Hlavní obsah

Konec světa se změnil. Nepřežije zálesák, ale ten, kdo zvládne své city

Jonáš Zbořil
Editor Kultury
Foto: Liane Hentscher, HBO Max

Pedro Pascal v aktuálním hitu HBO, The Last of Us.

Reklama

Post-apokalyptické seriály jsou temnější než dříve. Největší hrozbou v nich nejsou zombíci, ale naše vlastní traumata.

Článek

Aktuální hit televize HBO Last of Us se blíží k závěrečnému dílu. Většinou sklidil nadšené reakce, ale mě trochu zklamal. Možná jsem od Craiga Mazina, jednoho z tvůrců seriálu, který před lety pro HBO vytvořil výtečnou sérii Černobyl, měl příliš velká očekávání.

A možná už jsem prostě post-apokalypsou přejedený.

Nebylo by to ostatně tak zvláštní. „Najednou je apokalypsa v kurzu,“ psal novinář Paul Harris pro britský Guardian — už před třinácti lety. V tom samém deníku vyšel podobný článek znovu v roce 2020. Psalo se v něm o tom, že pod heslem „apocalyptic films“ na Wikipedii najdete v poslední dekádě více snímků, než kolik nabídly dvě předchozí desetiletí dohromady. Popkultura je koncem světa přeplněná.

Zeitgeist zkázy

Oblíbenost post-apokalypsy je ve světě plném úzkosti o budoucnost dost pochopitelná. Bohatí nakupují bunkry, my ostatní sjíždíme seriály o houbových zombies nebo kočovném divadelním souboru putujícím po zpustošené Americe v naději, že až to přijde, nebudou tak překvapení. Jsme preppeři fantazie.

A nebo sledujeme post-apo proto, že je to tak dobrý únik z reality? Ve světě po výbuchu atomové bomby, útoku mimozemšťanů nebo vlně pandemického viru je přece všechno o dost jednodušší. Už není třeba řešit složenky, výkonnost v práci, děti ve škole — je potřeba přežít. Odpadá mytický work-life balance a nahrazuje ho prostý a najednou zcela dostačující life.

Pro tohle zjednodušující vidění se do post-apokalyptických světů tak často zamilovávají muži. Myslel jsem si, že to tak nemám, že mě zkáza láká ze zvědavosti, že si prostě chci představovat, co bude po kolapsu, baví mě představa nečekané perspektivy na svět. Ale ne — nejspíš jsem prostě další kluk, který rád utíká do světa, kde se pojídají leguáni na špejli. Prostě někdo jako návštěvník festivalu Junktown.

Happy end

Proč už tedy nejsem z post-apokalyptických seriálů nadšený? Třeba proto, že vypadají tak stejně. Ulice velkoměst pokryté vraky aut, prorostlé stromy, příroda si bere všechno zpět, přesně jak to vyobrazil novinář Alan Weisman ve svém bestselleru Svět bez nás. Tuhle vizualitu nové divočiny Hollywood plně využil už půl roku po vydání Weismanovy knihy ve filmu Já, legenda, ve kterém před Willem Smithem bloudícím v pustých ulicích New Yorku utíká stádo srn. A dodnes jí najdete snad v každém post-apu, které od té doby vyšlo.

Samozřejmě, ruiny v přírodě milovali už romantičtí básníci a nová divočina se objevovala i v předweismanovském post-apu. Jednak to působí logicky: vidíme na opuštěných místech města, že kde není člověk, tam se vrací divočina. Jednak je to způsob, jak se utěšit: lidstvo je sice u konce s dechem, ale podívejte, jak se přírodě konečně ulevilo! No a do třetice se ten obraz bující přírody na hrobce lidstva zase obrací k romantismu — kontrastem. Zombie útočící z mírumilovně vypadajícího lesa, to je kontrast, který by se líbil i Máchovi.

Ale mě už post-apo nedokáže překvapit. Jeho autoři se nesnaží vygenerovat nečekané ničitele světa. Nehledají nové typy přeživších, ani nové verze světa.

Čím to, že horory mě baví dál, ale post-apo už mě nudí?

Zálesáctví < Emoce

Možná to bude tím, že se žánr změnil. Udělal introspektivní obrat do sebe. Přestalo v něm jít o spektákl a místo toho se plně zaměřil na důkladný rozbor psychiky. Post-apo tak přestalo být žánrem malých kluků a stalo se divácky univerzálnější — čím dál častější ženské hrdinky (Stanice 11, The Last of Us) tuhle skutečnost jen posilují. A když jsou na scéně muži — jak často bývají otcové (Cesta Cormaca McCartyho, Tiché místo, Bílý šum), pečující skorotcové (The Last of Us, Tiché místo 2), nebo alespoň ochranitelé rodin, ať už arbitrárních, či úplných? (Šílený Max: Zběsilá cesta)

Na mutaci post-apokalypsy má nepochybně podíl pandemie. Ukázala totiž, co jsme všichni tak trochu tušili. Až se svět bude hroutit, žádná dobrodružná romantika to nebude. Post-apo jako by vlivem covidu zvážnělo. Hrdinu už neochrání kevlarová zbroj ani to, že je dobrý zálesák, ale jeho schopnost vyjádřit city nebo udržet kolektiv. Není důležité, jaké umíte uzly, ale jak zvládáte vztahy.

Zkáza je najednou mnohem temnější, protože se v ní daleko realističtěji počítá s našimi emocemi. Její tvůrci daleko jako by na vlastní kůži zažili žal z konce světa. Například loňský seriál HBO na motivy románu Emily St. John Mandel Stanice 11 je ve svém smutku velice přesvědčivý. Neustále se vrací k traumatům z osudového dne nebo k pocitům osamocení či frustrace ze ztráty.

Nemyslím, že by intiměji laděné post-apo představovalo žánrový precedens. Afroamerická spisovatelka Octavia Butler psala v osmdesátých letech román Podobenství o rozsévači o zkáze, ve které o přežití bojuje mladičká černoška, která dokáže naplno prožít bolest druhých a nakonec se zamiluje do o mnoho let staršího muže. Dokonce i John Wyndham se ve Dni Trifidů pokoušel popsat komplikovanou lásku ve světě prorostlém agresivními rostlinonetvory.

Skvěle s emocemi pracovala i rakouská Marlen Haushofer v románu Zeď z roku 1967, který mi nedávno doporučil kulturní publicista Karel Veselý. Zeď vypráví o ženě, kterou konec světa zastihne na horách, kde jí společnost dělá pouze pes. Když se ho večer po neviditelném kataklyzmatu snaží přesvědčit, ať si lehne k ní do postele, bodne to někam pod srdce. Je to maličkost tak přesvědčivá, až mě prudce vrhne doprostřed pustých hor.

Možná, že si na introspektivní post-apokalypsu nakonec zvyknu.

Reklama

Související témata:
Postapokalypsa

Doporučované