Hlavní obsah

„Šaškárna, která překročila hranice. Babiš ukazuje, že může všechno,“ říká psychiatr Honzák o reakci politiků na úmrtí Gotta

„Státní pohřeb pro Karla Gotta? Naplňuje to heslo chléb a hry.“ Psychiatr Radkin Honzák v rozhovoru s Jiřím Kubíkem.Video: Seznam Zprávy

 

Reklama

Česko druhý den truchlí za Karla Gotta. Lidé zapalují svíčky, zástupci rodiny se zástupci státu domlouvají možnosti kolem pohřbu. Premiér Babiš vzal zpátky svá slova o státním pohřbu. Objevují se i kritici, kteří upozorňují na nevhodnou velikost až teatrálnost smutečních akcí.

Článek

Jedním z nich je i psychiatr Radkin Honzák, kterého vítám v Seznamu.

Pane Honzáku, na Aktuálně jste napsal: „Je smutné, že umřel člověk, kterého mnozí lidé měli rádi a je pochopitelné, že smutek je přirozenou reakcí na tuhle ztrátu. Naprosto nechutná a odporná je hysterická kampaň, kterou de facto ke svému zviditelnění spustila ta soldateska, která tu teď zaujímá vedoucí pozice, počínaje vládou a konče tím trapným představitelem katolické církve.”

Proč jste to napsal?

Protože, jak říká správná odpověď, proč bych to nenapsal? Já si myslím, že takový ten tah směrem k moci si zaslouží určité kritické vyhodnocení. Ptejme se, proč to ti chlapci dělali. To není úcta, ani pieta ke Karlu Gottovi. To je to, čemu se říká zviditelnění. Když budu chtít setrvat na pozicích, které jsem dobyl, tak se budu muset zviditelňovat neustále. Páchat takové kousky, které mají přesvědčit masu, že já jsem vládce.

Vy nevěříte, že by to byl autentický smutek?

Babiše? Ne, nevěřím, Vy tomu věříte?

Vy tedy nevěříte tomu, že by považovali Karla Gotta za osobnost, která si zaslouží pohřeb se státními poctami?

Se státními poctami ano, to si zaslouží spousta osobností tady, ale rozhodně ne státní funus, který Babiš fedroval, jakmile se to dozvěděl. To odvolání státního pohřbu je staré dvě hodiny nebo jak dlouho.

Zasedla vláda, vyhlásila státní pohřeb a státní smutek. V tu chvíli jste si řekl, že tu něco nesedí?

Vám to sedí? Mně to připomíná velice tu situaci, kterou Kundera vyškrtl z druhého vydání Knihy smíchu a zapomenutí, jak v roce 1972 Gott odjel do Frankfurtu a Husák mu napsal osobní dopis: „Milý Karle, my Vám to nemáme za zlé. My Vás potřebujeme, vraťte se. Vy budete pracovat pro nás a my budeme pracovat pro Vás.” Takže ten Karel se vrátil jako takový umělec, nicméně podle mého hlavně rozdával zábavu. Zábavu, která nám v podstatě naplňuje heslo chléb a hry.

Rozdával zábavu, lidi bavil, lidi ho měli rádi, ale pohřeb s tímto aranžmá si nezaslouží?

Rozdával dobrou zábavu, kvalitní, ale tohle si neumím představit jako jinou motivaci než ukázat, co já všechno umím. Takže já umím zařídit státní pohřeb.

Použil jste pojem soldateska – násilnická vojenská sebranka – kdo to tedy v tom českém kontextu úmrtí Karla Gotta je?

Všichni, kdo s tím pohřbem souhlasili, se vezou na té vlně, která v podstatě tyje z jeho smrti. To je podle mě hyenismus, který hyeny nedělají. Ty hyeny mají moc špatnou pověst a přitom jsou to velice kvalitní tvorové.

Je to podle Vás tedy nedůstojné?

Když jsem viděl celou tu šaškárnu, tak jsem napsal těch pár vět a myslím si, že nejsem sám, kdo si to myslí. Já jsem jeden z mála, který je ochoten to artikulovat a publikovat. Stíhá mě za to nelibost celé řady stran. Lidi to nečtou nebo tomu neporozumí. Když jsem napsal o Gretě, že je to představitelka nerozumu epochy, tak jsem ji jen filosoficky zařadil, co dělá. Nehodnotil jsem její osobu, nic, a tam je 40 tisíc lidí a někteří mi vyčítali, že jsem zpátečník a já nevím co. Já si myslím, že demokracie mám mít jiný formy než to, že ti, kteří se dostanou k lizu, se budou považovat za monarchy.

Nedá se v postupu premiéra Andreje Babiše a názoru prezidenta Miloše Zemana, že státní pohřeb je namístě, najít, že uznávají, že Karel Gott byl pro tuto zem a společnost kulturním pokladem, který si takovou poctu zaslouží? Proč v tom hned hledat negativní přístup nebo vypočítavost?

Já si vážím umělců a myslím, že zasluhují jak důstojné ocenění za života, tak důstojné zacházení po smrti. Tohle překročilo o dvě patra standardní hranice, které tomu umělci přísluší. A jediné, co to dělá, ukazuje, že my jsme tady vládci a my si můžeme dělat, co chceme. Já si představuju demokracii trošku jinak, než že ti, co se dostanou k lidu, budou poroučet. Znova říkám, že až vyrostu a stanu se tím ředitelem zeměkoule, tak posadím prezidentské sídlo někam do Malešic z toho Hradu, protože tam někdo zasedne a začne se chovat jako monarcha. A tahle společnost, která byla padesát let fackovaná diktátorským systémem, tomuto vlivu podlehne. Jeleni na Šumavě se dodneška nepodívali do západního Německa a uctívají hranice „tudy vedly dráty”. Je to už několikátá generace, která uznává hranici železné opony, která padla pře třiceti lety. A my jsme na tom velmi podobně a ti posléze samovládci toho neobyčejně zneužívají.

Máte za to, že mluvit o státním pohřbu v souvislosti s úmrtím populární osobnosti je v kontextu evropském či světovém něco naprosto nepřijatelného nebo nečekaného?

Je to strašné překročení norem, které tady jsou. Státní pohřeb je určen pro státníky, Karel Gott nebyl státník. Karel Gott byl využíván každou z těch garnitur, které byly tam nahoře.

Mluvil jste o tom, že jsme pod vlivem železné opony, mluvíte o vlivu Hradu na naše vládce. Myslíte, že jako společnost umíme truchlit? Tak, aby to ve vás nevyvolávalo negativní pocity, že je to přehnané, hysterické?

Nevím, jestli umíme truchlit. My neumíme dost dobře truchlit ani v soukromí, v osobní sféře, protože si nechceme připustit ty negativní emoce, kterými jsou smutek nebo reakce na ztrátu. Přitom smutek je součástí normální emoční výbavy a patří k odžití nějaké existující ztráty, ať je to věc, vztah nebo člověk.

Proč tomu tak je?

To máte tak jako s tou nekončící prosperitou. Všichni se chceme bavit a všichni chceme čím dál tím víc konzumovat, všichni chceme žít čím dál veseleji a bezstarostněji a v podstatě to společenské nastavení není takové, že vám umožní truchlení. Strávil jsem část svého dětství u dědečka na vesnici. Když tam byl pohřeb, tak se sešli všichni. Jeden šel vpředu s křížkem, udělali obřad, pak šli do hospody, kde ho zapili a zdrbli. Mně umřel malý bratr, to byla doba, kdy děti ještě umíraly, a my jsme drželi šest neděl takzvaný smutek. Na rukávu jste nosil černou pásku a lidi to uctívali a brali. Dneska si skočíte na půl hodiny do krematoria, jestli se tam dostanete, a tím to končí. Dokonce společnost natolik zvlčila, že řada lidí si ani nebere ty urny a nechává je tam ležet.

Když se nyní podíváte, jak lidé truchlí po úmrtí Karla Gotta, zapalují svíčky, podepisují kondolenční knihy. Není to v rozporu s tím, co říkáte?

Není, to je stejně hluboké jako jásot nad Naganem. Nějakou dobu to vydrží, ale dlouho ne.

Děkuji Vám za rozhovor.

Reklama

Doporučované