svobodě se probouzím špatná. Poslední dny mě přepadají vlny zoufalého pláče střídané únavou, kterou můj nekvalitní přerušovaný spánek nezvládá. Kontaktování kamarádů vzdorovitě vzdávám, nechci nikoho otravovat, soucitných slov mám plné zuby a taky nechci slyšet další „promiň, ale…“.

Začínám mít pocit, že ta občasná bolest na hrudi nejsou plíce, ale srdce. Stavy, kdy mi v hrudi jednou divoce buší a pak vyděšeně čekám, kdy se konečně ozve znovu, pociťuju poprvé v životě.

Den dvacátý třetí

Zpátky je úporná bolest hlavy, něco připomínající nachlazení a nechuť cokoli dělat. Vyvinout fyzickou aktivitu znamená bolestivě splašit srdce a přemýšlet o tom, jestli bych teď umřela na covid, nebo s covidem, a tak je jednodušší nedělat zase nic. Ozývají se mi lidi, jaké že to celé bylo. Senzační zkušenost, rozhodně něco, co stojí za to prožít.

Den dvacátý osmý

Ráno vstávám a už se těším, až půjdu večer zase spát. Doktorka mě bez řečí objednává na srdeční vyšetření a jde slyšet, že dobrou náladu nemá ani ona. Kromě návalů únavy, kdy musím vstát od práce a zabořit se do peřin, mě ale nic fyzicky nebolí.

Odpoledne si zase připomínám, jak malé jsou moje starosti. Otec mého nejlepšího kamaráda měl být dnes propuštěn z nemocnice. Namísto toho ve svých 50 letech bojuje o život na ventilátoru v umělém spánku. A mezitím kdesi za plotem „zastánci demokracie“ hulákají, že se umíralo i před covidem…

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené