Záhadná smrt českého špiona za studené války. Kdo byl Vladimír Kazan-Komárek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Homér si vystačil s překvapivě malým počtem velkých hrdinů, aby zachytil drama trojské války. Jejich jména – Odysseus, Aiás, Hektór, Priamos, Achilles, Patroklos, Agamemnón a Paris – zná dodnes celý svět. Obyčejné vojáky naopak nechal autor umírat jakoby za oponou a mimo hlavní scénu.

Podobně vidí historici i studenou válku. V jejich podání stáli na jedné straně Stalin, Chruščov, Brežněv a Gorbačov, zatímco na straně druhé s nimi do rozpadu ruského impéria zápasili Truman, Eisenhower, Carter a Reagan. Až úplně na konci do děje vstoupí jako deus ex machina Jan Pavel II., polská Solidarita a Charta 77. O těch, kdo proti komunistické diktatuře s nasazením života bojovali, se píše jen zřídka.

Pro ilustraci nabízíme portrét Vladimíra Kazana-Komárka, jednoho z pěšáků studené války. Na pozadí jeho osudu se též pokusím ukázat, že konflikt mezi Východem a Západem favorizoval sovětské impérium jen do poloviny 50. let. Pak se situace otočila a už před koncem 60. let se technologická propast mezi oběma tábory stala pro komunisty nepřekročitelnou. Projevilo se to na chování československých politiků: zatímco Klement Gottwald a Antonín Zápotocký se západním sankcím vysmívali, Antonín Novotný se v roce 1966 americkým hrozbám rychle podřídil.

Vladimír Komárek se narodil 5. října 1924 v Opavě. Po otcově smrti se rodina přestěhovala do Prahy, kde se mladík zamiloval do amerického jazzu a zároveň se ukázalo, že má talent na cizí jazyky. Jeho studijní plány přerušila válka. Nacisté ho poslali na nucené práce do Halle, odkud po těžkém náletu uprchl. Cestou domů ho v prosinci 1944 na hranicích protektorátu Němci zatkli a intenzivně vyslýchali. Komárek u sebe neměl žádné dokumenty, nemluvě o povolení opustit pracovní místo v Halle; šlo mu doslova o život. Přesto svou situaci policistům nějakým zázrakem vysvětlil, takže se po krátkém věznění dostal do Prahy, kde se až do konce války ukrýval u přátel.

V květnu 1945 Komárek zjistil, že Američané jsou v Plzni a hledají tlumočníky. Vydal se tam a navázal s nimi přátelské vztahy. Vojáci si mladého Čecha tak oblíbili, že ho doporučili americké delegaci, která pracovala na norimberském procesu. U Američanů zůstal celkem 15 měsíců a naučil se při tom anglicky s bezpřízvučnou dokonalostí.

Po návratu do poválečné Prahy si Komárek odkroutil povinnou vojenskou službu. Pomohlo mu to otevřít oči. Mnozí západní diplomaté pevně věřili, že tzv. demokratická tradice Československo zachrání před osudem, který už potkal jiné státy sovětského bloku.

Komárek naopak pochopil, že komunistická diktatura je na spadnutí, a podle toho se i zařídil. Zatímco ostatní začali přemýšlet o odchodu až v únoru 1948, on byl připraven. Dokonce se předem domluvil s Adolfem Klimkem z Československé strany lidové a s Antonínem Bernáčkem, kapitánem západní armády, který byl nedávno vysvěcen na kněze. Díky Komárkovi všichni tři úspěšně přešli hranice do americké zóny jen pár dní po Gottwaldově puči.

Imigrační pohovory v Bavorsku Komárek úspěšně absolvoval, takže v září 1948 už byl v Paříži. Tam se seznámil s majorem Svatoplukem Janouchem, který pracoval pro francouzské Deuxième Bureau, tedy vojenskou rozvědku. Francouzi Komárkovi dali základní zpravodajský výcvik a v prosinci 1948 byl zpátky v ČSR, kde přesvědčil celou řadu známých, že je třeba proti komunistické diktatuře aktivně pracovat.

Následovaly další mise, při kterých Komárek přes hranice přenesl radiostanice, zpravodajský materiál či zbraně. Používal dokumenty na jméno Karel Hájek nebo Rudolf Rijman. Při svých nebezpečných cestách nosíval mapu, kompas, pistoli Walter 7.56 mm, kapsli s cyankáli a miniaturní Bibli. V Československu se mu podařilo vybudovat produktivní zpravodajskou síť, která na Západ posílala užitečné zprávy.

Komárkův řídící důstojník byl Francouz, podle CIA se jmenoval Remi LeDoux a používal jméno Didier. Členové Komárkovy sítě se ale většinou domnívali, že pracovali pro americkou zvláštní službu a on sám se k tomu nevyjadřoval. V záznamech StB je Komárek běžně identifikován jako agent americké CIC.

Během předposledního přechodu hranic z Československa utrpěl Komárek omrzliny, takže mu v americké vojenské nemocnici amputovali několik prstů u nohou. Rozhodl se, že tím pro něj studená válka skončila, a začal si v Paříži hledat normální zaměstnání.

Jeho francouzský nadřízený ho proto musel hodně přemlouvat, aby souhlasil s úplně poslední misí přes železnou oponu. Francouzům záleželo na odchodu skupiny lidí, v níž byli podplukovník Karel Krepl, Jindra Seidlová, osmiletý chlapec a malíř Jaroslav Zajíc. Komárek úkol přijal a téměř ho to stálo život.

Byla sobota 23. prosince 1950 a skupina s dítětem se prodírala hlubokým sněhem nečekaně pomalu. Když přišel den, stáli před nimi dva pohraničníci s útočným psem. Komárek dvakrát varovně vystřelil do vzduchu a začal prchat zpět do vnitrozemí. Strážci hranic zatkli neozbrojené civilisty a na agenta vypustili psa. Komárek neztratil nervy. Když slyšel, že se vlčák blíží, otočil se k němu, klekl si na jedno koleno, a když se na něj chystal skočit, přesnou ranou ho zabil.

Po dlouhém běhu těžkým terénem se promočený a vyčerpaný ukryl na půdě opuštěného domu. Po dvou dnech promrzlý Komárek z okna uviděl blížící se rojnici vojáků. Neschopen dalšího pohybu spolkl tabletu cyankáli a k jeho obrovskému překvapení… se nestalo vůbec nic. Francouzi později spekulovali, že obsah kapsle při agentových cestách přes hranice mikroskulinou vyprchal.

Nejenže Komárek přežil svou smrt, ale pohraničníci navíc do domu, kde se ukrýval, vůbec nevstoupili. Když odešli, posbíral v sobě poslední zbytky sil, zvedl se a překročil hranice skutečně už naposled.

Vojenští lékaři Komárkovi tentokrát museli amputovat všechny prsty na jedné noze a částečně i na druhé. Byl tak zubožený, že ve vojenské nemocnici zůstal půl roku, aby se zotavil a znovu naučil chodit. Francouzi mu dali finanční bonus, povolení k pobytu a novou identitu. Jmenoval se teď Vladimír Kazan a narodil se v Lotyšsku 15. března 1925. V Paříži dostal zaměstnání v cestovní kanceláří, kde byl jeho šéfem bývalý důstojník OSS – válečné americké rozvědky.

Komárkův útěk StB rozzuřil a v Československu nastalo velké zatýkání. V březnu 1951 byl zatčen Američan William N. Oatis z Associated Press, jeden z posledních západních novinářů v Praze. Totéž se stalo jeho českým zaměstnancům a překladatelům – žalobce Josef Urválek všechny obvinil ze špionáže. Přestože byli nevinní, Oatis byl odsouzen k deseti letům a jeho spolupracovníci dostali 20, 18 a 16 let. Mezi obžalovanými byl též Vladimír Komárek, jehož Urválek vinil nejen ze špionáže, ale též z vraždy pohraničníka. I když měl žít v utajení a pod falešným jménem, novinářům v Paříži nedalo práci Komárka najít a požádat ho o komentář. Řekl, že se z Oatisem nikdy nesetkal a že obvinění z vraždy je nesmysl.

Washington do té doby názor na pražské komunisty nijak neprezentoval, ale po procesu s Oatisem pohár trpělivosti přetekl. Američané na československé zboží nasadili vysoké dovozní daně a svému velvyslanectví nařídili nevystavovat žádná povolení ke komerčním transakcím. Komunističtí úředníci nesměli dostat americká víza, československá letadla měla zakázáno létat přes americkou zónu v Německu a československé zboží nesmělo projít západními přístavy.

Američané se mylně domnívali, že tato opatření přinutí Prahu, aby Oatise propustila. Jenže uhlí, naftu, zemní plyn, železnou rudu a skoro všechno ostatní měli komunisté v té době z vlastních zdrojů nebo ze Sovětského svazu. Světové trhy téměř nepotřebovali. Západní sankce je naopak ještě víc zatlačily do ruské náruče.

Oatis prošel v kriminále těžkou krizí. Ke všem fiktivním zločinům se ve veřejném procesu přiznal, svědčil proti ostatním, a dokonce z vězení požádal v Československu o politický azyl. Na svobodu se dostal až po Stalinově a Gottwaldově smrti.

Mnohem hůř dopadli všichni členové Komárkovy zpravodajské sítě. Ve velkém procesu byl hlavním svědkem obžaloby Oatis a Komárek byl souzen v nepřítomnosti. V březnu 1952 byli Josef Pavelka – otec šestileté dcery – a Karel Hájek odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Ostatní odešli s drakonickými rozsudky: 25, 24, 23, 21, 20, 20, 18, 16, 15 a 12 let. Komárek estébákům unikl, a tak se alespoň pomstili jeho bratrovi. Nadějného koncertního pianistu komunisté poslali na deset let putovat po známých štacích: Jáchymov, Příbram, Kladno, Ilava a Mírov. Domů se dostal v roce 1960.

V dubnu 1955 se Vladimír Komárek jako Vladimír Kazan legálně přistěhoval do Spojených států. Byl jedním z těch šťastných, kteří se v Americe téměř ihned cítili jako doma. Už o dva roky později měl vlastní firmu Harvard Travel Service s kancelářemi uprostřed Harvard Square v Cambridgi. Obchod prosperoval, a tak si Komárek opatřil ještě pilotní licenci a koupil si rodinný dům. Ze dvou manželství měl celkem pět dětí.

Komárek možná věřil, že zahájil novou kapitolu svého života a všechna minulá dramata přikryl čas. Mýlil se. V únoru 1957 poručík StB František Krmela navrhl postup, jak s využitím Komárkovy matky a jeho bratra v Jáchymově získat Komárkovu americkou adresu.

V listopadu 1960 se Komárek stal americkým občanem. Bylo mu třicet šest let a cítil se natolik bezpečně, že si do svého prvního pasu dal jméno Vladimír Kazan-Komárek. Věřil, že mu americký cestovní dokument poskytuje dostatečnou míru bezpečí. Začal vášnivě cestovat. Když poznal západní Evropu, vydal se do exotičtějších zemí, například do Barmy, Hongkongu, Indie, Japonska, Mexika, Thajska, na Martinique, Tahiti či Trinidad.

V únoru 1963 Komárek zjistil, že jeden z jeho zaměstnanců v Harvard Travel, původem Litevec, má matku v Sovětském svazu a potřeboval by jí něco doručit, aby se mohla legálně vystěhovat. Sám se tam ale jet neodvážil. To byla situace, které Komárek nedokázal odolat. Nabídl se, že do země Sovětů zajede a vše zařídí.

Riskantní cesta proběhla bez problémů, alespoň to tak vypadalo. Pár dní po Komárkově návratu do Bostonu ale napsal poručík StB Břetislav Zeller svému šéfovi o iniciativě „přátel“, tedy KGB. V Moskvě se zpožděním zjistili, že Komárek byl v Sovětském svazu, a tamní rozvědka se o něj zajímala „z operačního hlediska“.

Z Prahy obratem předali Rusům veškerý materiál, který se Komárka týkal. V červenci ministr vnitra Lubomír Štrougal nařídil zahájit operaci s cílem vylákat Komárka k další cestě do Sovětského svazu, aby tam mohl být zatčen a předán do Prahy. Ve svých interních dokumentech ho StB označuje za agenta amerických zvláštních služeb.

V září 1963 napsal Štrougal šéfovi KGB v Moskvě formální žádost o spolupráci, jak dostat Komárka na území Sovětského svazu a do českého kriminálu. Ještě ten měsíc KGB odpovídá, že podnikne všechny potřebné kroky.

Chvíli to trvalo, až v květnu 1966 dostal Komárek dopis od své české tety, že mu umírá maminka a ráda by syna ještě jednou viděla. Komárek zjišťoval na československém velvyslanectví ve Washingtonu, zda by dostal české vízum. Odpověděli mu obratem, že vízum dostane a že nabytím amerického občanství automaticky pozbyl své předchozí, tedy československé. Vaše americké občanství budeme respektovat, napsali mu, i v případě, že jste opustil republiku nelegálně. Komárek na velvyslanectví ve Washingtonu skutečně svůj pas poslal a po zaplacení čtyř dolarů ho dostal zpět i s platným turistickým vízem.

Otevřená náruč, s jakou ho velvyslanectví vítalo, mu však pravděpodobně připadala podezřelá, a proto se Komárek obrátil na ministerstvo zahraničí, zda by podle jejich názoru byla jeho cesta do Prahy bezpečná. Američané se zeptali československého velvyslanectví na případy amerických občanů, kteří se mohli ve své původní zemi dopustit politických zločinů nebo odešli ilegálně.

Zjišťovali dokonce, zda by mohla nastat situace, že by žadateli bylo vydáno vízum, aby byl do Československa vylákán a tam zatčen. Karel Vojáček, šéf Konzulární služby na československém velvyslanectví, odpověděl, že takové případy jsou za námi a nebudou se prý opakovat.

Navzdory všem garancím Komárek do Československa nejel. Možná si vzpomněl na střelbu na hranicích, na popravy svých přátel a kruté tresty, které soudy uložily ostatním členům jeho skupiny, o bratrovi nemluvě. Možná si vlastní cestou ověřil, že mu teta žádný dopis nenapsala a že maminka je zdráva (žila dalších 17 let). Ministr Štrougal a StB se pomalu smiřovali s nezdarem, ale to podcenili sovětské přátele.

Začátkem září 1966 dostal Komárek telegram, jímž ho Intourist zval na mezinárodní konferenci cestovních agentů, která se měla konat v Moskvě v druhé polovině října. Sovětští organizátoři slibovali zlevněné ceny a bohatý program. Je to těžko uvěřitelné, ale Komárek pozvání přijal. Od příjezdu 24. října ho v Moskvě opakovaně kontaktovala mladá žena, která nabízela výměnu peněz ve výborném kurzu, romantické procházky městem a večírky u ní doma. Opatrný Komárek byl ale vždy ve společnosti dalších účastníků kongresu a nabídky s úsměvem odmítal.

Dva dny po začátku turistického kongresu v Moskvě, 26. října 1966, navštívil pplk. StB Miloslav Gvozdek šéfa 6. teritoriální sekce MZV Zdeňka Trhlíka, který byl zodpovědný za vztahy se Spojenými státy. Estébák Trhlíka informoval, že špion Komárek, který dlouhá léta unikal spravedlnosti, byl vylákán do Sovětského svazu a bude předán do rukou československých úřadů. Je to ale americký občan a bude třeba se připravit na případnou reakci Washingtonu. Diplomat nikterak nepolemizoval, jen žádal, aby k akci nedošlo v určité dny, kdy měl jednat se skupinou amerických průmyslníků.

Komárek měl odletět z Moskvy do Bostonu 29. října. Když ale přišel na letiště, zjistil, že jeho let do Londýna byl zrušen. Na všechny pokusy koupit si letenku na jiný let dostal vždy stejnou odpověď: vyprodáno. Až se konečně dozvěděl, že přece jenom jedna možnost existuje. Byl to let za dva dny do Paříže, Aeroflot SU 049. A prý jen první třída. Komárek si koupil letenku a zároveň i pohlednici pro manželku. Text byl krátký: From Russia with love. 007.

Už cestou na letiště 31. října mu bylo divné, že navzdory jeho protestům jel taxík nesmyslně pomalu. Pak další záhada – jeho kufr dali stranou všech ostatních a dovolili mu do letadla vstoupit až jako úplně poslednímu. Letuška ho posadila mezi dva urostlé chlapíky, které si Komárek v duchu identifikoval jako kágébácké gorily. Tomu se vzepřel: vždyť přece měl lístek do první třídy! Sám si našel místo vedle Francouzky, se kterou se na kongresu seznámil.

Letadlo vzlétlo, ale Komárek, sám zkušený pilot s výborným orientačním smyslem, věděl, že neletí správným směrem. Otočil se ke své sousedce a předpověděl, že se stane něco nečekaného. A skutečně, po hodině a čtvrt pilot oznámil, že v Paříži je prý špatně počasí, a proto přistanou v Praze. Komárek dal Francouzce svou vizitku a požádal ji, aby informovala americké velvyslanectví, kdyby mělo v Praze během přistání k něčemu dojít.

TU-104 s Komárkem na palubě přistálo na Ruzyni v 9.40 ráno. Všichni pasažéři museli vystoupit a po dvaceti minutách je jmenovitě zvali zpět na palubu. Jak se dalo čekat, Komárek zůstal v čekárně jako poslední. Pokusil se do letadla přesto nastoupit, ale zastavili ho dva estébáci.

Za chvíli seděl v kanceláři, kde už bylo jeho zavazadlo. Jeden z policajtů se na něj podíval s ironickým úsměvem: Tak, pane Komárku, spadla klec. Následovalo formální zatčení a krátká cesta do nedaleké věznice, kde před patnácti lety prošli výslechy Oatis, Pavelka, Hájek a všichni ostatní.

Zatímco si Komárek zvykal na svou celu, letadlo TU-104 přistálo v Paříži. Francouzka svůj slib splnila a americké velvyslanectví zpravila o zatčení svého kolegy. Ten samý den, 31. října, jen o pár hodin později, kontaktovalo americké ministerstvo zahraničí zaměstnance Komárkovy cestovní kanceláře, ověřilo si některé údaje, a pak informovalo jeho rodinu.

Ještě ten večer požádal Washington oficiálně sovětské a československé velvyslanectví o okamžité vyšetření celého případu. Americké depeše zdůrazňovaly slib, který velvyslanec Karel Duda formálně přednesl v Bílém domě, že vydání československého víza americkému občanovi zaručuje jeho beztrestnost za případná provinění v minulosti. Bylo jasné, že na Komárkův únos Washington zareaguje s větší intenzitou, než si v Praze představovali.

Komárka vyslýchali denně od rána do deseti večer. Pokud si ale mysleli, že všechno půjde hladce, mýlili se. Měli před sebou kurážného a sebevědomého protivníka. Hned na začátku jim oznámil, že neumí česky a potřebuje tlumočníka. Opakoval, že je americkým občanem a trvá na setkání s konzulem. Tohle estébáci překvapivě umožnili a konzul Martin Wenick měl během několika osobních setkání možnost ověřit si Komárkovu odvahu.

Vyšetřovatelé nebyli zvyklí na vězně, kteří se nebáli, i když jim hrozili trestem smrti. Komárek je naopak ostře kritizoval za únos amerického občana; uznal, že spolupracoval s majorem Janouchem, který už zemřel; o francouzské službě nevěděl nic, protože všichni používali falešná jména; pro Američany prý nepracoval nikdy. Estébáci nevěděli kudy dál. Ještě před deseti lety by si soudruzi a sovětští poradci s Komárkem uměli poradit. V roce 1966 už ale nebylo jasné, co se smí, a co ne.

Komárek měl veliké štěstí. Jeho spoluvězněm na cele byl filmař Karel Zámečník. I to byl člověk plný překvapení a tajemství. Před lety ilegálně odešel do Francie, kde spolupracoval s Pavlem Tigridem, pak se ale nechal zlákat k návratu do Československa, takže skončil v Ruzyni. Ukázalo se navíc, že Zámečník byl synovcem malíře Jaroslava Zajíce, tedy člověka, kterého se Komárek snažil 23. prosince 1950 převést přes hranice. (Zámečník, tak jako Zajíc, znali Komárka pod jménem Rijman.) I po mnoha letech Zámečník vděčně vzpomínal na sílu a kuráž, kterou u Komárka vycítil.

Zatímco se Komárek a Zámečník v Ruzyni vzájemně povzbuzovali, ukázalo se, že nikdo v Praze nebyl připraven na sílu americké reakce. Výhrůžky a protestní noty stíhaly jedna druhou. Duda a další diplomaté byli denně na koberci. Americký poradce pro národní bezpečnost dokonce velvyslanci řekl, že únos Komárka byl nejhorším incidentem studené války.

Američané znali detaily všech okolností Komárkova únosu a v každé diskuzi překvapovali otázkami, na které ani dialekticky vycvičení komunističtí matadoři neuměli odpovědět: proč TU-104 přistál v Praze? Pilot mluvil o počasí v Paříži, ale tam bylo slunečno. Teď zase Moskva poukazuje na poruchu leteckého motoru nebo palubního radaru. Proč ale už po startu let nabral směr na Prahu? Proč byl Komárkův kufr v Moskvě stranou ostatních zavazadel? A proč byl v Praze hned po přistání vynesen z letadla?

V listopadu 1966 varovali Američané sovětského velvyslance v USA Anatolije Dobrynina, že Komárkův únos, na němž se Moskva aktivně podílela, zásadně ohrozí vztahy mezi oběma mocnostmi. Ministr zahraničí Dean Rusk instruoval americké velvyslanectví v Moskvě, aby co nejostřeji protestovalo proti nepřijatelnému jednání vůči americkému občanovi.

Ve stejnou dobu americké velvyslanectví v Praze zastavilo výdej víz pro oficiální cesty do Spojených států. Do Prahy zároveň přijeli dva američtí kongresmani, jejichž hrozby ekonomického charakteru si nikdo netroufl brát na lehkou váhu. V 60. letech se ve studené válce už nesoutěžilo o množství vykopaného uhlí, tun ocele nebo počtu tanků. Průmyslové Československo potřebovalo přístup k západním technologiím, k novým lékařským postupům, k novým materiálům, k elektronice a hlavně k počítačům.

Už od konce 50. let ministerstvo zahraničí z Prahy bombardovalo své velvyslanectví ve Washingtonu žádostmi o pokoutní nákup lékařských stroboskopů, infuzních trubek pro nemocnice nebo plastových obalů na elektrické dráty. Češi se bez úspěchu snažili dostat své inženýry na postgraduální studium na různé americké univerzity. Washington tyto žádosti šmahem zamítal, ale ironicky nabízel stipendia pro historiky, politology a sociology.

Do akce se zapojila i americká FBI, která zatkla několik československých špionů s diplomatickým krytím. Jedním z nich byl Evžen Vacek, který se 17. listopadu 1966 snažil od dvojitého agenta koupit tajné dokumenty. Americké úřady blahosklonně naznačily, že tyto skandály nebudou publikovat, pokud ovšem Praha uzná svůj omyl v případě Komárka a vyvodí z toho důsledky.

Po zimních prázdninách se 17. ledna 1967 do věci zapojil americký Kongres. Varování a hrozby se neminuly cíle. Velvyslanec Duda psal z Washingtonu, že kombinovaná operace sovětské a československé bezpečnosti způsobila, čeho se obával a před čím varoval. Situace je pro nás, psal Duda, velmi vážná.

To už ale v pražských vládních kruzích všichni věděli. V listopadu 1966 se předsednictvo ÚV KSČ usneslo, že dopad operace byl větší, než se čekalo, a bylo třeba věc co nejrychleji uzavřít. V prosinci strana nařídila ministerstvu vnitra, aby byl Komárek co nejrychleji souzen a vyhoštěn. Soud se sice odehrál až koncem ledna 1967, ale američtí diplomaté jím byli mile překvapeni.

Komárek u soudu odmítl, že by kdy pracoval pro Francii nebo Spojené státy, uznal jen styky s majorem Janouchem. K všeobecnému překvapení se žalobce nezmínil o zbraních, které Komárek pro členy své sítě přinesl. O střelbě na hranicích nepadla ani zmínka. Obžalovaný sice dostal trest osmiletého žaláře, ale po pár dnech byl vyhoštěn. Na letištní plochu ho doprovázel americký diplomat. Po přistání v New Yorku ho vítal senátor Robert Kennedy, v Bostonu senátor Edward Kennedy.

Bohužel, příběhů se šťastným koncem je ve střední Evropě jako šafránu. Po návratu do Spojených států Komárkova láska k pilotování malých letadel gradovala. Zaměstnanci jeho cestovní kanceláře ho viděli málokdy, protože jejich šéf se nechal najímat majiteli soukromých letadel, kteří si sami netroufali na dlouhé cesty, například přes Atlantik. Komárek takové příležitosti vyhledával, v květnu 1969 se dokonce zúčastnil závodu kolem světa.

V lednu příštího roku měl nehodu při přistávání v Kanadě, načež úřadům zmizel, aniž s ním mohly sepsat protokol. O měsíc později byl najednou v Laosu, pak v Africe. Po návratu do USA musel v březnu 1971 dostat nový pas, protože ten starý byl plný. Můžeme v něm číst o cestách na Pobřeží slonoviny, do Lagosu, Nigérie, Afghánistánu, Anglie a Kanady.

V říjnu 1971 se Komárek rozhodl dočasně přestěhovat do Estepony v Andalusii. Prý tam chtěl napsat příručku pro piloty malých letadel. Kromě psaní také dál létal, třeba až do Austrálie. V kosmopolitní atmosféře španělského města si našel přátele, k nimž patřili manželé Duncanovi z Kanady. Právě s nimi se domluvil, že se 11. května 1972 setkají na esteponském letišti. 

Komárek se jim nabídl jako transatlantický pilot jejich letadla. Na schůzku ale nepřišel. Až 5. června oznámil další z Komárkových známých, Američan Sam Berman, americkému konzulátu v Seville, že jeho přítel zmizel. Konzulát zprávu předal španělské policii.

Léto končilo, ale Komárek zůstával nezvěstný. Teprve 7. září 1972 bylo nedaleko Estepony nalezeno tělo. Americký diplomat později místo navštívil a popsal ho jako plošinu, ze které byl nádherný výhled. Ostatky nalezeného muže byly k nepoznání, tvář, špičky prstů a jiné části těla ohlodala divoká zvířata.

V kapse mrtvoly ale byla pilotní licence číslo 1385182 z roku 1968 na jméno Vladimír Komárek. Soudní lékař Rafael Torroba Rodriguez nenašel vnější známky násilí a nezkoumal ani chrup či stopy toxických látek. V části „příčina smrti“ napsal: Neznámá. Tělo nechal pohřbít na esteponském hřbitově.

Manželé Duncanovi byli mezi prvními, kdo tuto verzi odmítli. Komárkově manželce napsali, že jejího manžela viděli na jaře 1972 ve společnosti dvou neznámých mužů, což spojovali s jeho pozdějším zmizením. Americké ministerstvo zahraničí nařídilo příslušnému konzulátu věc vyšetřit.

Závěrečná zpráva říká, že podle Španělů jsou ostatky Komárkovy. Jeho přátelé s tím nesouhlasí, ale nemají pro své pochyby konkrétní důkazy.

Komárkova manželka si pro sebe uzavřela, že její manžel spáchal sebevraždu. Karel Zámečník, jeho spoluvězeň z Ruzyně, to odmítá. Stejně tak Komárkovi zaměstnanci z Harvard Travel, konzul Martin Wenick nebo Komárkův bratr. Jonathan Randal, novinář New York Times, který Komárka znal v 50. letech v Paříži, napsal, že většina z těch, kdo případ studovali, věří, že Komárek byl zavražděn.

Co si máme myslet my? Dokud zpravodajské služby ve Francii, Spojených státech a v Rusku neotevřou své archivy, můžeme si jen s Sherlockem Holmesem povzdechnout: Nevím, co si mám myslet.