Roztomilé štěňátko? Nevozte si zvířata z dovolené, nemají v genech život ve městě

Poblíž hotelu se toulá vyhublý pes. Nechá se pohladit, doprovází turisty na pláž a večer čeká u restaurace. Chová se přátelsky a je rád za zbytky jídla. Evidentně nikomu nepatří, i když lidskou společnost vyhledává. A s blížícím se koncem dovolené přichází vedle soucitu také pocit viny. Vždyť ho tady nemůžeme nechat…

Podobné příběhy nemusí mít jen šťastný konec v podobě vděčného zvířete, které bude spokojeně odpočívat vedle vás doma na gauči u televize. Pouliční pes z Balkánu, Rumunska, Albánie, Turecka nebo jiné dovolenkové destinace není totéž co voříšek z českého útulku. To, že se nechá pohladit u pláže nebo umí dojemně žebrat u restaurace, ještě neznamená, že zvládne výtah, tramvaj, rušnou ulici, samotu v bytě nebo manipulaci u veterináře.

„Psi žijící na ulici v cizině pochází z velmi odlišných podmínek než čeští psi. Často takto žijí i po několik generací, což je něco, co u nás neznáme, protože nemáme populace volně žijících psů,“ vysvětluje docentka Helena Chaloupková, vedoucí Katedry etologie a zájmových chovů Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity.

Zatímco někteří psi se zvládnou adaptovat, u jiných se brzy ukáže, že běžný český život nezvládají. Opakované útěky, panika v městském ruchu, strach z lidí nebo separační úzkost, kvůli které pes ničí domácnost a celé hodiny štěká, mohou být odvrácenou stranou takové adopce. Jenže pohled do smutných psích očí a soucit milovníků zvířat je mnohdy silnější… Už jen proto, že pokud je nějaký národ proslulý svou láskou ke psům, jsou to právě Češi.

Při snaze zachránit psy ze špatných podmínek v zahraničí tak na sebe naráží kulturně odlišné vnímání psů i odlišnosti samotných zvířat. Naprostá většina celosvětové psí populace se různě potuluje, žije ve smečkách či svého „majitele“ jen chodí navštěvovat. Jen asi 20 procent psů na světě má majitele a péči od něj tak, jak ji chápeme v Česku.

Psi, kteří po generace žili spíš vedle člověka než s ním, si vytvořili úplně jiné strategie přežití a osvojili jiné chování. A to, co jim někde na Balkáně, v Rumunsku nebo třeba v Turecku pomáhá přežít, může být po převezení do Česka problém.

Příkladem je i loňský případ fenky „Metrouše“, která na několik hodin zastavila pražské metro a při jejím odchytu museli zasahovat týmy policistů a hasičů. Kříženka ovčáka původem z Rumunska utekla přes světlík z druhého patra domu. Nestalo se to přitom poprvé.

„Mnoho zájemců má pocit, že si domů přivezou psa, který jim bude vděčný a rychle zapadne do rodiny. Ve skutečnosti si ale často přivážejí zvíře s neznámou minulostí, neznámou genetickou zátěží, neznámými zkušenostmi a někdy i neznámým zdravotním stavem,“ varuje Martina Načeradská, veterinární lékařka, která vede vlastní kliniku na Praze 10.

„Takový pes může panikařit při běžných městských zvucích, bát se cizích lidí, dětí, dopravy nebo manipulace. Někteří odmítají vstoupit do budovy, nebo naopak vyjít ven, jiní se bojí výtahu nebo kluzké podlahy. Poměrně často se objevuje separační úzkost, často s projevy destruktivního chování nebo neustálého štěkání, což dost zásadně narušuje soužití,“ dodává veterinářka.

Jedním z hlavních důvodů, proč jsou Češi tak velkorysí, když jde o adopce psů ze zahraničí, je právě náš přístup ke psům. Bereme je jako milované společníky a neváháme je rozmazlovat, kdykoliv můžeme.

Podle FEDIAF, Evropské federace výrobců zvířecích krmiv, má alespoň jednoho psa 42 procent českých domácností a celkem u nás žije více než 2,2 milionu psů. Současně patříme k zemím s poměrně přísnou legislativou na ochranu zvířat proti týrání a také psy vítáme prakticky kdekoliv - od veřejné dopravy, přes restaurace, až po kanceláře.

Už v době komunismu u nás vznikaly kynologické organizace a také první zvířecí útulky, mimo jiné i proto, že „pejskařství“ bylo jedním z mála státem podporovaných koníčků. Psi byli nezbytnou součástí také myslivosti. Síť zvířecích útulků a azylů se pak po listopadu 1989 ještě více rozšířila.

Zatoulaní, opuštění nebo nedejbože týraní psi v nás vyvolávají vlnu soucitu a chuť pomáhat. Jenže to, co ve vztahu ke psům v Česku vnímáme jako „normální“ a „správné“, rozhodně není samozřejmost, a to ani v Evropě.

Stačí vyjet jen pár set kilometrů za hranice a člověk narazí na úplně jinou realitu: volně se pohybující psy, štěňata bez majitele, zvířata u čerpacích stanic nebo restaurací a jen omezenou dostupnost kastrací a veterinární péče.

„Poprvé na vlastní oči vidět realitu pouličních štěňat, viditelně nemocných nebo zraněných psů, o které se nikdo moc nestará, je pro české turisty pochopitelný šok, protože na nic takového u nás nejsme zvyklí,“ popisuje Kateřina Řežábková, předsedkyně Asociace zvířecích útulků a azylů ČR. Právě v tom se Češi liší od mnoha národů zejména na jihu a východě Evropy. Zatoulaný pes je u nás automaticky důvodem k tomu volat městskou policii a přes sociální sítě informovat okolí.

Zrovna nedávno se na Kateřinu Řežábkovou obrátila česká turistka pobývající v Albánii s tím, že odtud chce zachránit několik psů a zda je český útulek AniDef, který vede, může přijmout. Ten je však podobně jako řada dalších českých zařízení na hraně kapacit, protože se starají o velké množství „domácích“ opuštěných a týraných zvířat. A není neobvyklé, že u nich končí i nepovedené případy zahraničních adopcí.

Podle ní takový pes patří jen do zkušených rukou, zvlášť když se u něj může probudit obranná agrese. Tehdy se zvíře snaží chránit před situací, kterou vnímá jako ohrožující. Už jen chůze na vodítku nebo základní manipulace se může změnit v noční můru pro psa i člověka. Výsledkem pak mnohdy bývá, že zvíře opakovaně utíká či putuje od majitele k majiteli. Anebo skončí v některém z českých útulků. Najít mu nového zodpovědného majitele pak není vůbec snadné.

Nabídky adopcí zejména z Balkánu a Rumunska na sociálních sítích obvykle žádné takové varování neobsahují. Místo toho přináší dojemné příběhy o milých psech, kteří bojovali o život a nyní se rádi přitulí a budou vděční za teplý pelíšek. „Je otázkou, zda jsou takové nabídky skutečnou záchranou psů anebo podezřelý obchod založený na tom, že lidé chtějí zachraňovat opuštěné psy,“ varuje docentka Chaloupková.

Před podezřelými adopcemi psů z Balkánu, kdy jejich záchrana může být záminkou k tomu jak vydělat, varovali loni na podzim také Reportéři ČT. Běžně se poplatek za zahraniční adopci pohybuje od pěti tisíc korun výše.

Není až tak neobvyklé, že jsou takto adoptovaní psi předáváni někde na parkovišti u obchodního centra nebo na benzince. „Je to smutné, ale ne všechny organizace, které zprostředkovávají adopce ze zahraničí, k tomu přistupují zodpovědně. Adoptivní majitelé často nejsou dopředu seznámení s povahou a specifickým chováním daného psa. A když se objeví problémy, noví majitelé zůstanou bez potřebné podpory,“ konstatuje Řežábková.

K zodpovědnému adopčnímu procesu přitom patří i to, že se organizace stará i tehdy, když nastanou potíže. Varovné by mělo být, pokud organizace tlačí na adopci hlavně přes emoce a zdůrazňuje časový tlak na rychlé rozhodnutí, že jinak bude pes utracen.

Podle ní nejsou adopce ze zahraničí samy o sobě špatně, ale to, že se mnohdy odehrávají jen na základě soucitu a silných emocí bez toho, aby lidé měli všechny informace. Často taky přecení své možnosti.

S tím souhlasí i Martina Načeradská: „Ne každý pes se dokáže přizpůsobit každému prostředí. Proto je potřeba předem přemýšlet nejen nad tím, že chceme pomoci psovi, ale také nad tím, zda mu skutečně dokážeme nabídnout prostředí, ve kterém bude dlouhodobě spokojený.“

Zachránit psa totiž není jen dostat ho přes hranice, zvlášť když první měsíce nemusí připomínat dojemná videa ze sociálních sítí. Někdy může být odpovědnější pomoci jinak: podpořit kastrace, místní útulek nebo organizaci, která pracuje přímo v zemi, odkud psi pocházejí.