Nuda v Belgii? Vůbec. Netradiční průvodce po Bruselu, Bruggách a Antverpách

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Brusel, Bruggy, Antverpy. Každé jiné, ale všechna tato města na vás dýchnou jedinečnou atmosférou. Potkáte zde komiksy v ulicích, bludiště středověkých uliček protkané vodními kanály či ráje milovníků čokolády, vaflí, hranolek a také diamantů.

Reportér Tintin se řítí po kovových schodech v honbě za dalším svým dobrodružstvím. Dále se ulicí žene Asterix i s ostatními obyvateli nezdolné galské vesnice, jinde na bankovní lupiče koltem míří Lucky Luke a modří trpaslíci „šmoulují“ na stropě pasáže u centrálního nádraží.

Kreslené figurky na bruselských zdech předvádějí, jak moc jsou Belgičané posedlí komiksem. Není divu, když většina jmenovaných postaviček s výjimkou Asterixe pochází právě z Belgie.

Sprejeři v širším centru metropole dostali volné plochy k seberealizaci a z nástěnných „stripů“ se stala alternativní metoda poznání Bruselu. Při hledání jednotlivých dílků komiksu prolezete město tak dokonale, že se seznámíte s jeho klasickými památkami.

Od vypulírovaného náměstí Grande Place, které předvádí bohatství středověkého měšťanstva, dojdete k fontáně s ikonickou 58 centimetrů vysokou sochou čurajícího chlapečka, který se stal symbolem Bruselu. Lokálně je známý jako Manneken Pis a je dost možné, že ho nespatříte, jak ho umělec stvořil, nýbrž oblečeného podle sezony.

Zastavit se vyplatí také u neorenesančního královského paláce. V něm oficiálně pobývá rodina vladařů, která je jedním z mála svorníků jazykově rozštěpené země. Zaujmout může nejen sám svou majestátností, ale i svým okolím, například příjemným královským parkem. Anebo jednou sochou, která odkazuje na krvavé belgické dědictví.

Poblíž sídla monarchie na bronzovém koni jede nechvalně známý panovník Leopold II. Zrak vám asi padne na jeho vousatou tvář. Pokud však očima sjedete níže, při pozorném pohledu na jeho prsty vás možná napadne, že to monarcha přehnal s lakem na nehty. Realita je ovšem jiná, je to pozůstatek útoku aktivistů.

Leopold II. se jako šéf pramálo významného státu dokázal v druhé půlce 19. století při porcování Afriky vklínit mezi dobové mocnáře. A udělal z dnešního Konga, kam nikdy nevkročil, svoje soukromé léno. Své nedobrovolné poddané v něm vykořisťoval, když domorodce pod pohrůžkou bičování nebo odseknutí končetiny nutil ke shánění slonoviny a kaučuku.

Masakry při potlačování odporu nebyly ničím výjimečným, takže se Leopold se statisíci až miliony svých obětí řadí mezi největší zločince historie. To často připomínají aktivisté, když některou z králových soch, kterých je po celé Belgii na tři desítky, zneuctí rudou barvou. A to na znamení krve, která kvůli němu byla ve středu Afriky prolita. Potkalo to i sochu na Trůnním náměstí, a zatímco zbytek kovového odlitku se podařilo očistit, „krev“ na rukou bývalému panovníkovi zůstala.

Koho by historie belgického národa na černém kontinentu zajímala více, skvěle ji vypráví AfricaMuseum na bruselském předměstí v Tervurenu, před jehož brány lze snadno dojet tramvají.

Plenění Konga se projevilo i ve vzhledu Bruselu, kterému chtěl 44 let vládnoucí muž dodat za vykořistěné peníze majestátnost srovnatelnou s Paříží. V některých případech to přehnal.

Například Justiční palác, který je globálně jednou z největších budov postavených v 19. století, působí svými kolosálními rozměry v širším centru relativně malého města zcela disproporčně jako továrna na spravedlnost. Lepší investice se Leopoldovi podařilo učinit pří výstavbě početných a rozlehlých parků, které dělají z Bruselu příjemné město k životu.

V našich zeměpisných šířkách se často při politických debatách jméno belgické metropole zmiňuje jako hrubá nadávka, za níž se skrývají eurokrati, kteří zase něco nařídili nebohé České republice. Eurooptimistům i europesimistům přesto třeba návštěvu Evropské čtvrti doporučit. I tady se ukáže, že Unie, které jsme už 21 let pevnou součástí, není ani v Bruselu tím, čím se na první pohled jeví.

Třeba u vchodu do europarlamentu, jehož prohlídku je lepší si zaregistrovat dopředu, stojí socha Evropy, která v ruce drží zakulacené písmeno E. Adorace společné měny, kterou v Česku zatím stále neplatíme, má hned jasno našinec. Jenže bronzová dáma byla odlita dávno předtím, než se o euru začalo reálně uvažovat. E v jejích dlaních je prostě jen prvním písmenem jména našeho kontinentu.

Černá britská komedie V Bruggách, která šla v roce 2008 do kin se sloganem zmíněným v mezititulku, pro mě byla inspirací. Po shlédnutí tohoto skvělého filmu jsem měl jasno, že 120tisícové město ve Flandrech musím někdy navštívit. A že se mi na rozdíl od hlavního hrdiny filmu Colina Farrella bude líbit.

A opravdu. Po příjezdu jsem byl z Brugg stejně nadšený jako Farrellův mafiánský parťák Brendan Gleeson, který by měl mladšího kolegu v kulisách středověkého města na příkaz šéfa bandy zastřelit.

Ve skutečnosti se tu střelby bát nemusíte. Bruggy, středověké město na seznamu památek UNESCO, jsou pohádkové. A díky rozlehlosti jejich historického jádra s řadou vodních kanálů ani nevadí, že jsou vyhledávaným cílem návštěvníků z celého světa.

Stačí opustit skvostné centrální náměstí zvané Markt, tedy trh, kde se pro koně s vozy, zahrádky restaurací a všudypřítomné selfie tyče nedá pořádně pohnout. Mimo Markt a jemu nejbližší ulice se dá ve fotogenických Bruggách hodiny bloudit, aniž by si člověk připadal jako v narvaném Informačním centru pro turisty.

A když si člověk počká, až v podvečer odjedou do Bruselu autokary plné jednodenních návštěvníků, je Markt i v nejvyšší sezoně příjemným místem k posezení.

Bruggy, které díky své udržovanosti představují skok o půl tisíciletí zpět, jsou ideálním místem po courání a hledání malebných zákoutí. A toto potulování může být ještě líbeznější, pokud si ho zpestříte návštěvou některé ze zastrčených prodejen belgické čokolády.

Mají zde všechno od figurek Šmoulů z obyčejné mléčné přes „mořské plody“ žíhané bílou až po skromně vyhlížející lanýže v extra hořké variantě. Milovník sladkostí má co dělat, aby se u výloh desítek „Chocolateries“ nezačal olizovat. No, kdy jindy se vám chce z kyblíku zdánlivě rezavého nářadí vyndat matičku a vložit si ji do pusy?

Že jsou Antverpy blahobytné město, je návštěvníkovi jasné hned, jak vystoupí z vlaku. Zdejší nádraží je ztělesněná majestátnost, za jeho branami hned narazíte na odvětví, které je pro tento přístav typické už od středověku: brusičství diamantů.

Kolem vlakové centrály jsou nejbližší ulice osázeny obchůdky se třpytivým zbožím. Ale více než okukováním výloh se o tématu dozvíte v centru města, kde o dějinách broušených drahokamů poutavě vypráví největší diamantové museum na světě.

Je to za rohem od Velkého trhu neboli tedy Grote Markt, jak se nazývá centrální náměstí. To svou výstavností nijak nezaostává za slavnějším kolegy v Bruselu či Bruggách. I tady měšťanům kvetla ve středověku pšenka tak dobře, že po sobě zanechala úžasnou architektonickou stopu. Tady si však nedopřeji luxusu ztratit se v pitoreskních cihlových uličkách, ale zaměřím se na muzea, která jsou v Antverpách úžasná.

Kromě toho diamantového mohu vřele doporučit Red Star Line Museum. Stojí na místě, odkud stejnojmenná lodní společnost vypravila přes oceán na přelomu 19. a 20. století dva miliony evropských vystěhovalců mířících za svým americkým snem.

Nabízí z pohledu dneška převrácený pohled na migraci, kdy to byli Evropané, kteří hledali útočiště mimo svůj kontinent. Úžasné je to, jak je na tehdejších příbězích Židů z Haliče nebo Němců ze Saska vidět, jak se dějiny migrace opakují – obměňují se jen aktéři a kulisy.

Ještě nápaditější je teprve v roce 2011 otevřené Muzeum na proudu, známé pod zkratkou MAS. V kvádru obloženém červeným pískovcem na řece Šeldě jsou vystaveny dějiny města, ale ne v nudné chronologii ve vitrínách. Na všechno se dá sáhnout, prozkoumat na dotykových obrazovkách. Jde se po tématech – jedním je například jídlo a město.

Na příkladu Antverp se ukazuje, jak v různých historických etapách byli jejich obyvatelé zásobeni potravinami, jak je zpracovávali a jak následně zacházeli s vzniklými odpady. V jiném patře se zase nápaditě věnují tomu, jak město ovlivnilo, že je po staletí světovým dopravním uzlem. To díky svému přístavu, který je dnes podle množství odbaveného zboží po nizozemském Rotterdamu druhým největším v Evropě.

Člověk by tam mohl strávit den a prozkoumal by jen zlomek z toho, co MAS nabízí. Jde z toho hlava kolem, a tak se rozhodnu, že po mozku musím dopřát i žaludku, aby si Belgii užil naplno. Jedním z místních kulinářských vynálezů jsou vafle.

V početných obchůdcích na kolečkách i s pevnými základy zde mají dva základní druhy: bruselské a lutyšské. Prosím ať se na mě cukrářští experti nezlobí, ale kdybych díky internetovému vyhledávači nevěděl, že ty první jsou hranaté a ty druhé mají zaoblené rohy, v chuti bych mezi nimi nepoznal rozdíl.

Teorie nicméně praví, že ty bruselské mají být z více nadýchaného těsta. V základním provedení s čokoládovou polevou stojí v obou případech jedna porce kolem čtyř eur.

Ještě důležitějším příspěvkem do globální kuchyně jsou hranolky, i když to není všeobecně známý fakt. Může za to skutečnost, že se jim v angličtině říká French Fries, tedy doslova „francouzské pomfrity“.

Podle půvabného, ale nepravdivého příběhu k této geo-gastronomické chybě došlo za první světové války, když francouzsky mluvící belgičtí vojáci nabídli hranolky svým americkým bratrům ve zbrani.

Termín French Fries ve skutečnosti v USA existoval dávno předtím, než v Sarajevu Gavrilo Princip zastřelil následníka rakousko-uherského trůnu. Jak si tedy Francouzi, ke kterým mají Belgičané ostražitý postoj, od menších sousedů hranolky přivlastnili, není jasné. Možné je to, že jsou v tom Francouzi nevinně. Ve staré angličtině totiž slovo „french“ znamenalo „podélně nakrájené“.

Každopádně hranolky jsou v Belgii jako součást národní identity na každém rohu. Trochu nudné jídlo, že? Jenže! K pomfritům tu všude předkládají bohatou sestavu omáček na výběr – od klasického kečupu a majolky přes sýrovou a kari omáčku až k pálivému samurajovi z kombinace chilli papriček. Zkrátka Belgičané i v kuchyni dokazují, že první dojem klame.