Hlavní obsah

40 dní v umělém spánku. Měli extrémně těžký covid, ale dokázali přežít

Foto: z archivu Zdeny Kučírkové

Miroslav Drápal strávil 40 dní v umělém spánku. Dnes se chystá ženit a pořídil si s partnerkou štěně.

Reklama

12. 12. 2021 5:59

Nedávali jim příliš šanci na přežití. Víra opouštěla příbuzné i doktory. Díky usilovné péči zdravotníků se ale dali do pořádku a dnes si užívají adventního času se svými nebližšími.

Článek

Článek si také poslechněte v audioverzi.

Zasnoubili se, čekala je svatba. Plány jim ale překazil covid. Zdena Kučírková a Miroslav Drápal onemocněli letos v únoru, situace byla vážná. „Mirovi se udělalo takové modré pod nehty, byl celý šedý. Měl horečky, průjem. Zavolala jsem záchranku a hned mi ho dali na ventilátor,“ popisuje Zdena Kučírková začátek hrozivé zkušenosti.

Po pár dnech měli zdravotníci sedmapadesátiletého Miroslava z umělého spánku vzbudit, jeho stav se ale natolik zhoršil, že nemohli. „Zvedal se mu tlak, dostával různé infekce, měl špatný krevní obraz i jaterní testy, dělali mu tracheo,“ vypočítává žena. Tracheostomie znamená, že je průdušnice uměle vyústěna na povrch těla.

Náročné to bylo nejen pro ni, ale i pro Miroslavovu desetiletou dceru z předchozího manželství. „Chodila za mnou uplakaná. Brečela – a co jí máte v takové situaci říkat? Kolikrát jsem jí raději zavolala, že jsem nachlazená, ať sem nechodí. Nevěděla jsem, co jí říct. Sama jsem plakala a nechtěla jsem, aby to viděla,“ přiznává.

Miroslavův stav byl dokonce natolik vážný, že ji jednoho večera zavolali z nemocnice, ať přijde. Kdyby došlo k nejhoršímu, mohla by se s ním alespoň rozloučit. „Brečela tam se mnou taková mladá doktorka. Pořád jsem opakovala: To mi ani neříkejte, že mi může umřít. Odpověděla, že může, ale že se také může klidně stát zázrak.“

A ten se opravdu stal. Po 40 dnech umělého spánku se mu začalo dařit lépe. Když si ho Zdena odvážela z nemocnice, vážil o 35 kilo méně. „Byl na vozíku. Neuměl chodit, psát, nosil plínky. Vše jsme se učili od znova.“

První dny doma byly pro Miroslava náročné. „Nemohl jsem spát, bál jsem se. V nemocnici o mě bylo špičkově postaráno, 24 hodin vkuse. Tady jsem měl strach, že přestanu dýchat nebo něco takového,“ popisuje muž.

Doma ovšem nezůstal dlouho, po čtyřech dnech ho odvezli zpátky do nemocnice se zánětem žlučníku. Teď je v invalidním důchodu, trpí neuropatií nohou, problémy má i s motorikou a řečí. „Mrzí mě, že není tak pohyblivý. Byl vždy velký sportovec – hrál fotbal, chodil do posilovny. Nekouřil ani nepil. A teď je rád, že je rád,“ říká Zdena. To následně potvrzuje i Miroslav. „Marodil jsem jen jednou s kolenem. No a pak přišel, jestli můžu říct sprosté slovo, ten zku*vený covid. Člověk tomu nevěřil, nepřipouštěli jsme si to.“

Paní Zdena si dlouho celou situaci vyčítala. Hlavou se jí pořád honilo, že měla zavolat záchranku dřív. „Ale to víte, nebyla taková osvěta jako dneska. Teď už vám řeknou, ať si zajdete pro léky. My jsem jen brali paralen a potili se.“

Po celou dobu ji ale podporovala rodina, přátelé i lidé na sociálních sítích. A vynachválit si nemůže ani uherskohradišťskou nemocnici. „Zdravotníci byli úžasní. Pan doktor Krysta nám sám od sebe volal, když se něco změnilo. Byl úžasný, stejně i sestry.“ Chválou na personál nešetří ani Miroslav. „Jsou skvělí. Byli tam pořád pro mě. Holili mě, myli, přebalovali. Fakt perfektní.“

A aby se v invalidním důchodu Miroslav nenudil, pořídil si pár před několika dny štěně. I nadále pokračují ve svatebních přípravách. „Prstýnky jsou už dávno hotové, ale nebyl jsem zatím fit. Plánujeme se vzít na Silvestra, tak snad,“ říká muž.

Chtěl jsem z nemocnice pryč, zpátky za synem

Šťastného konce se dočkal i devětatřicetiletý Petr Čermák. Šanci na přežití mu přitom příliš nedávali ani doktoři. „Říkali, že nevědí, jestli přežiju. Plíce mi fungovaly jen z deseti nebo 15 procent,“ vzpomíná muž na svůj jarní pobyt v nemocnici.

Petr skončil hned několikrát v umělém spánku, připojený na mimotělní oběh. Dnes už je zpátky doma s rodinou, potýká se sice s některými dlouhodobými následky covidu, stále zůstává na pracovní neschopnosti, z nejhoršího je ale už pryč.

Vše začalo prvního března suchým kašlem. Petr se s ničím dlouhodobě neléčil, nekouřil, pravidelně chodil darovat krev. Nebyl důvod obávat se těžkého průběhu onemocnění. Přesto jen pár dní poté, co mu vyšel pozitivní test, musel být hospitalizován. „Večer jsem šel spát a pak jsem se vzbudil až v nemocnici v Motole,“ popisuje muž. Ve vážném stavu ho našel jeho devítiletý syn. „Jsem samoživitel, žiju bez partnerky. Syn říkal, že jsem byl tehdy celý fialový. Záchranku mi nakonec zavolal bratr, ten chlapce pak i odvezl k babičce.“

Nejdříve byl převezen do nemocnice v Rakovníku, kde Petr také žije. „Prý jsem se tam dokonce s děvčaty na ARU bavil. Nevzpomínám si ale vůbec na nic,“ vypráví dnes už s úsměvem. Jeho stav se ale nelepšil, spíše naopak. Nakonec musel být převezen právě do Motola, kde ho zdravotníci připojili na ECMO. Na mimotělním oběhu pak strávil celý týden.

Foto: Petr Čermák

Petr Čermák „přežil vlastní smrt“. Plíce mu fungovaly jen z 15 procent.

„Personál obou nemocnic byl vstřícný. Snažili se, makali. Zachránili mi život. Určitě mají můj obdiv. Ty útoky, kterým teď někteří zdravotníci čelí, jsou padlé na hlavu,“ říká. Na nemocničním lůžku strávil Petr celý měsíc. „Bylo to hodně náročné na psychiku. Byl jsem třeba svědkem toho, jak zemřela paní z vedlejšího pokoje. Celou dobu jsem si říkal, že už chci pryč, zpátky za synem.“

Než se ale mohl muž vrátit domů, musel se znovu učit i základním dovednostem. „Byl jsem strašná ochablina, nedokázal jsem ani otevřít petku. Ve 40 jsem se učil znovu chodit, jíst, držet příbor,“ popisuje.

Šťastného znovushledání se synem, které provázely i slzy dojetí, se dočkal po měsíci, konkrétně 9. dubna. „Bez doktorů bych tu nebyl. Lidé by neměli covid podceňovat, není to sranda. Kolegové sice měli třeba jen rýmičku, mě to ale málem zavřelo do penálu.“

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované