Hlavní obsah

Piloti nezvládli mlhu nad Prahou. Před 46 lety zahynulo v zahradách 79 lidí

Foto: Hajský Libor, ČTK

Letadlo se zřítilo do zahrádkářské kolonie v pražském Suchdole, část trosek se zastavila jen pár metrů od obydlené vily.

Reklama

30. 10. 11:31

Největší letecká katastrofa na území Československa patří do kategorie zázraků – 41 lidí přežilo. A jako zázrakem trosky letounu nikoho nezranily ani na zemi. Bylo 30. října 1975.

Článek

Byla to normální mlha.

Kdyby bylo počasí lepší, k nehodě by nedošlo. Asi by se nestalo nic, i kdyby počasí bylo horší - piloti by stroj navedli na jiné letiště. Jenže tehdy byla nad Prahou mlha, která sice viditelnost ztěžovala, ale byla ještě v normě.

Bylo to na pilotech. A ti to nezvládli.

Tak mrazivě prostě se vyvažoval osud lidí, kteří se vraceli z dovolené v tehdejší Jugoslávii. Stačilo, aby mlha byla o něco málo neproniknutelnější. A mohli mít celý život příjemné vzpomínky na dovolenou u moře. I trochu neobvyklý přistávací manévr, který by možná skončil někde v Brně. Bezpečně.

Ale mlha byla ještě v normě. A 79 lidí pád letadla nepřežilo.

Na okamžik bylo ticho…

Letecká katastrofa v Suchdole je unikátní ještě kvůli něčemu jinému: Během několika minut dorazili na místo lidé z okolí. Viděli scenérii, kterou si nedokázali ani představit. A na kterou nikdy nezapomenou.

A také se snažili pomáhat. I díky nim a tomu, že ihned zavolali záchranáře, 41 lidí přežilo.

Alena Antonyová nejprve uslyšela hrozivé zakvílení motorů a pak úder a dunění. Nevěděla, co se stalo, ale raději zavolala sanitku a vyběhla z domu. V mlze se těžko orientovala, ale po chvíli rozeznala trup letadla a trosky kolem něj. A uvědomila si, že najednou je kolem úplné ticho.

„Pak začalo to nejhorší, co si budu do konce života pamatovat,“ vzpomíná Alena Antonyová v pořadu České televize Osudové okamžiky. „Začali naříkat a plakat lidé, kteří tu katastrofu přežili.“

Další svědek Eduard Vacek vzpomíná, že mezi troskami a lidmi vymrštěnými z letadla pobíhaly dvě postavy: „Byla to letuška, která nás žádala o přikrývky a vodu, pokud možno studenou. A pak někdo, kdo byl téměř úplně skalpován, skalp mu zakrýval oči a on nevěděl, co se s ním děje.“

První sanitka dorazila na místo 3 minuty od ohlášení nehody. „Když se kolega ozval z místa, byl hrozně vystresovaný, křičel, ať pošleme všechno, co máme,“ vybavuje si okamžiky z rána 30. října dispečerka pražské záchranky Marie Fořtová. „Že je to velké dopravní letadlo. Že tam jsou jatka!“

+5

Jeden těžký, dva lehcí

Pražští záchranáři a lékaři tehdy odvedli mimořádný výkon. Do 35 minut od hlášení byli všichni zranění vyproštěni z trosek letadla a na cestě do některé z pražských nemocnic. S vybavením, které se s tím dnešním nedá srovnat, se jim navíc podařilo naprostou většinu zraněných lidí zachránit. (Zásahem se inspiruje 11. díl televizního seriálu Sanitka z roku 1984.)

A přeživší vzpomínají i na jejich lidský přístup: „Pan doktor, který se zabýval mým obličejem, se nade mnou sklonil a zeptal se: ‚Pomůže vám moje ruka?‘ Myslím, že pak trpěl víc než já, protože jsem mu tu ruku strašně drtila,“ líčila jedna z cestujících, která nehodu přežila s těžkými zraněními.

Ani záchranáři neměli s podobnou situací zkušenost. „Kdo to neviděl, tak si to neumí představit,“ vzpomíná jeden z nich Bedřich Skružný. „Co jsme viděli, když jsme tam přijeli, tak to byla hromada těl.“

Záchranář Bedřich Procházka popsal svoji zkušenost: „To běžíte, někdo je před vámi, podíváte se, a bohužel, životní funkce žádné. Běžíte dál, někdo tam volá, přiběhnete k tomu zraněnému a on říká: ‚Mně je celkem dobře, běžte k tamtomu, běžte se tam podívat.‘ Tak jsem tam běžel, hotovo. Vrátil jsem se, a také hotovo.“

Cítili se jako ve válce. Když narazili na někoho, kdo žil, jenom ho rychle zkontrolovali, udělali nejnutnější, naložili do auta a běželi dál.

„Posádky se nám ohlásily, že mají naloženo. Žádná jména nebo diagnózy. Ne, mám jednoho těžkého a dva lehké. A já jsem si udělala čárky, prostě těžký a lehký. Abychom je mohli rozvážet do nemocnic,“ popisuje Marie Fořtová.

Bedřich Procházka shrnuje: „Byla tam taková symbióza duší, že jsme si toho ani nemuseli moc říkat. Prostě jsem dělali, co jsme mohli.“

Zvedni to!

V zadní části letadla seděli vedle sebe manželé Velichovi, paní u okénka, manžel vedle ní, a na sedadle do uličky seděl Vlastimil Slezák. S Velichovými se neznal. Na letišti v černohorském Tivatu prostě patřili k těm, kteří nastoupili do letadla mezi posledními. A všechna místa vepředu byla obsazena.

Libuše Velichová nehodu přežila s těžkým zraněním. Vlastimil Slezák jako zázrakem jen s odřeninami a zlomenou rukou. Vladimír Velich zemřel. Pravděpodobně i proto, že se na poslední chvíli snažil katastrofě zabránit.

Spolu s ostatními pasažéry si každopádně mohli po většinu cesty užívat klidný let – jasno, výborná viditelnost. Nad Prahou vlétlo letadlo společnosti Inex Adria do mlhy. Pan Velich, radiooperátor státní letecké inspekce, přesně znal trasu letu i pravidla pro přistávání za těchto podmínek. Manželce vysvětlil, že nejprve bude otáčka, pak přiblížení k letišti a přistání.

Kdyby byl v kokpitu s piloty, dopadlo by vše pravděpodobně jinak. Ale nebyl tam.

Když bylo panu Velichovi jasné, že je všechno špatně, rozepnul si bezpečnostní pásy a chtěl běžet za piloty. Snad přitom křičel „zvedni to!“, ale to si nikdo přesně nevybaví.

Bylo pozdě.

Špičky stromů

Musel to být pocit naprosté závratě a překvapení. Strach a panika možná ani nestačily tempu událostí. Už to nebyl jen pan Velich, kdo věděl, že je všechno špatně. Někteří cestující viděli z okének špičky stromů. A mezi ně letadlo klesalo.

„Za chvíli to přijde.“ Možná to lidem stačilo proběhnout hlavou, možná nikoli. Ale přišlo to.

Proč? Vyšetřování vyloučilo teroristický útok i technickou závadu. Téměř stoprocentně šlo o chybu posádky. Ale co se dělo v kokpitu těsně před nárazem, není možné přesně zrekonstruovat.

Snad byl kapitán unavený nebo příliš sebevědomý, těžko říci. Mohlo to ale vypadat nějak takto:

Letadlo řídí druhý pilot, neorientuje se, neví, kde je. Kapitán možná sleduje mapu, která ukazuje terén pro přiblížení k letišti. Možná ale nejvíc ze všeho spoléhá na to, že během klesání konečně uvidí přistávací dráhu na vlastní oči – a dívá se z okénka. Piloti spolu nekomunikují. Nesledují výškoměry. Změní trasu, která je má dovést k pražskému letišti. Klesnou hluboko pod předepsanou hladinu letu.

Proč? Snad byli zmatení. Unavení. Ledabylí…

Nakonec se ocitnou v údolí Vltavy. Když si všimnou, že proti nim se tyčí skála, snaží se na plný výkon letadlo zvednout.

Je ale pozdě. Podvozek zachytí o stromy, letadlo padá, jeho trup se řítí po louce, mění se v trosky…

Sednout si na mez

Když se po nárazu Libuše Velichová probrala, viděla svého manžela. Jeho tělo. Možná už v té chvíli si uvědomila, že je mrtvý. Probudila se znovu, když ji záchranáři vytahovali z letadla. A pak si vybavuje scénu, kdy u ní klečí v nemocnici syn a říká: „Mami, aspoň ty.“

Paní Velichová vzpomíná, že její manžel dostal cestu jako dárek k padesátinám od zaměstnavatele. Ale nechtělo se mu jet.

Řekl jí: „Mně se vůbec nechce letět. Nejlepší by bylo, kdybychom jeli na chatu, tam si sedli na mez. A ty bys udělala bramboračku.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované