Násilí v partnerství zažije 70 % žen. Svět připomíná děsivé statistiky

25. listopad má světu ukázat, že násilí páchané na ženách je stále jedním z nejrozšířenějších porušení lidských práv. „Násilí na ženách zasahuje celou společnost po celém světě. Děje se všude: doma, v práci, ve škole, na ulici, v dopravních prostředcích nebo online, skoro polovina žen má zkušenosti s verbálním, fyzickým nebo online obtěžováním,” upozorňuje Evropská komise.

Letos se kampaň za ženská práva zbarvila do oranžova. Startuje tak šestnáct dní aktivismu. Lidé po celém světě organizují akce, které upozorňují na porušování lidských práv obecně. Vyvrcholí 10. prosince Dnem lidských práv. Česká odnož kampaně do oranžového světla zahalí například Petřínskou rozhlednu.

Podle Organizace spojených národů je násilí páchané na ženách jakékoliv násilí, které má za následek fyzickou, sexuální nebo psychickou újmu. Zahrnuje ale i výhrůžky, nátlak nebo týrání, a to na veřejnosti nebo v soukromí.

V roce 1995 představitelé Spojených národů podepsali Pekingskou dohodu. Dokument, který formuluje principy mužské a ženské rovnosti. V roce 2012 Rada Evropy sepsala Úmluvu o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, která je známá jako Istanbulská úmluva. Jako první ji totiž ratifikovalo Turecko. O čtyři roky poté se k ní připojilo dalších jednadvacet států. Česká republika nikoliv.

„Úmluva měla být ratifikována v červnu 2018, aktivita byla na straně ministerstva spravedlnosti, aby dokument připravilo k podpisu, K tomu bohužel nedošlo,” osvětluje okolnosti Jitka Poláková, ředitelka centra pro oběti domácího a sexuálního násilí proFem. Dodává, že se ve stejném roce zesílila dezinformační kampaň. Ratifikace musí projít hlasováním obou komor Parlamentu ČR. „To se očekává příští rok, uvidíme, jak hlasování dopadne. Doufám ve zdravý rozum našich poslanců a poslankyň,” říká Poláková.

Země, které se podle světových žebříčků pohybují v červených, až rudých číslech, jsou Jemen, Afghánistán, Sýrie, Pákistán nebo Jižní Súdán. Každoroční index vydává Georgetown Institute for Women, Peace and Security. Dohromady dává údaje o postavení ženy v zemi, co se týče legislativní roviny, bezpečnosti a inkluze (vzdělání, zaměstnanost).

„Stalo se to v roce 2013. Žila jsem se svým manželem a dvěma dcerami ve věku osmi a patnácti let. Všechno začalo s příjezdem milicí Antibalaka. Začaly se šířit zvěsti. Sousedé se mě začali ptát, proč jsem si vzala muslima… Jednoho dne skupina ozbrojených členů milice Antibalaka přišla k nám do domu. Znásilnili mě i moje dcery, přímo před mýma očima. Můj otec, který toho byl svědkem, spáchal sebevraždu,” vypráví pro OSN šestatřicetiletá Francoise Gbeková ze Středoafrické republiky.

V Pákistánu patří mezi velmi vážné problémy dětská manželství, znásilňování nebo tzv. vraždy ze cti a útoky kyselinou. V Jemenu pro ženy neexistují žádná práva v oblastech rozvodu, dědictví nebo svěření dítěte do péče. V Afghánistánu je pouze 37 % žen gramotných, navíc země trpí extrémně vysokou úmrtností u porodu.

„Jednou jsem šla s kamarády na party. Všichni byli opilí, skončili jsme u kamaráda na koleji. Uprostřed noci jsem se probudila a jeden z mých blízkých kamarádů mě svalil na zem a silou držel…,” vypráví Thararat Panyaová, třiadvacetiletá thajská aktivistka, která se svoji zkušenost rozhodla řešit. V rámci přednášek HeForShe pro OSN si povídá se studenty.

Země severní Evropy se tradičně drží na špičce tabulky ohledně ženských práv. Nejlépe je na tom Norsko, za ním v závěsu Švýcarsko. Česká republika je přibližně v první třicítce. Dva evropští lídři Německo a Francie však s násilím páchaným na ženách dlouhodobě bojují.

Podle údajů Deutsche Welle v Německu se každý den v průměru jeden expartner snaží zabít svoji expartnerku. Dochází ale i k násilí ze strany ostatních členů rodiny. Pro německý deník se rozpovídala Kassandra, která se stala obětí svého staršího bratra, bil ji, protože nesouhlasil s jejím životním stylem. V devatenácti letech se rozhodla utéci z domova: „Už jsem se svojí rodinou nemohla vydržet ani další vteřinu,” vypráví.

Ve Francii každý třetí den zemře žena rukou svého partnera nebo bývalého partnera. V sobotu se v Paříži kvůli alarmujícím statistikám sešly tisíce lidí. Na transparentu stálo například i „Tatínek zabil maminku”.

„V České republice chybí provázaný systém pomoci obětem a informovanost jednotlivých aktérů i institucí,” popisuje situaci u nás Poláková. „Mimo Prahu naprosto chybí utajené azylové domy, které mohou mnoha ženám usnadnit odchod z násilného vztahu,” dodává.

Jitka Poláková upozorňuje zejména na to, že čeští odborníci stále neumějí správně komunikovat s oběťmi. Na rozdíl od Spojených států, kde je běžný tzv. „trauma-informed approach”. „Je to přístup a postup lékařů, soudců nebo policistů, který reflektuje znalosti o traumatu,” vysvětluje Poláková.

„U nás mají vliv genderové stereotypy a normalizace znásilnění,” upozorňuje Poláková. To znamená, že se klade důraz na to, aby se ženy vyhýbaly a bránily znásilnění, místo toho, aby se mužům a chlapcům vštěpovalo, že je sexuální násilí nepřípustné. „Vymezením ‚stalo se jí to, protože to něčím zavinila‘ se mnoho lidí snaží de facto ochránit před zjevným faktem, že obětí sexuálního násilí se může stát kdokoliv,” uzavírá Poláková.