Hlavní obsah

Mezi politikou a uměním je vždy napětí, říká nová ředitelka Národní galerie

Foto: Profimedia.cz

Polská manažerka a vystudovaná muzikoložka Alicja Knast.

Reklama

22. 11. 16:43

Alicja Knast od ledna nastoupí do funkce šéfky Národní galerie. Ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD) jí dal ve finále přednost před Jiřím Fajtem a Markem Pokorným. Poprvé tak v čele instituce bude Polka. Jaká je její vize?

Článek

Nemůžu s tím nezačít. Kultura je jedním z odvětví, které je a bude na covidu nejvíc bito. Jaký je váš velký plán na, doufejme, dobu po covidu?

Ze všeho nejdřív si musíme uvědomit, že rozhodně téměř v ničem nemůžeme pokračovat přesně v tom místě, kde jsme skončili. Musíme začít odjinud. Pořád ale máme příliš mnoho neznámých, abychom věděli, kde to bude. Lidé mění svůj životní styl. A i když skončí lockdown, musíme být připraveni na to, že se všichni hned nevrátí do muzeí a galerií.

Musíme si ale ze všeho nejvíce uvědomit, že po covidu rozhodně nebudeme mít zdroje, které jsme měli před tím. Ty primárně půjdou do zdravotnictví a různých základních lidských potřeb. Je mi jasné, že nebudeme prioritou v žádné zemi. Jsem přesvědčená o tom, že budeme muset přehodnotit celý byznys plán, na kterém je galerie postavená.

Alicja Knast

Sedmačtyřicetiletá kulturní manažerka a vystudovaná muzikoložka Alicja Knast pochází z polské části Slezska. Do roku 2020, kdy vyhrála soutěž o ředitelku české Národní galerie, působila jako ředitelka Slezského muzea v Katovicích.

Stojí za několika úspěšnými projekty, mimo jiné i za stálou expozicí Muzea dějin polských Židů ve Varšavě. Pod jejím vedením Slezské muzeum získalo ocenění Evropské muzeum roku nebo národní cenu Sybilla za management a také medaili Za zásluhy o kulturu Gloria Artis. V lednu 2021 nastoupí jako ředitelka Národní galerie Praha.

Za druhé jsem ale přesvědčená o tom, že budeme muset změnit i samotná témata výstav a expozic. Měli jsme totiž předtím takovou svobodu, ať v muzeích, galeriích nebo i divadlech - kdokoliv přišel s nějakým nápadem, mohl se realizovat. Míra poškození celé společnosti covidem je ale mnohem hlubší a zásadnější, než se nám nyní zdá. Myslím, že samota, duševní zdraví a všechny pocity, ale i reálné dopady jako nezaměstnanost nebo nedostatek perspektivy, které se pojí s aktuálním děním, nás ovlivní. Musíme najít obsah a formu, jak to vyjádřit skrze umění. My jako galerie, jako komunita, ne pouze jako jednotlivec.

Přežijí galerie?

Státní kulturní instituce, muzea i galerie přežijí. Vrátí se do provozu a budou existovat. Je třeba být ale připraven na naprostou změnu byznysu. Bude to nové, a to podle mého i souzní s tím, že budu nová i já v pozici ředitelky Národní galerie. Což je dobré i špatné. Otevřeme novou kapitolu, která bude ale vlastně dvojitá, v administrativě i společnosti. Je to dost vzrušující, ale zároveň obrovská výzva.

Řekněte mi trochu víc o vaší vizi. S čím jste vlastně vyhrála konkurz na šéfku Národní galerie?

Mojí vizí je využít všeho, co můžu, abych zacílila určité oblasti. A chci na začátek především říct, že jsem týmový hráč, ničeho nelze dosáhnout individuálně. Je to celý ekosystém - sbírka, tým lidí a já. Chci zdůraznit, že sama sebe vidím až na třetí pozici. Celý tento ekosystém vytváří produkt, který musí být důležitý pro celou komunitu. Cestou pro mě je nedržet se za každou cenu jen jedné disciplíny, ale opravdu využít všeho, co lze.

Máte nějaký konkrétní příklad?

Jako příklad bych uvedla výstavu v Katovicích. Tam jsme jako velký tým historiků, kunsthistoriků, etnologů a dalších. Všichni přispěli k jednomu tématu a to je krásné, disciplíny by přesně tohle pro sebe navzájem měly dělat.

Jak to chcete přenést sem?

To je i to, co se porotě, která mě do funkce vybírala, líbilo. Že nepřemýšlím o sbírkách jako „pouze 19. nebo 20. století“, ale chci si vzít od každého něco a udělat svébytnou věc. Dalo by se říci, že myslím například na monografie, u toho bych se ale nerada „zasekávala“. To jsou podle mě projekty pro menší galerie. Národní galerie by měla mít širší záběr. Například Veletržní palác, přestože je potřeba ho rekonstruovat, je neuvěřitelně prostorný, a stejně tak témata a náměty by měly být veliké. Nejen proto, že je to „Národní“ galerie, ale protože je k tomu jednoduše místo.

Foto: Profimedia.cz

Alicja Knast a ministr kultury Lubomír Zaorálek.

Podobně jako u covidu, nelze se nezeptat: Jak chcete být ředitelkou Národní galerie, která ovšem není „galerií vašeho národa“?

Je to velmi dobrá otázka, kterou jsem dostávala ještě předtím, než byly oznámeny výsledky soutěže. Je to částečně štěstí, že jsem vyhrála já. Stejně tak by bývali mohli vyhrát lidé z Holandska, Francie, Austrálie. Představte si, že by to vyhrál někdo z Austrálie, protože mohl. Tak to bylo nastavené. Pokud si ten dotyčný nebo ta dotyčná uvědomuje důležitost té konkrétní sbírky, není důvod se limitovat národností nebo jazykem. Ve skutečnosti můžou i pomoct v budoucí vizi.

Nemůže vám právě zahraniční perspektiva pomoct?

Myslím si to. V Polsku je například jen jedna instituce Národní muzeum, jehož součástí je i galerie. V Česku jsou to dvě naprosto oddělené instituce. A koncept české Národní galerie je neuvěřitelně zajímavý, každá budova má svoji vlastní tematiku a podle mě je to opravdu výstavní síň celé střední Evropy. Máme i co nabídnout západním galeriím a muzeím, která pocházejí z naprosto jiného kontextu. Je hrozně důležité, abychom uměli vysvětlit umění střední Evropy, které se po dlouhou dobu odehrávalo na několika úrovních - oficiální a neoficiální. Samozřejmě jinak v Česku a jinak v Polsku. O historii dvacátého století by se ale mělo mluvit daleko více. A je to rozdrobené mezi státy. Myslím si, že bychom měli mít více společnou koncepci, jak historii a umění komunikovat navenek.

Když zmiňujete spolupráci se západními galeriemi. I o tom se u nás hodně mluví. Nedávno například o bližší spolupráci s pařížským Centre Pompidou. Jak plánujete komunikovat se zahraničním?

To jsem přesně zmiňovala ve svojí vizi. A to, když to tedy doba po covidu dovolí, vzít jednu celou exhibici ročně do zahraničí. Nechci slibovat víc, to by nebylo zodpovědné. To by měl být ale dobrý začátek. Přestože to samozřejmě není poprvé, ta spolupráce tu už existuje.

Praha je prostě skvěle umístěná. Daleko lépe než Varšava. Je velmi jednoduché sem z jakéhokoliv hlavního města přicestovat. To je i cesta, jak přilákat zahraniční návštěvníky. Udělat skvělou výstavu v Praze a skvělý marketing v zahraničí. S cestováním se totiž pojí nejen uhlíková stopa, ale také neuvěřitelné výdaje za pojištění. To je opravdu největší finanční položkou každé výstavy.

Jak moc víte o tom, že se vaše budoucí pozice stala velmi zásadní v politickém boji až na vládní úrovni? Nese to s sebou určité kontroverze a mě by zajímalo, jestli jste to vlastně dopředu nějak reflektovala a případně jak?

Je fér říct, že jsem o tom věděla a také se mě na to všichni od začátku ptali. Nebylo by ode mě ale fér ani komentovat tu situaci, protože ji znám víceméně na dálku z médií. Myslím si, že Jiří Fajt dělal opravdu to, co mohl, s tím, co měl, a není na mně, abych to hodnotila. Nejde o to, že bych chtěla být nějak politicky korektní, to opravdu nechci, abyste si mysleli. Jen jsem v té době nežila v Česku, a tak to pro mě není jednoduché komentovat.

Pojí se s tím ale také to, že vy v této funkci budete pravděpodobně pod určitým politickým drobnohledem.

Všichni mě varovali. Je to očividně velmi hluboká záležitost ve společnosti a rezonuje to, jako by se to dělo včera. Chápu vás. Já jsem ale tady, na podzim 2020 a získala jsem tuto pozici a teď udělám to nejlepší, čeho budu schopná, politika stranou.

Rozumím a nechci to zbytečně „rozmazávat“, jen je jasné, že když je to Národní galerie, je napojená na stát, tudíž není možné ji oddělit od politiky.

Jasně, je to propojené se státem. A neznám zemi, kde by témata, i v umění, nebyla součástí politiky. Je to stejné v Polsku, stejné ve Velké Británii. Mezi státem a uměním je vždycky tenze. Zvlášť u státem vedených institucí. Sama s tím mám své zkušenosti, když mě v lednu odvolali z funkce ředitelky Slezského muzea.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené