Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Součástí ikonického pohledu na Pražský hrad je v těchto dnech lešení. To se zedníci, pokrývači a restaurátoři pustili do opravy Ústavu šlechtičen. Jde o rozsáhlou budovu, která je zevnitř Hradu celkem nenápadná, ale její jižní průčelí tvoří celou pětinu panoramatu Hradčan.
Kromě toho je pozoruhodné, jak často a opakovaně se o této památce hovoří jako o bývalém Ústavu šlechtičen. Jako by bylo potřeba slovem „bývalý“ podtrhnout, že žádné šlechtičny už na Hradě nepobývají, koneckonců i proto, že si československý stát dal na zrušení šlechtických titulů záležet hned 10. prosince 1918.
Připomínka, že Ústav šlechtičen je bývalý, rozptyluje obavy, že by Hrad mohl být sídlem ještě někoho jiného než prezidenta republiky. Nebo že tu v nějakém salonu s výhledem na město kují své marné pikle svržené feudální kruhy.
Ústav šlechtičen, založený za Marie Terezie, skutečně „bývalý“ dávno je. Účelu, podle kterého získal své jméno, neslouží víc jak sto let. Ale proč je to zapotřebí dodnes opakovat? Když to u jiných nemovitostí neděláme, nebo jen výjimečně? O Jízdárně Pražského hradu se nemluví jako o bývalé, ačkoli se tam dávno nejezdí na koních, ale vystavují obrazy.
K položkám seznamu národních kulturních památek by se každou chvíli dal dopisovat přívlastek bývalý, protože v dole Jeroným už se nefárá a na Královském poli s pomníkem Přemysla Oráče neoře. Ale zdůrazňovat to ještě slovem bývalý by bylo zhola zbytečné.
A co hůř: Když se o něčem mluví jako o bývalém, je v tom cítit i význam: Bylo, a už není. Je to uzavřené. Pro nás to skončilo, desky jsme zaklapli a založili, existuje to nanejvýš jako exponát k prohlížení, ne jako součást dneška. Dáváme si od toho odstup.
Bývalý je nenápadné a zrádné slovo. Mělo by se s ním šetřit. Inkluze minulosti do současnosti - takže paměť - je důležitá a slovo „bývalý“ jí může překážet.
I proto se bývalé industriální areály, ve kterých stroje utichly a které teď dostávají nový smysl, nejmenují Bývalá Papírna nebo Bývalé Automatické mlýny. Je to pořád jedno a totéž, nic bývalého, paměť pokračuje.
Abychom s vaničkou - ve jménu péče o paměť - nevylili i celé přídavné jméno „bývalý“, je zapotřebí uznat, že v řadě případů je jeho užití u domů a míst nejen vhodné, ale vyloženě nutné. Například u adres: Když se přejmenuje ulice, musí se předchozí název stát bývalým, jinak bychom se ztratili, ve městě i v dějepisu. A Vinohradská by byla pořád i Stalinova.
U jmen dřívějších států nebo historických údobí si ale můžeme slovo „bývalý“ klidně odpustit. Za Rakouska, ne za bývalého Rakouska, a podobně. A „v bývalém Československu“ vyznívá až trapně, jako bychom se k němu nechtěli znát, jako by to byla doba, kterou jsme úspěšně překonali!
Nejrůznorodější situace ohledně bývalosti nastávají u lidí. Když se jedná o pracovní zařazení nebo soukromý vztah, je samozřejmě možné pálit mosty a říkat expremiér, exposlanec, exmanžel/ka, extrenér, exšpion a teď už i exkoordinátor objasňování bitcoinové kauzy.
Exministr ano. Exmistr Evropy z roku 1976 ale už ne - to přece není žádná funkce, zůstává mistrem dál, i s poháry v garáži a celou tou slávou. Proč ho titulovat „bývalý“?
Bývalý malíř, bývalý herec? Bývalý filozof? Nesmysl, to je přece tvůrčí úděl, ne povolání, ze kterého by se odcházelo do výslužby a tvůrce se stával bývalým tvůrcem. A netýká se to jen umění a duševní práce - zbytečně a předčasně „bývalý“ může být pohledem druhých i zámečník, instalatér, švadlena. Měli bychom se naplno odvážit zjištění: Žádný člověk není „bývalý“, za života ani po smrti.
