Přijdu později, řekl synovi, když ho zatkli v Praze. Z Ruska se vrátil za 16 let

Arménský architekt Babken Rašmadžian žil v Praze téměř čtvrt století. Narodil se v roce 1901 v perském Tabrízu a dětství prožil v arménských městech Gjumri a Jerevanu. Byl nejstarším ze sedmi dětí manželů Rašmadžianových, otec Tigran byl univerzitním profesorem a maminka Astrik učitelkou.

Arménský lid zažil v letech první světové války velké utrpení od tureckých sousedů, v důsledcích genocidy zahynula v roce 1918 i část Rašmadžianovy rodiny. Zřejmě i to byl důvod, proč se dvacetiletý Babken po absolvování gymnázia rozhodl z Arménie odjet. A to těsně před připojením do nově vznikajícího Sovětského svazu.

Díky místu svého narození získal íránský cestovní pas a se skupinou arménských přátel se vydal na dobrodružnou cestu do Evropy. „Šli mnoho měsíců přes Írán a Sýrii. Měli nastudovanou nějakou divadelní hru, a když potřebovali peníze, tak ji hráli po kavárnách,“ vzpomíná v rozhovoru pro Paměť národa na vyprávění svého otce Zaven Rašmadžian.

Tak došli v roce 1923 až do Prahy. Československo nabízelo zahraničním studentům stipendia, proto se část arménských cestovatelů rozhodla v Praze zůstat. „Ostatní pokračovali do Francie, někteří až za oceán, jejich potomci žijí dodnes v Americe,“ dodává Zaven Rašmadžian, který žije v Ostravě. Jeho otec se musel velmi rychle naučit česky, protože už na podzim toho roku začal studovat architekturu na Českém vysokém učení technickém.

Na podzim 1929 studium úspěšně zakončil a nastoupil do kanceláře architekta Josefa Hlaváčka. Z tohoto období se datuje jeho projekt budovy základní školy v Kravařích na Hlučínsku, která dodnes stojí a slouží původnímu účelu. Podle jeho návrhů byla realizována také stavba Národního domu v Rokytnici nad Jizerou a navrhoval také plakáty, např. propagační plakát na lyžařské závody FIS ve Vysokých Tatrách v roce 1935. Od ledna 1940 už pracoval jako samostatný architekt – výtvarník.

Ještě před válkou se seznámil s Miloslavou Krausovou a v roce 1938 se jim narodil syn, kterému dali arménské jméno Zaven po Babkenově bratrovi, který zemřel v 17 letech.

Rašmadžianovým se navzdory válce nevedlo špatně, bydleli v nájmu a Babken z výdělku architekta uživil celou rodinu, manželka mohla zůstat v domácnosti, starat se o malého syna a od února 1944 ještě o dceru Astrik.

Rašmadžianovi se stýkali s rodinami jiných Arménů, kteří se usadili v Praze. Zaven si pamatuje, že často navštěvovali vyhlášenou cukrárnu otcova přítele pana Garabijana a pravidelně k nim domů přicházel další arménský přítel, Ruben Gurgenian.

Konec války vítali Rašmadžianovi stejně jako celý český národ. Těžko říct, jestli Babken slyšel o zatýkání a únosech ruských emigrantů, kteří od května 1945 mizeli ve vyšetřovnách NKVD narychlo zřizovaných na našem území, odkud je pak bez vědomí československých úřadů posílali do gulagů v hloubi sovětského Ruska.

Únosy probíhaly v průběhu celého roku 1945, v některých případech i v dalších letech. Jen z českého území bylo takto odvlečeno minimálně tři sta osob, tisíce dalších pak ze Slovenska. Babken Rašmadžian byl Armén s íránskou státní příslušností, kterou zařídil i pro svoje děti.

Cítil se zřejmě dostatečně chráněn před sovětskou mocí a možná opravdu věřil, když ho v říjnu 1945 muži z NKVD odváděli z tramvaje, že se vše vysvětlí a on se ještě ten den vrátí domů. „Otec nijak neprotestoval, když ho odváděli. Zřejmě tušil, že to nemá smysl,“ domnívá se jeho syn Zaven.

Babken každý den doprovázel sedmiletého syna Zavena do školy. Jezdívali tramvají z Pankráce do Nuslí, stejně jeli i 6. října 1945. Během cesty přistoupili dva muži v dlouhých kabátech a kloboucích. Šli rovnou k Babkenovi Rašmadžianovi, něco mu řekli a na další zastávce ho vyvedli ven. „Táta mi stačil říct, ať vyřídím mamince, že přijde později,“ říká Zaven Rašmadžian.

Přišel.

Za 16 let.

Když se odpoledne vrátil syn ze školy sám a vyřídil vzkaz, bylo jasné, že je zle. Maminka kontaktovala manželky arménských přátel, a tak zjistila, že muži z NKVD zatýkali ve více rodinách. Odvedli i majitele jejich oblíbené cukrárny, což jí potvrdila jeho žena Helena Garibijanová. Spolu s ní a dalšími manželkami hledaly své muže, ale narážely na absolutní neochotu úřadů jakkoliv jim pomoci.

„Na ministerstvu jim řekli, že to je záležitost sovětských úřadů a že s tím nemůžou nic dělat,“ vzpomíná Zaven Rašmadžian. „Maminka věděla, že je odtáhli do Rakouska a přes Maďarsko někam na Sibiř. Dlouho trvalo, než přišel od táty dopis a my se dozvěděli, kde opravdu je.“

Později vyšlo najevo, že byl během této anabáze odsouzen k pobytu v pracovně-nápravných táborech 31. července 1946, a to sovětským vojenským tribunálem 6. armády.

Ženy odvlečených Arménů zůstaly bez informací, ale také bez jakékoliv pomoci od státu. Helena Garibijanová se musela postarat o dvě dcery a provoz cukrárny, Babkenova manželka Miluška o dvě malé děti. Byla sice vyučená švadlena, ale její příjem byl nízký a nepravidelný a jen těžko by vyžila bez pomoci svých rodičů, za kterými se přestěhovala do rodného Harrachova.

Zaven a Astrik Rašmadžianovi chodili do školy, a když se jich někdo ptal na otce, říkali, že je od války nezvěstný. „Bylo to pro nás bezpečnější, než aby se říkalo, že byl táta lump a že jsme rodina lumpa. Já kvůli tomu měl problémy ještě na vysoké škole. Kádrovák si myslel, že táta utekl na Západ. A proto, když byla prázdninová akce v tehdejší NDR, tak mě tam nepustili. A když se pak táta vrátil, tak kádrovák říkal, že kdyby věděli, že otec pracuje v Sovětském svazu, tak by žádný problém s mým výjezdem nebyl,“ směje se dnes úvaze kádrováka Zaven Rašmadžian.

První tři roky rodina skutečně netušila, zda je otec naživu. Pak přišel první dopis, a tak se dozvěděli, že otec je v pracovním táboře v oblasti řeky Pečory. Ta leží v severovýchodní části evropského Ruska nedaleko pohoří Ural, v té době byla jedním z center obřího systému Gulag.

Vězni zde v oblasti severního polárního kruhu ve stovkách jednotlivých lágrů stavěli železnici do Vorkuty, budovali města, dobývali ropu i dřevo. Babkena Rašmadžiana umístili do lágru ve městě Vožael, kde se nacházelo sídlo Usť-vymského pracovně-nápravného tábora. V něm vězni těžili dřevo a prováděli různou výrobu na podporu většího Uchtinského a Pečorského tábora, v jejichž rámci se stavěla železnice a dobývala se ropa.

Na stavbě této železnice do Vorkuty jen o pár let dříve pracovaly stovky až tisíce Čechoslováků zatčených při útěku před nacisty do SSSR, kterým zachránila život amnestie roku 1942 do formující se armády Ludvíka Svobody v Buzuluku. Babken takové štěstí ale neměl, bylo po válce a vyprázdněné tábory bylo potřeba naplnit novou otrockou silou vězňů.

Dopisy z této doby se nezachovaly, ale Zaven Rašmadžian si vzpomíná, že otec psal, že nekácí dřevo jako většina spoluvězňů, ale pracuje v kanceláři, kde rýsuje plány dalších táborů. „Proto přežil. On by těžkou fyzickou práci nezvládl. Tak jako to nezvládl jeho přítel Garibijan, který byl o pár let starší a v gulagu zemřel,“ říká Zaven Rašmadžian.

Po pěti letech v říjnu 1950 sice Babkena Rašmadžiana z pracovního tábora propustili, ale nedovolili mu opustit území Sovětského svazu. Z vězně se stal vyhnanec, který se musel přesunout dál na východ do zapadlého města Jenisejsk v Krasnojarské oblasti u sibiřského veletoku Jenisej. Tam dostal práci v městském fotoateliéru.

V jenisejském archivu se dochovaly Rašmadžianovy pracovní záznamy, které nedávno pro Gulag.cz získal Alexej Babij z pobočky sdružení Memorial v Krasnojarsku. Z běžných záznamů o pracovních cestách a vedení ateliéru lze vyčíst, že na Babkena Rašmadžiana se jeho kolegové v mnohém spoléhali a přes jeho lágernickou minulost ho pro občasný nedostatek spolehlivých kádrů nechávali i celý ateliér řídit.

Po smrti Stalina v roce 1953 docházelo i v Sovětském svazu k pozvolnému uvolňování režimu. Rašmadžianovým svitla naděje a během roku 1957 začali připravovat žádosti o povolení k návratu do Československa. Miloslava Rašmadžianová musela úředně slíbit, že svého manžela okamžitě po návratu zajistí bytem, stravou a všemi předměty denní potřeby. V závěru oficiální žádosti, kterou podala 9. ledna 1958, prosí sovětské úřady, aby nezamítaly manželovu žádost, vydaly mu povolení, a tím pomohly obnovit společný rodinný život.

Dva roky se nic nedělo. V březnu 1960 napsal Babken Rašmadžian stížnost na Hlavní vojenskou prokuraturu SSSR. Odpověď dostal po půl roce. Jeho případ přezkoumal Vojenský tribunál moskevského vojenského okruhu a došel k závěru, že rozsudek nad Babkenem Rašmadžianem z 31. července 1946 byl zrušen a případ zastaven, neboť k žádnému zločinu nedošlo. Babken Rašmadžian byl 12. září 1960 rehabilitován.

Babken Rašmadžian sice nesměl po celou dobu svého vyhnanství vycestovat ze země, v roce 1960 mu ale úřady povolily cestu za rodinou do Jerevanu, kterou neviděl čtyřicet let, od svého odchodu do Evropy. S otcem se nepotkal, ten zemřel už v roce 1946, ale v Jerevanu ho uvítala maminka a sourozenci. Nejmladší bratr Sedrak Rašmadžian byl už tou dobou uznávaným malířem a jeho obrazy visely v jerevanské národní galerii. Babken Rašmadžian strávil v Jerevanu jen několik dní a vrátil se do Jenisejsku. Maminku už víckrát nespatřil, zemřela o pár let později.

Týden poté, co Babken Rašmadžian obdržel rehabilitační rozhodnutí, ukončil práci v jenisejském fotoateliéru a začal s vyřizováním víz - vstupního do ČSSR a výjezdního povolení ze SSSR. Od rychlého návratu ho zdržovala i možnost finančního odškodnění, které mu sovětské úřady přislíbily. Babken Rašmadžian se do Československa vrátil v květnu 1961, po téměř šestnácti letech.

Syn Zaven studoval tou dobou chemii na vysoké škole v Pardubicích a tak maminka naplánovala jejich setkání tam. Babken měl přijet od hranic vlakem, a tak ho žena čekala na pardubickém nádraží. Můžeme si jen domýšlet, jaké to bylo setkání. Co si asi povídali cestou za synem po šestnácti letech rozluky?

„O přestávce za mnou přišel spolužák, ať jdu na chodbu, že prý mne někdo hledá a že je mi podobný,“ vzpomíná s pohnutím Zaven Rašmadžian. „Běžel jsem na chodbu a tam stáli mamka s taťkou. Bylo to složitý, tolik let jsme se neviděli. Bylo to radostný, ale obtížný zároveň.“

Ihned po návratu požádal otec o československé občanství, neboť se vrátil s íránským pasem.

Další život Rašmadžianových se vyvíjel poměrně klidně, otec pracoval jako architekt a po odchodu do penze se přestěhovali za dcerou do Havířova. O letech strávených v gulagu nechtěl příliš mluvit, z útržků vzpomínek si Zaven Rašmadžian vybavoval, že se otec domníval, že je tenkrát udal hospodský z Mokropsů, v jehož hospodě se arménští přátelé scházeli. Údajně to byl agent NKVD a skupinu Arménů nařkl, že provolávali hesla za nezávislou Arménii.

I po návratu do Československa udržoval jisté spojení s místem, kde prožil jedenáct let vyhnanství. „Otec se tam spřátelil s nějakým Čechem, nevím, zda to byl také bývalý vězeň, který se tam oženil a zůstal tam, ale s otcem si pravidelně psali,“ vzpomíná Zaven Rašmadžian na dopisy, které přicházely ze sovětského Jenisejsku.

Do Arménie se Zavenův otec vícekrát nepodíval, ale do Československa za ním několikrát přijeli jeho sourozenci a byli u nich i v srpnu 1968, během invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Sestřenice mluvila jen rusky a otec se bál, aby se jí něco nestalo, aby jí někdo z Čechů neublížil, a tak jí zakázal vycházet z bytu,“ vysvětluje Zaven Rašmadžian. Otec prý sledoval události v roce 1968 s velkými obavami, měl ještě velmi čerstvou zkušenost s podobami sovětských represí. Další vývoj Československa, čistky a normalizace v sedmdesátých letech, ho už nijak nepřekvapil. Babken Rašmadžian zemřel v Havířově 3. března roku 1983 mezi svými nejbližšími.

Autorkou textu je Šárka Kuchtová, spolupracovnice Gulag.cz

Text v rozšířené podobě vyšel též ve virtuálním muzeu Gulag.cz .