Hlavní obsah

Politika se nám po listopadu 1989 nepovedla, zůstal pocit nenaplněných očekávání a křivd, říká Urban

Bývalý novinář Jan Urban o změnách v roce 1989, lustracích i o nepovedené politice posledních let. (Video: Tomáš Svoboda, Vojtěch Veškrna, Seznam.cz)

Česká společnost i novinařina prošly za posledních třicet let celou řadou zvratů. V rámci projektu 30 let svobodné žurnalistiky jsme vyzpovídali deset předních českých novinářů a ptali se na jejich práci a stěžejní kauzy. Začínáme s bývalým novinářem Janem Urbanem, se kterým jsme mluvili o přechodu novinařiny ke svobodě, lustracích a vyrovnávání se s minulostí.

Článek

Jaký byl pro vás přechod od totality ke svobodě slova?

Já osobně jsem byl svobodný už před listopadem 1989. Pro mě ten přechod nebyla žádná velká změny, my jsme si žádné servítky v těch ilegálních novinách nebrali a bylo to spíš o učení se řemeslu, profesionalitě a vzpomínám na to rád.

Jak si čtenáři najednou začali zvykat na to, že mohou věřit médiím?

To bylo hrozně zajímavé, protože najednou se ukázalo, že novináři z těch režimních dob vlastně jsou nepoužitelní, protože neumějí novinařinu. Oni uměli psát, ale vždycky čekali, až jim někdo shora řekne, co mají psát a jak to mají napsat. Nebyli schopní vlastního názoru a drajvu, tak se stalo to štěstí a zároveň neštěstí, že v roce 1990 zaplavila ty redakce vlna náctiletých, ze kterých jsou dneska šéfredaktoři. Spousta z nich s obrovským entuziasmem a bez znalosti toho řemesla. Myslím, že česká žurnalistika se s tím potýká doteď.

Jan Urban

Narodil se 27. března 1951 v Hradci Králové jako druhý ze tří dětí. Podepsal Chartu 77. Dne 18. listopadu 1989 pomáhal odstartovat stávky studentů a divadelníků a stál u vzniku Občanského fóra, stal se jeho mluvčím. V roce 1990 vedl Občanské fórum do voleb a po jeho vítězství odešel z politiky. Bývalý disident a bývalý novinář ještě nelegálních Lidových novin. Později psal o válkách ve Střední Americe a bývalé Jugoslávii. Dva dokumentární filmy, pět knih, jedna rozhlasová hra. Učí na New York University v Praze,

Oddělila se podle vás v roce 1989 zcela politika od novinařiny a novinářské práce?

Ne. Ta naše generace byla ušknutá tou předlistopadovou dobou a zvláště nás pár, kdo jsme byli v disentu, tak my jsme se ještě několik let zbavovali toho, že pomáháme převratu a revoluci. Já si vzpomínám na komické příhody. My jsme se dozvěděli s Janem Dobrovským a našli jsme informaci, že Václav Havel omilostnil posledního komunistického premiéra Adamce, který si z úřadu na chatu odvezl nějaký nábytek. Taková drobnost a hloupost. My jsme se chytili za hlavu a říkali jsme si, že tohle musí prezident oznámit sám a tak jsme vyběhli z redakce na Václavském náměstí a za vlastní peníze jsme jeli taxíkem na Hrad. Protože jsme měli ke kamarádům přístup, tak jsme Václavu Havlovi okamžite nadávali. Na místě jsme napsali zprávu pro ČTK. Jeli jsme zpátky na Václavské náměstí a čekali jsme, až to vyjde, abychom to zveřejnili, což je totálně neprofesionální až komické, ale taková to byla doba.

Jak se díváte na to, když se novináři dnes soukromě účastní protestů proti premiérovi Babišovi?

Pokud tam jsou jako novináři, tak je to v pořádku. Pokud tam jsou i jako občané s názorem, tak se vší sympatií se obávám, že trochu míchaji role.

„Moře bahna, se kterým si nikdo nevěděl rady“

Když se posuneme k vaší práci. Jak vypadá ten pracovní proces a přístup u tak citlivého tématu jako byly lustrace a spolupracovníci StB?

Především si ten novinář nesmí, a já tuhle brzdu jsem v sobě měl už z dob disentu, kdy jsme si nemohli dovolit žádnou chybu, nesmí si hrát na pánaboha, když jdete do těch citlivých kauz, tak máte v rukách osudy lidí a můžete je soudit bez soudu a odsoudit.

Já si pamatuji na případy, kdy jsem nějakou kauzu neotiskl z těchto důvodů. Myslím si, že to byly nejlepší texty, které jsem kdy napsal, ale nechtěl jsem být soudce. Ty věci kolem Státní bezpečnosti a lustrací, to bylo moře bahna, se kterým si nikdo nevěděl rady. Stejně jako ta společnost a politika si nedokázaly poradit se Státní bezpečností a jejím vlivem na ekonomiku, totéž platí i pro ty lustrace a novinařinu.

Lustrační zákon

Česká společnost se musela krátce po sametové revoluci vyrovnat s minulostí řady čelních představitelů státu, politiků i členů bezpečnostních složek. Předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech, veřejné správě, justici, armádě i policii mohou vykonávat jen ti, kteří nebyli příslušníky StB či dalších funkcí v tehdejší komunistické straně. Přesná úprava byla obsažena v malém a velkém lustračním zákoně. Účelem zákonů bylo očistit státní aparát od komunistického vlivu. Jejich platnost byla několikrát prodloužena. Je jim vytýkáno, že se nezkoumá, zda dotyčná osoba skutečně aktivně spolupracovala s tajnou službou, ale řeší se pouze evidenční záznamy. Premiér Andrej Babiš (ANO) lustrační osvědčení pro nástup do funkce ministra nepotřeboval. Nevyžadoval ho po něm prezident Zeman. Podle dostupných záznamů a bádání historiků byl Babiš agentem StB, který byl evidován pod jménem Bureš. Současný český premiér se zatím neúspěšně soudí se Slovenskem kvůli evidenci mezi agenty StB.

Je podle vás lustrační zákon v pořádku?

Bylo to nejlepší z toho, co bylo přijatelné a schopné toho, aby se to protlačilo přes parlament. V ideálním případě by ta společnost se spolehla na cestu práva a každý ten jednotlivý případ by musel projít posouzením nezávislého soudu. V tom zjednodušení se na jednu stranu dal seznam funkcí, které ty osoby nesměly do budoucnosti zastávat. Na druhou stranu se ten systém spolehl na informace a databáze organizace, kterou zákonem prohlásil za protizákonnou a nelidskou. To mi na tom vadilo. Žádná z postkomunistických společností si nedovolila použít odvážný způsob vyrovnávání se s minulostí, jako byly komise pravdy a národního usmíření v Jižní Africe a Latinské Americe. Na to my tu pravdu rádi nemáme, rádi vytváříme obrazy a mýty. Lustrace byly velmi podobné.

Jsou lustrace stále novinářské téma?

Já myslím, že ta doba se už posunula natolik, že zůstal pocit nenaplněných očekávání a pocit křivdy. Pocit velmi částečné výmluvy za něco a práci, která se neodvedla, ale aby to otřásalo společností, to určitě ne.

Slavíme třicet let svobodné novinařiny. Je něco, co byste popřál české novinařině k tomuto výročí?

Popřál bych, aby se novináři naučili novinařinu a zapomněli na tu českou tradici čekat, až něco vyjde v ČTK. Popřál bych, aby si šli za informacemi a kauzami, aby na faktech dokázali kontrolovat politiku, která se nám po listopadu 1989 nepovedla. Takže hrr na ně!

Doporučujeme