Hlavní obsah

Vypněte mysl, zapněte tělo, volá Beyoncé. Nová deska funguje hlavně v klubu

Štěpán Šanda
Spolupracovník redakce
Foto: Profimedia.cz

Téměř jednačtyřicetiletá Beyoncé chce omládnout v klubu.

Reklama

3. 8. 11:30

Americká zpěvačka Beyoncé vydává po šesti letech novou desku. Silná politická gesta schovala do přítmí tanečního klubu.

Článek

Beyoncé je jedno z těch jmen, kterým člověk těžko unikne. Často se vyskytuje v nejvyšších patrech různých žebříčků nejúspěšnějších hudebníků a hudebnic, patří mezi prototyp celebrity „větší než život“.

K její kariéře se také váže několik prvenství – první Afroameričanka na obálce prestižního módního časopisu Vogue, stejný „titul“ jí patří i v rámci headlinerů vyhlášeného hudebního festivalu Coachella, kde vystoupila v roce 2018. O tehdejší show zachycené jako koncertní album i dokumentární hudební film Homecoming se právem píše jako o historickém okamžiku. Jestli nějaká žena prorazila víc skleněných stropů, je to patrně ona. To, že obě namátkou jmenované události nastaly až ve druhé dekádě 21. století, vypovídá o dlouhodobém systémovém znevýhodnění afroamerických žen – tématu, které si v uplynulé dekádě vzala Beyoncé za své.

Dobře je to slyšet na předposlední desce Lemonade z roku 2016. Na ní zpěvačka spojila osobní výpověď o záchraně manželství se širšími tématy feminismu, rasy a podmínek černé ženy v systému vyrůstajícího z dlouholetého rasismu. První z tehdejších singlů, Formation, předkládá obrazy černošského zápasu za lidská práva, což stvrdilo i jeho provedení na prestižním finále Super Bowlu, při němž byly zpěvačka i tanečnice oblečeny jako příslušnice organizace Black Panthers.

Zpátky na parket

Na nové desce s názvem Renaissance, která má být prvním dílem hudební trilogie, ale jako by se Beyoncé na okamžik vzdala politické roviny své tvorby. Hvězda popu a R&B na novince spíše objevuje vrstvy pomyslného tanečního parketu a navštěvuje kluby různých dekád, odkud si vypůjčuje samply, nálady a beaty. Na Renaissance jsou slyšet například ozvuky diska (Plastic Off the Sofa), afrobeatu (House) i pulzujícího techna (Pure/Honey) a mnoha dalších tanečních žánrů.

V tomto ohledu je Renaissance monumentální deska – podle webu Pitchfork by mohla mít v titulcích uvedeno na 100 tisíc (!) jmen díky všem drobným samplům a spolupracím s různými umělci. Novou nahrávku Beyoncé lze do jisté míry vnímat i jako starosvětskou – navzdory trendům a streamovacími službami roztříštěné pozornosti posluchačů Renaissance přesahuje hodinovou stopáž.

Zvolená zvuková paleta není náhodná ani samoúčelná. Současný klubový obrat Beyoncé navazuje na dědictví ballroomu a jiných žánrů, které nejenže pomáhaly formovat současnou populární hudbu, ale také představovaly ve své době prostor pro sebevyjádření utlačovaných menšin. Téměř veškerá taneční hudba pochází z míst, kde se pravidelně scházela LGBTQ+ komunita, nadto často lidé jiné než bílé barvy pleti. Klub byl bezpečným prostorem, kde bylo povoleno být sám sebou. „Diskotéky v šedesátých letech byly laboratoře nové Ameriky (…). Svět, jenž funguje od západu slunce do východu, provokuje establishment, vzývá se v něm drogami změněné vnímání, boří sexuální tabu, či dokonce hranice genderu. Morální panika, kterou diskotéky vzedmuly, byla v jistém smyslu oprávněná – byl to skutečně jiný svět,“ píše ve své knize Hudba ohně publicista Karel Veselý.

Renaissance právě z těchto kořenů vychází, je jakousi poctou queer komunitám a jejich klubové kultuře. Na desce všech šestnáct písniček přechází jedna v druhou, jako byste poslouchali mix, který doprovází tanečníky v sále, žádná skladba úplně nedozní, aniž by nezačala ta následující. To je možná nakonec i největší slabina nahrávky – písně splývají a nesoustředěný poslech může přinést dojem promrhaného času u pouhé zvukové kulisy. Možná jde o jednu z těch desek, které prostě jen doma nefungují tak silně jako v přítmí sálu.

Místo ke řvaní

O snaze rozpustit se v hudbě v krizových časech Beyoncé píše v krátkém průvodním textu, jenž se objevil s vydáním alba na jejích stránkách: „Mým záměrem bylo vytvořit bezpečné místo, místo bez odsudků. Místo zbavené perfekcionismu. Místo ke řvaní, uvolnění, pocitu svobody.“ Zapojením různých historických žánrů a toho, co představují, jejich oblečením do moderního hávu možná chce zpěvačka vyprovokovat utopickou náladu spojenou s popem, vytvořit protiváhu ke světu potácejícímu se od krize ke krizi. Znovuzrodit snění o lepším světě. Nejprve v šeru tanečních sálů a později i snad venku mimo kluby.

Jedinou ochutnávku z nové desky před jejím vydáním dostalo publikum v podobě singlu s názvem Break My Soul. Na první poslech zaujme mixem houseového základu pocházejícího z písně Show Me Love z raných 90. let a agresivního vyzývavého křiku nebinárního neworleanského hudebníka Big Freedia. Spojení to není náhodné. House se jako žánr zrodil uvnitř černé queer komunity v 70. letech. Tuhle kombinaci Beyoncé dál rozvíjí několika svými polohami – od typicky motivačního refrénu, rapové části ve druhé sloce i ozvuků gospelu. Ty ještě více vynikají v a cappella verzi, která vydání singlu doprovází společně s jen instrumentální verzí.

Hledáte další hity pro rozhýbání?

Break My Soul, jak si všimli někteří hudební kritici v ohlasech na vydání skladby, je soundtrackem americké současnosti. Tematizuje masivní opouštění špatně placených prací, znovuobjevování odborů i vzpamatovávání se ze stresu utrpěného během pandemie. „Sakra, pracuju tak úmorně, od devíti do pěti, jsem z toho na nervy, a proto nemůžu v noci spát,“ zpívá svým typicky přerývavým hlasem problémy pracovního trhu Beyoncé v první sloce. Ve druhé zase odkazuje na nošení roušek jako jakéhosi dobrého mravu pandemické doby.

Samozřejmě, poslech veršů miliardářky o osmihodinových směnách může působit dost nepatřičně, ale taneční beat skladby a její motivační étos je tak silný, že člověk na chvíli opravdu zapomene na všechny problémy světa.

Renaissance chce oživit, navodit euforickou atmosféru, přivést posluchače k taneční i sexuální extázi. Je to deska naplněná touhou. Typickým příkladem tohoto motivu je hutnou basou nasáklé disko Virgo’s Groove. „Potřebuji více nahoty a extáze,“ zní v refrénu skladby. Není bez zajímavosti, že v originále je použit výraz „naked“. Slovy vizuálního teoretika Johna Bergera: „Být nahý (naked) je být sám sebou. Být obnažený (nude) je být viděn nahý druhými a ještě nepoznávat sám sebe.“ Proměnit se z obnaženého na nahého může být další vrstva sebeobrody posluchače. Beyoncé chce své publikum vrátit do přítomnosti, do okamžiku, kdy zapomene sám na sebe nebo se prostě cítí „pohodlně ve své kůži,“ jak americká diva zpívá v refrénu skladby Cozy.

Při poslechu Renaissance jsem si vzpomněl na jeden přihlouplý rockistický mem, který jsem viděl během dospívání, porovnávající „genialitu“ hudby minulosti reprezentovanou Bohemian Rhapsody a „bezduchost“ současného popu a R&B, které zastupovala skladba Run the World právě od Beyoncé. To srovnání spíš ukazuje, že nejsme zvyklí na hudbu, jejíž hlavním cílem není sdělovat hluboké pravdy, ale rozvibrovat uvnitř nás něco, čemu sami docela nerozumíme. Možná že po pandemii potřebujeme znovu rozhýbat tělo, na chvíli vypnout obavy z budoucnosti. K tomu je deska Beyoncé ideální.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované