Za všechno může Pluto. Proč lidé věří horoskopům

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přestože astrologie může být naprosto nevědecká a nelogická, fascinace horoskopy a naše potřeba jim věřit je naopak absolutně logická a pochopitelná. Jaké psychologické mechanismy se za touhle vírou skrývají? A může být horoskop skutečně k užitku?

„Otázka, proč věříme horoskopům, se zodpovídá skoro sama v momentě, kdy si položíme jinou: V jaké chvíli se k horoskopu obracíme?“ říká Renata Ježková, terapeutka a pedagožka, která se ve své práci zabývá zejména mechanismem fungování emocí a dynamikou rodinných vztahů.

Zdůrazňuje, že možná ani příliš nezáleží na tom, jak obecný nebo naopak osobní horoskop je, zda ho vypracoval astrolog na míru nebo jde o obyčejný horoskop v novinách, psychologický mechanismus, jakým funguje, je podobný.

„Odjakživa lidé obrací oči k obloze v momentě, kdy jim pohled kolem sebe nebo dokonce do sebe přestane dávat smysl. Buď nevidím, co potřebuji, nebo to, co vidím, je do takové míry nepřehledné, matoucí nebo bolestné, že potřebuji odstup. A hvězdy jsou ještě míň osobní než jakýkoliv bůh, jsou objektivní v pravém smyslu slova, jsou to objekty, u kterých věříme v jejich nestrannost,“ vysvětluje Ježková.

Slovy americké psycholožky Devrupy Rakshit z katedry psychologie utažské univerzity, která publikovala rozsáhlý text o tom, proč věříme astrologii, v nezávislém magazínu The Swaddle: „Astrologie je mechanismus zvládání stresu a nejistoty, jako taková pomáhá lidem vytvářet a ověřovat si svůj životní příběh.“

To, jak o sobě a o svém životě mluvíme, je důležité. Právě slovy rámujeme příběh o sobě a o světě, a pokud jde skutečně o příběh, musí mít minulost, přítomnost a budoucnost. A musí mít rozpoznatelný smysl, záměr, cíl.

Ve stresových situacích, kdy selhávají všechny ověřené a logické mechanismy zvládání stresu, se podle Devrupy Rakshit zcela pochopitelně obracíme o pomoc a podporu k systému, který není nutně vědecký, ale může se jevit jako bezpečný a chlácholivý.

Pro zajímavost: první horoskop v novinách vyšel v roce 1930, tedy v době hospodářské krize, jeden z největších boomů zaznamenali astrologové kolem roku 2008, kdy, jak píše Rakshit, se začaly hroutit veškeré struktury, na které lidé spoléhali. Další boom pak horoskopy, opět velmi pochopitelně, zažily během covidové pandemie.

Psychologie si všímá také toho, že v případě stresových životních situací věří horoskopům i lidé, kteří k nim době „klidu a míru“ byli spíše skeptičtí. Profesor psychologie Graham Tyson z jihoafrické univerzity ve Witwatersrandu došel k závěru, že lidé navštěvují astrology opravdu zejména kvůli stresu.

„V nejvyšší míře je konzultace s astrologem reakcí jednotlivce na stres, kterému čelí. Tento stres souvisí především s jeho sociálními rolemi a vztahy,“ vysvětluje Tyson v The Official Journal of the International Society for the Study of Individual Differences.

Podle Ježkové se ve chvílích nejistoty přirozeně ptáme, co se to vlastně v našem životě děje a jak to je doopravdy. A pátráme po tom o to intenzivněji, když není čeho se chytit.

K horoskopům se tak neuchylujeme v případě stresů obecných, politických nebo třeba těch ze stavu životního prostředí. Vnímáme je spíše jako nástroj, který nám může pomoci se zorientovat ve složitých situacích souvisejících se vztahy mezi těmi nejbližšími lidmi, v případě pracovního stresu nebo stresu spojeného se zdravím a nemocí. Ptáme se tak nejenom na to, co, jak a kdy nás čeká, ale s astrologií řešíme ty nejbližší, zejména partnerské, vztahy. Jedna z prvních otázek v každém novém vztahu obvykle směřuje právě k tomu, v jakém znamení se náš protějšek narodil.

Rakshit připomíná ještě jeden zajímavý výzkum: mnoho lidí se raději dozví, že je čeká něco zlého, než aby čelili nejistotě nevědění, co je čeká. Svoji roli pak hraje psychologicky zcela pochopitelný mechanismus popření – pokud mi astrolog vyjeví, že mě čeká něco dobrého, mám tendenci tomu věřit a směřovat k tomu, čímž posiluji víru v dobré a vědomě to tvořím. Následně pak z vlastní zkušenosti potvrdím, že astrolog měl pravdu.

Pokud ovšem v předpovědi vyjde, že mě čeká něco zlého, má mozek tendenci nevhodnou předpověď vytěsnit s tím, že „astrologie není věda a není radno jí věřit“.

Svoji roli ve víře v horoskopy hraje ještě další psychologický aspekt: mechanismus vnější validace. To jednoduše znamená, že často hledáme uznání a pochopení u druhých. Potřebujeme potvrzení, vysvětlení, omluvu.

„Může za to Saturn, Pluto nebo retrográdní Merkur, není to trest, nic jsme neprovedli, prostě to tak vyšlo. Nemůžeme si planety nahněvat ani usmířit. Ale můžeme se jich zeptat na směr. Což nám může pomoci z paralýzy. Z pasivity nám to pomůže k nějakému aktivnějšímu přístupu,“ říká Ježková.

Neznamená to nutně, že hvězdy mají pravdu, ale je možné díky nim získat pocit, že „v tom nejsem sám“, že se mi zkrátka něco děje i proto, že jsem se narodil ve znamení Štíra nebo Blížence a „ti to teď mají těžké“. V takové chvíli je jedno, jestli jde o pravdivé tvrzení (ostatně potvrdit ani vyvrátit ho neumíme), podstatnou roli hraje možnost vůbec důvěřovat tomu, že až se planety posunou, bude líp – nebo aspoň jinak.

Kromě touhy po spiritualitě a potřeby vnějšího uznání mluví psychologie v případě horoskopů ještě o takzvaném Forerově efektu. Ve zkratce: Psycholog Bertram Forer poprvé vyzkoušel experiment, z něhož odvodil mechanismy, na jejichž základě funguje práce jasnovidců či mentalistů. Udělal jednoduchý test – rozdal studentům osobnostní testy a když jim předal jejich výsledky, požádal je, aby na škále od jedné do pěti uvedli, jak přesně se ve výsledcích jeho test trefil.

Výsledky byly ohromující, Forer dosáhl se svým testem skóre přes 4,2. Teprve pak svým studentům řekl, že jejich charakteristika není výsledkem skutečného osobnostního testu, ale zcela nahodilým obecným formulováním ve stylu: „Cítíte velkou potřebu, aby vás druzí lidé měli rádi a obdivovali. Máte tendenci být sebekritický. Máte mnoho schopností, které jste nevyužil ke svému prospěchu. Ačkoli máte určité osobnostní slabiny, zpravidla jste schopen je kompenzovat…“

Jak to, že studenti měli pocit, že jejich charakteristika na ně velmi dobře sedí? Protože považovali svého profesora za autoritu, a proto se ztotožnili s tím, co říká. V popisech jasnovidců, věštění z karet, u tarotu nebo u horoskopů vnímáme jejich důvěryhodnost právě díky Forerově efektu. Obecná tvrzení, která by mohla platit téměř na kohokoli, vztahujeme na sebe a to, že „to sedí“, pak máme tendenci vnímat jako objektivní důkaz pro platnost takového tvrzení jako celku. Platí to i u astrologů, kteří získávají důvěryhodnost tím, že se vyznají v pohybech hvězdných těles.

Na první pohled by se přitom mohlo zdát, že v případě tohoto efektu jde o záměrnou manipulaci na straně astrologie. Spíše než o to se jedná o mechanismus, který se odehrává uvnitř nás. Máme k němu sklony obecně, ostatně právě díky tomu jsme my lidé zneužitelní narcistickými osobnostmi nebo politickými populisty.

Pro člověka, který v horoskopu hledá odpověď anebo naději, je podle Ježkové důležitější i to, že se díky němu cítí svázaný s větším celkem. „V tomto případě s tím největším myslitelným: s vesmírem. Počítá se se mnou, někde je ‚napsaný‘ kontext k tomu, co se mi zrovna děje – a jde jen o to umět ho správně ‚přečíst‘. Samota, do které mě uvrhlo moje utrpení, je najednou transformovaná na přináležitost k celku. Jsem zase součástí nějaké rodiny, a když třeba zrovna ne té svojí, tak té vesmírné,“ vysvětluje Ježková.

Jsme zkrátka savci a naše savčí část mozku nutně potřebuje vědomí kmene, tlupy, smečky. Bezpečí a klid nervového systému odvozujeme právě od pocitu, že někam patříme, někdo se o nás postará, když bude třeba, někdo s námi počítá, nebudeme zavrženi.

„Propojení, vazba, vztah. To je alfa a omega našich životů. Když se v nich začínáme ztrácet nebo je ztrácíme, dovede astrologie a horoskop připomenout, že se s námi stále někde počítá,“ uzavírá terapeutka.

Víra v horoskopy je vlastně jen jedním z aspektů spirituality bez boha a bez náboženství, tedy spirituality tolik rozšířené v dnešním západním světě. Z hlediska vývoje člověka je tato forma spirituality nejen úplně normální, ale vlastně i nutná k tomu, abychom dali svému životu nějaký vyšší smysl. Ve chvíli, kdy jsme vlivem vývoje civilizace o boha přišli, jsme ochotní ho nahradit vlastně docela čímkoli, o co se budeme schopni alespoň trochu opřít. Ať už filosofickým systémem, vědou nebo něčím ezoterickým. „Hvězdy a planety se v tomhle kontextu dokonce jeví jako něco velmi jistého,“ říká Ježková.

„Vypadá to možná někdy jako zvědavost, ale daleko spíš jde v případě našeho tíhnutí k horoskopům i o pocit kontroly nad něčím, co nás přesahuje. Paradoxně čím více toho o světě a vesmíru víme, tím hůř se nám tam hledá naše místo. Jsme-li shluk neuronů uprostřed chladného neživého nekonečna, koho zajímá, jestli je nám dobře, nebo se trápíme?“ ptá se trochu cynicky Ježková – a vrací se tak opět k potřebě spirituality člověka, ať už té náboženské tradiční, nebo jakékoli jiné „modernější“.