Článek
Zatímco Poslanecká sněmovna jednomyslně schvaluje usnesení, v němž odsuzuje teroristický útok Hamásu na Izrael, ministr zahraničí Jan Lipavský se nečekaně objeví v Tel Avivu a Jeruzalémě, sejde se s izraelským protějškem i tamní hlavou státu. Sklidí obdiv, chválu za to, že je od zahájení útoku Hamásu prvním ministrem zahraničí, který Izrael navštívil. Zároveň naloží do vládního letadla první tři desítky Čechů čekajících v Izraeli na repatriaci.
Jistě i zahraniční politika vlády Petra Fialy má své mouchy, repatriace by asi mohla být rychlejší, výroky o stěhování české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma by mohly být koordinovanější. Ale v součtu je to pořád velký úspěch. A dává vzpomenout na loňskou březnovou cestu premiéra Fialy společně s šéfy polské a slovinské vlády do válečného Kyjeva.
A teď se nabízí otázka – proč vláda, která dokáže sklízet úspěchy a ovace na mezinárodním poli, nedokáže nic ani vzdáleně podobného „doma“? Všelijaké průzkumy tuzemských nálad opakovaně hovoří o tom, že důvěra Čechů ve Fialovu vládu je na bodu mrazu a od stran vládní koalice se postupně odvracejí jejich voliči. Vládní kroky v domácí politice (hospodářské, sociální, zdravotnické i dalších) budí v lepším případě rozpaky, v horším otevřený odpor, a to zdaleka ne jenom u příznivců opozičních stran a sil. Čím to je?
Odpovědí se nabízí víc. Ministerstvo zahraničí má zjevně velmi schopný úřednický aparát, Jana Lipavského jeho práce baví a znát je i rukopis velezkušeného diplomata, toho času poradce premiéra pro národní bezpečnost Tomáše Pojara. Takhle promazaný stroj mohou jiné resorty Černínskému paláci závidět.
Ale kdybychom hledali nějaký vzletnější důvod, dalo by se říci, že v zahraniční politice vláda úplně přesně ví, co chce. V programovém prohlášení jednoznačně slíbila bytelné ukotvení Česka na Západě. A nejenom že se toho drží, ale když jí geopolitika nabídne příležitost k velkému gestu, důsledně ji využije.
V EU Češi – i úspěšným předsednictvím v druhé polovině loňského roku – vpluli do hlavního proudu, atlantickou vazbu stvrzují indexací příspěvku na obranu a nákupem letadel z USA, po ruské invazi na Ukrajinu se ukázkově postavili na stranu napadených a totéž udělali teď, když se v roli agresivně napadené země ocitl Izrael. Jistě se o všech krocích dá živě diskutovat, ale celé to drží pohromadě a má to vnitřní logiku.
V domácích politických otázkách vládě takto jednoznačně definovaný cíl chybí. Rozpočtová disciplína, snižování deficitu nebo „zodpovědné hospodaření“, to jsou použitelná politická hesla a z hlediska řízení státu ušlechtilé záměry. Ale nejde, přesněji řečeno nemělo by jít o politický cíl. Skutečný cíl však Fialova vláda definovat nedokáže. A to ani přes mnoho vzletných projevů, které premiér na toto téma přednesl.
Na jedné straně vláda mává „restartem Česka“, potřebou podpory vzdělání a „křižovatkou Evropy“, ale souběžně škrtí české školství, šetří na výdajích na výzkum, neřeší tragickou situaci ve školních kapacitách. Ohání se odpovědností a udržitelností dalšího fungování státu, ale dvě největší demografické výzvy nezvládá. V důchodech hasí jen největší požáry a nutnost systémových změn ve zdravotnictví zcela ignoruje.
Vláda neví, co od „svého“ státu chce. Zjednodušeně řečeno: zdá se, že stát by podle Fialových představ měl hlavně poskytovat dnešní rozsah služeb, aby se nenaštvali voliči opozice, ale za mnohem menší peníze, aby vlastním voličům bylo možné předvádět rozpočtovou odpovědnost a nemusel přiznat chybu při rušení superhrubé mzdy.
To ale matematicky nemůže nikdy vyjít, leda by došlo ke skutečně obřímu skoku v digitalizaci, který by zásadně zjednodušil a zefektivnil výkon státních agend. To se z různých důvodů nestane.
Reálnou a představitelnou cestu mezi Skyllou vysokých nároků na stát a Charybdou rozpočtové odpovědnosti vláda nenabízí, natož aby dokázala jasně vysvětlit, co bychom měli očekávat a najít na jejím konci. Jenže všechno ostatní je jenom údržba. A vláda slibovala i v domácí politice mnohem víc než údržbu.
Kdyby byla Fialova vláda takhle nedůsledná v zahraniční politice, sledovali bychom dnes pokračování politiky protichůdných projevů týchž politiků v Praze a v Bruselu, nekonečné lavírování v „politice všech azimutů“ a přístup, v němž se sice třeba nakonec učiní správný krok, ale vždy až ve chvíli, kdy už nic jiného nezbývá.
Výsledkem domácí nemohoucnosti bez jasného cíle je rozháraná politika, která se na jedné straně zaštiťuje odporem ke zvyšování daní a na druhé zvyšuje daně úplně plošně a úplně všem. Na jedné straně se zaklíná úsporami a na druhé nehodlá snížit schodek rozpočtu pod 200 miliard ani za další dva roky. Na jedné straně se ohání vzdělaností, na druhé dusí školství i vědu.
Zatímco v zahraniční politice má vláda jasnou kotvu, z níž se odvíjejí konkrétní činy a gesta, „doma“ takový pevný bod chybí. A přesvědčivou zahraniční politikou se volby, jak známo, opravdu nevyhrávají.
