Záhadný koronavirus: i po půl roce vědce trápí pět neznámých

Seznam nejpalčivějších nezodpovězených otázek ohledně koronaviru SARS-CoV-2 a nemoci covid-19, kterou způsobuje, jsme sestavili na základě článku prestižního časopisu Nature a aktuálního světového dění.

Jak je možné, že někdo se může nemocí covid-19 nakazit a přenášet ji dál, aniž by se u něj projevily symptomy (nebo vykazuje příznaky jen velmi slabé), a někoho jiného může stejná nemoc připoutat na lůžko intenzivní péče s ventilátorem či ho přímo zabít? Jaké procento nakažených v průměru spadá do té či oné skupiny a co má na to vliv? Tyto otázky už se snažily zodpovědět mnohé studie, které však často došly k protichůdným závěrům.

Vědci vědí, že faktorů, jež tento klíčový aspekt ovlivňují, je mnoho. A to je možná právě jádrem problému.

Kromě asi nejznámějšího faktoru, kterým je věk, jsou nezpochybnitelně důležité i predispozice způsobené předchozím onemocněním a životosprávou (kouření a obezita). Už vícero studií navíc prokázalo i vliv genetiky, konkrétně krevních skupin.

Dílčích studií, které zkoumaly vliv obezity či krevní skupiny nebo se snažily odpozorovat procento lidí, které nemoc prodělá bez příznaků, vědci už dokončili celou řadu a v Seznam Zprávách o nich průběžně informujeme. Zatím z nich ale těžko jde sestavit celkový obrázek.

Například problematičnost otázky asymptomatických případů se ukázala být velmi živá v posledních dnech, kdy Světová zdravotnická organizace (WHO) nejprve prohlásila, že jde o „velmi vzácný“ jev, a později na hodnocení tohoto fenoménu raději rezignovala. Proti prohlášení se totiž ohradila celá řada expertů, a tak WHO revidovala své stanovisko na tvrzení, že většina lidí symptomy má, ale na otázku, kolik nikoliv, „zatím není známá odpověď“.

Jedna z posledních studií zabývající se touto otázkou, jež byla publikována v časopise Nature, přišla se závěrem, že v italském městě Vo, které už na začátku epidemie zvolilo strategii plošného a opakovaného testování, asymptomatické případy tvořily 42,5 % ze všech infekcí.

Vědci zatím nevědí, jaká úroveň neutralizačních protilátek je potřeba k tomu, aby se člověk nemohl nakazit koronavirem podruhé.

Dosavadní výzkum odhalil, že poté, co se člověk jednou nakazí, si jeho tělo v následujících několika týdnech udrží vysokou úroveň protilátek, ale později je většinou začne ztrácet. Vědci si také myslí, že víc protilátek získá ten, kdo prodělal těžký průběh nemoci covid-19, což je podobné i u dalších virových infekcí.

Výzkumy jiných koronavirů zjistily, že je třeba rozlišovat i mezi takzvanou sterilizační a ochrannou imunitou. Sterilizační imunita zpravidla funguje kratší dobu a ochrání člověka před tím, aby se vůbec nakazil, ochranná imunita může trvat déle, ale chrání spíš před těžšími symptomy.

Nejistotu v této oblasti prohlubují i průzkumy takzvané promořenosti a kolektivní imunity, tedy procenta lidí z celkové populace, kteří přišli s koronavirem do kontaktu a mají v těle protilátky. Poslední studie ze Španělska zjistila přítomnost protilátek jen u pěti procent Španělů, což vědce vedlo k závěru, že takzvané promořování je prakticky nemožné.

Na protilátkách v dřívějších fázích pandemie se rovněž zakládaly plány na takzvané covid pasy. Debata o zavedení potvrzení o protilátkách pro ty, kteří už nemoc prodělali a nemohou se znovu nakazit, se vedla ve vícero státech. Regionální i národní politici si od covid pasů slibovali bezpečný způsob, jak zvýšit počet lidí, kteří budou moci fungovat bez koronavirových omezení, a rozhýbat tak ekonomiku. Všude ale debata narazila na nejistotu vědců, jestli protilátky vůbec mohou něco takového garantovat, popřípadě na jak dlouho.

„Všechny viry poté, co infikují člověka, mutují. A SARS-CoV-2 není výjimkou,“ píše Nature a předkládá další otázku.

Vědci vědí, že většina mutací nemá na pro lidi důležité vlastnosti viru a nemoci, kterou způsobuje, vliv. Přesto může dojít k mutacím, jež nemoc oslabí i posílí.

Podle počtů obětí v poměru k nakaženým v různých fázích pandemie se může zdát, že na začátku byl virus smrtelnější, to ale podle vědců nelze s určitostí přisuzovat mutacím, nýbrž spíš rozdílům v (ne)připravenosti zdravotnických systémů.

Jak bude virus mutovat, si vědci většinou netroufají předvídat. Z toho, co už se jim podařilo zjistit, i z obecných znalostí genetiky nicméně usuzují, že virus by díky mutacím mohl spíše získat větší schopnost šíření mezi lidmi, než že by zvýšil svůj smrtící potenciál.

Obavy na druhou stranu vzbuzují varování, že by nepředvídatelnou mutaci viru mohl urychlit i zhoršit některý z léků či vakcín. V takovém případě se dá čekat mutace směřující k vyšší odolnosti viru vůči lékům.

Velkou neznámou je i podle některých názorů jediná naděje na definitivní konec pandemie – vakcína.

Pracuje na ní řada vědeckých týmů z celého světa, několik jich už postupně přechází do poslední fáze testů. Například v USA už začátek třetí fáze během léta hlásí tři společnosti. Vícero firem už se pochlubilo povzbudivými výsledky dřívějších fází a hovoří se i tom, že by vakcína mohla být ještě letos těsně po konci léta.

Problém je ale v tom, že teprve nyní dojde na lámání chleba. Právě třetí a zároveň poslední fáze klinických zkoušek je časově i finančně nejnáročnější, protože jde o testování na desítkách tisíc lidí. Všechny týmy ještě mohou selhat a zjistit, že jejich vakcína je k ničemu i přes dosavadní dobré výsledky.

Střízlivé odhady termínu výsledků rozhodujících testů se pohybují mezi šesti až osmi měsíci. A pak bude potřeba začít vakcínu vyrábět a distribuovat ve velkém.

Stále více se tak ukazuje, že i přes mnohá nadšená prohlášení různých společností po úspěšných prvních testech s vakcínou nelze počítat dříve než koncem roku nebo až v roce 2021.

Virus se přenáší vzduchem i kontaktem při podání ruky nebo jakýmkoliv dotykem kontaminované plochy. Co má ale při šíření koronaviru populací větší vliv, je předmětem stále živých diskusí.

Například WHO od začátku hovořila o tom, že lidé by měli dbát hlavně na hygienu, protože se virus šíří především z kontaminovaných rukou, kterými si člověk sáhne do úst nebo očí. Tento týden ale přehodnotila své stanovisko, když připustila, že roli může hrát i přenos přímo vzduchem.

Podle některých vědců, jako je například přední německý virolog Christian Drosten, je naopak nejdůležitější prevence před šířením vzduchem. Drosten už před dvěma měsíci přímo prohlásil, že větrání společných prostor je důležitější než mytí rukou.

Spor tkví i v tom, že není jisté, jestli se virus vzduchem přenáší jen kapénkami, nebo i aerosolem, což jsou mikroskopické kapénky, které mohou „doletět“ mnohem dál, protože se díky své miniaturní velikosti a hmotnosti mohou v podstatě vznášet a trvá dlouhou dobu, než padnou k zemi.