Hlavní obsah

Spokojenost s demokracií klesla celosvětově na minimum, hlásí studie

Miloš Čermák
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Ilustrační foto osoby nespokojené s demokracií.

Reklama

Politické preference byly v minulosti součástí jakési běžné intimity. A dnes? Každý má názor na všechno, několikrát denně ho křičí do světa, politika se stala součástí běžného života.

Článek

Bonmot o demokracii, která je nejhorším způsobem vlády, když ovšem nebereme v úvahu ty ostatní, je jedním z nejznámějších citátů Winstona Churchilla. Proto by nás nemělo až tak překvapit, že čím lépe se jako lidstvo máme, tím méně jsme s demokracií spokojeni.

Vyplývá to ze studie, kterou publikovalo nově založené Centrum pro budoucnost demokracie na Cambridgské univerzitě. Akademici údajně zpracovali vůbec největší množství dat, založené na více než 3500 národních průzkumech s odpověďmi od více než 4 milionů respondentů. U tradičních demokracií pokrývá studie období od roku 1973, u těch ostatních (včetně Česka) přibližně od poloviny devadesátých let. Data jsou celkem ze 154 zemí na všech obydlených kontinentech.

A výsledky? Nejsou moc povzbudivé, pokud vycházíme z toho, že demokracie by měla být jakýmsi ideálem, ke kterému se lidé ve svobodných zemích upírají.

Od poloviny devadesátých let vyrostla globálně nespokojenost s demokracií zhruba o 10 procentních bodů. Zároveň se přehoupla přes polovinu: jestliže v roce 1995 činila necelých 48 procent, dnes je to více než 57 procent. Znamená to, že většina lidí v demokratických zemích je s demokracií nespokojená.

Zvlášť významný je vzestup nespokojenosti po roce 2005. Když se díváme na časovou osu, vidíme, že křivku rostoucí nespokojenosti rámují události jako finanční krize v letech 2008 a 2009, ekonomická krize v Řecku, příliv uprchlíků do Evropy, referendum o brexitu a zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.

Z hlavních závěrů studie jsou zajímavé ještě tyto:

– největší pokles je patrný v demokratických zemích s vysokým počtem obyvatel, konkrétně v USA, Brazílii, Nigérii a Mexiku

– zajímavý je vývoj zejména v USA, kde v letech 1995 až 2005 byly s demokracií spokojeny zhruba tři čtvrtiny obyvatel, pak nastal prudký pokles a dnes jich je méně než polovina

– ve Velké Británii rostla spokojenost s demokracií od počátku sedmdesátých let až do roku 2001, kdy se růst zastavil, a po roce 2005 je vývoj podobný jako v USA

– v řadě vyspělých zemí je nespokojenost s demokracií nyní historicky nejvyšší, a platí to i pro Španělsko či Německo (byť tam je v porovnání s ostatními stále celkem nízká)

– naopak nejvyšší spokojenost s demokracií panuje v menších bohatých zemích, hlavně v Evropě, a to ve Švýcarsku, Dánsku, Norsku, Nizozemí a Lucembursku

– s výjimkou Rumunska je pozitivní trend také v postkomunistických zemích východní střední Evropy, tedy na Slovensku, v Česku, Bulharsku, Polsku a Maďarsku.

Výsledky jsou jedna věc, jejich interpretace však druhá. „Globálně je demokracie v nezdravém stavu,“ citovaly agentury hlavního autora studie Roberta Foa. Ten zároveň říká, že hlavním důvodem je neschopnost demokratických institucí řešit významné problémy: ekonomické krize nebo třeba globální oteplování.

Ale je to opravdu tak?

Spokojenost nemusí nic vypovídat o kvalitě demokracie. V Rusku je spokojenost s demokracií výrazně vyšší než na Ukrajině. Znamená to, že Rusko je demokratičtější? Ne tak docela. A podívejme se i na výsledky v postkomunistických zemích. Spokojenost Čechů s demokracií je srovnatelná nebo o něco nižší než v Maďarsku či v Polsku. Přitom v obou případech jde o země, kde se pohledem zvenčí kvalita demokracie asi nezvyšuje. Spíše naopak.

Za události s negativním dopadem na spokojenost lidí s demokracií se uvádí také například zvolení Trumpa prezidentem či referendum o brexitu. Tedy události naopak výsostně demokratické. Ano, platí o nich to, že společnost rozdělily na dvě poloviny. A z logiky věci je polovina, jejíž volba prohrála, s výsledkem nespokojená. Připočteme část těch, kteří jsou nespokojeni vždy, a jsme na číslech, která vyšla pro Ameriku či Británii.

Rozdíl je v něčem jiném. Politické rozdíly se zesilují a hlavně se přenášejí do běžného života. V měřítku nevídaném kdykoli v minulosti. Jistě na toto téma vzniknou sociologické studie, ale i bez nich je zřejmé, že je to důsledek expanze sociálních médií do našich životů.

Politické preference byly v minulosti součástí jakési běžné intimity. Nahlas se o nich nemluvilo, a když jste se někoho zeptali, jak hlasuje ve volbách, bylo to spíše nezdvořilé. A dnes? Každý má názor na všechno, několikrát denně ho křičí do světa, politika se stala součástí běžného života.

Demokracie je jako lidská imunita. Nejlíp funguje, když si vůbec neuvědomujeme, že existuje. Že ji potřebujeme. Protože pak ani nevidíme její chyby a nerozčilujeme se, že ji naši spoluobčané patřičně neuctívají.

O nové studii akademiků z Cambridge referovala celá řada médií, a bylo zajímavé sledovat, jaké k článku vybírala ilustrační fotografie. Nejčastěji na nich byly obrázky toho, jak dnešní svět nefunguje. Ne demokracie, ale svět a společnost. Třeba fotky bezdomovců, lidí žijících v extrémní bídě či demonstrantů zapalujících auta.

Upřímně, byly to špatně vybrané obrázky. Ten nejpřípadnější by byl jiný: fotka slušně oblečeného a dobře živeného, zato náležitě rozzuřeného člověka středního věku, který sedí u počítače a má otevřený Facebook.

Reklama

Související témata:

Doporučované