„Bylo to jako smrt.“ Muhammad Ali a jeho slavná řežba s Frazierem

Když boxer Muhammad Ali oznamoval, že se 1. října 1975 potřetí utká s Joem Frazierem, vytáhl figurku gorily, ta měla představovat jeho soupeře, a zaveršoval: „It will be a thrilla and a chilla and a killa, when I get the gorilla in Manila!“

Zrodil se tak jeden z nejslavnějších sportovních sloganů. Thrilla in Manila.

Předpověď geniálního marketéra Aliho se do puntíku naplnila – byla to pořádná řežba, pořádné drama. Jeden z nejbrutálnějších duelů historie boxu.

V Manile před 50 roky vyvrcholila rivalita dvou amerických šampionů těžké váhy, dalece přesahující hranice ringu.

Jejich střetnutí s napětím sledoval celý svět. Dokonce i normalizační Československo, kde jinak byl profesionální box považován za odpudivou zábavu a další důkaz nevyhnutelného úpadku kapitalistické společnosti. Televize odvysílala záznam duelu, týdeník Stadion přinesl čtenářům původní čtyřstránkovou reportáž.

Boxeři do sebe bušili 14 kol. Tedy 42 minut. Ve špatně větrané hale, kde bylo nesnesitelné dusno, vlhký vzduch a teplota přesahovala 35 stupňů Celsia.

Pak Frazierův sekundant rozhodčím oznámil, že další kolo už jeho svěřenec nezvládne. Ten nesouhlasně vrtěl hlavou, trenér ho však chlácholil: „Joe, je konec. Ale na to, co jsi tady předvedl, se nikdy nezapomene.“

Pás šampiona těžké váhy vybojoval Muhammad Ali už o jedenáct měsíců dřív, kdy v zairské Kinshase překvapivě knokautoval George Foremana. Byl to stejný pás, o který v roce 1967 přišel úředním rozhodnutím, když odmítl narukovat do Vietnamu.

Zase byl na vrcholu. Právě dokončoval autobiografii The Greatest, ale aby název mohl platit bez jakýchkoli pochybností, zbývala ještě jedna věc. Porazit znovu Joea Fraziera. Pokud chtěl být vzýván jako největší boxer všech dob, nemohl mít s hlavním rivalem bilanci 1:1.

Jejich předchozí duely hostila newyorská Madison Square Garden, ale tentokrát, stejně jako v případě zápasu Ali-Foreman, se promotéři rozhodli pro zahraničí. Volba nakonec padla na Filipíny.

Důvody byly hlavně finanční: nižší daně a výrazný příspěvek od pořadatelské země. Oba boxeři už před duelem věděli, že dostanou víc, než kolik si nejlepší hráči NHL i NBA tehdy vydělali za kariéru. Ali měl garantovaných 4,5 milionu dolarů, Frazier dva miliony.

Stejně jako Zaire (dnešní Demokratická republika Kongo) v roce 1974, i teď Filipíny – kde už tři roky panovalo stanné právo – braly zápas především jako skvělé PR. Dávno před vynálezem slova sportswashing.

Nikdo z aktérů s tím neměl problém, nejméně pak Muhammad Ali. Ačkoli na americké demokracii viděl spoustu much, v zahraničí ochotně vylepšoval veřejný obraz diktátorů všeho druhu, jako byli Mobutu Sese Seko, Ferdinand Marcos nebo později Leonid Brežněv. Trochu to dělal z vypočítavosti, trochu z naivity.

Politický rozměr měla i jeho rivalita s Frazierem, byť v dřívějších časech je pojily přátelské vztahy. Frazier dokonce finančně Aliho podporoval, když měl zakázáno boxovat, a přimlouval se za něj u prezidenta Richarda Nixona.

Vše se změnilo Aliho návratem do ringu a prvním zápasem v roce 1971. Při každé příležitosti svého soupeře verbálně napadal, vyčítal mu, že se obklopuje bělošskými manažery a je reprezentantem amerického establishmentu.

Frazierovi však nejvíc vadilo, že ho Ali označoval za strýčka Toma. Pro Afroameričany je to jedna z nejhorších urážek. Odkazuje na román Chaloupka strýčka Toma z poloviny 19. století a postavu černocha přehnaně uctivého k bílým pánům. Stejnou nálepku dostávali i tenista Arthur Ashe nebo atlet Jesse Owens – protože se v 60. letech nepřidali k radikálnímu černošskému hnutí.

„Moje děti těžce nesly, když se jim ve škole posmívali, že jejich táta je gorila a strýček Tom,“ stěžoval si později Frazier, který musel mít i policejní ochranu, protože fanoušci vyhecovaní Alim mu jako zrádci komunity vyhrožovali smrtí.

Což o to, ostrá slova k boxu vždy patřila. Složitě byste totiž prodávali lístky na souboj kamarádů, co spolu jezdí na dovolenou a každý rok si posílají vánoční přání. Frazier měl však pocit, že Ali překračuje všechny hranice, že ho neférově vtahuje do svých kulturních a politických válek. Tak ho aspoň na oplátku oslovoval jeho původním „otrockým“ jménem Clay.

Bylo jasné, že ti dva si v ringu nic nedarují. Že víc než o banální sportovní soupeření půjde o vyřizovaní osobních účtů.

Začátek zápasu v Araneta Coliseum byl naplánován už na 10.45 místního času. Hlavně kvůli pohodlí diváků v USA, aby ti se večer v klidu dostali do kin a sportovních hal.

V první polovině 70. let totiž velké televizní stanice ještě neměly odvahu vysílat sportovní akce v hlavním čase. Programoví ředitelé nevěřili, že by jim zajistily podobnou sledovanost jako sitcomy nebo poručík Columbo. A specializované sportovní kanály zatím neexistovaly. Proto se všechny velké boxerské duely přenášely na tzv. uzavřeném okruhu, tedy právě v kinech nebo halách. Samozřejmě se vstupným, to tvořilo hlavní část zisku celé akce.

Za možnost vidět Thrilla in Manila si v USA zaplatilo kolem tří milionů fanoušků a další statisíce duel sledovaly na kabelovce HBO, která jako první na světě vysílala živě pomocí satelitního přenosu.

Diváci v úvodu viděli Aliho ostrý nástup. Měl v plánu co nejdřív poslat Fraziera k zemi, ale když se mu to v prvních dvou kolech nepodařilo, bylo zřejmé, že toto dopoledne nebude krátké.

S postupujícím časem získával Frazier převahu a zasazoval Alimu série ran, zejména výstavním levým hákem. Navrch měl hlavně v desátém kole. Obhájce mistrovského pásu už dávno netančil jako motýl, přesto se dokázal úspěšně bránit. V těchto chvílích se zřejmě duel zlomil. „Tušil jsem, že tady jsme propásli šanci vyhrát,“ řekl pak Frazierův trenér.

Závěr už byl soubojem dvou borců vysílených přibývajícími koly i extrémní podmínkami. Před zápasem málokdo čekal, že uvidí technicky dokonalý a strategicky výjimečný box, ale teď se duel změnil v syrovou a brutální bitvu těžkých vah.

Frazier máchal rukama naslepo, protože už měl opuchlý obličej a na levé oko prakticky neviděl – ostatně rozostřené vidění měl i běžně kvůli šedému zákalu. Ali se ho znovu a znovu snažil dostat k provazům, kde ho pak zasypával údery pravačkou. Hala bouřila a také fanoušci po celém světě věděli, že sledují naprosto výjimečný duel.

Ten měl nakonec nečekané rozuzlení v podobě technického KO.

Unavený a dehydrovaný Ali se po oznámení verdiktu na chvíli postavil, následně se uprostřed ringu sesunul ze židličky. Ani potom nebyl schopen pohybu. S obtížemi odpovídal na dotazy reportéra, zatímco zdravotníci ho ovívali ručníky. Vsedě přijal i gratulaci od Fraziera a zvedl se teprve v okamžiku, kdy mu filipínský prezident Marcos přišel předat trofej šampiona.

„Bylo to jako smrt. Nikdy jsem jí nebyl tak blízko,“ okomentoval zápas.

Později přiznal, že také on byl po 14. kole zralý na odstoupení. Ale to možná jen chtěl dodatečně ocenit Frazierův výkon. Udělal to vlastně i hned po zápase, svým typickým způsobem: „Je to skvělý bojovník a může být na sebe pyšný. Dnes sice prohrál, ale prohrál s nejlepším boxerem všech dob.“

Ali ještě několik dnů zůstal VIP hostem rodiny Marcosových a pak odletěl na knižní veletrh do Frankfurtu, představit světu své memoáry. Jeden výtisk dal i Frazierovi a pod věnování připsal větu: „Pojďme ještě vydělat nějaké peníze“. Ale v ringu už se nikdy nepotkali.

Thrilla in Manila se stala vrcholem jejich kariéry, nic podobného znovu nepředvedli. Také proto, že duel je fyzicky i psychicky poznamenal.

Ali se ještě jednou stal mistrem světa těžké váhy, když si v roce 1978 vzal od Leona Spinkse zpět mistrovský pás, ale jeho odchod ze scény byl dost bolestivý. Z posledních čtyř zápasů tři prohrál. Viditelně přibral a pryč byly jeho rychlost, koordinace i reflexy.

Frazier na tom nebyl lépe. Stále trpěl problémy se zrakem a rozloučil se krátce po Manile nakládačkou od Foremana, kdy byl pouhým stínem někdejšího ranaře. V roce 1981 se ještě vrátil na jeden zápas, hlavně kvůli nabízenému šeku. Na jeho comeback bylo zvědavých jen asi 6000 diváků.

Stín duelu z Manily se ale s oběma šampiony táhl i nadále. Pravidelně si přes média posílali ostrá slova, jako by zítra měli jít znovu do akce. Když se třeba na Alim začaly v 90. letech projevovat příznaky Parkinsonovy choroby, Frazier si neodpustil rýpnutí: „Tak co, kdo nakonec ten zápas v Manille vyhrál?“

V roce 2001 Ali v rozhovoru pro list The New York Times připustil, že někdy to s urážkami přeháněl, ačkoli je prý pronášel výhradně kvůli propagaci zápasů, Frazier však jeho omluvu nepřijal. Ali zareagoval nikoli překvapivě: „Tak mu vyřiďte, že je pořád gorila!“

Usmířili se až krátce před Frazierovou smrtí v roce 2011. Ali se zúčastnil i soukromého smutečního obřadu a vzdal tak největšímu rivalovi poslední poctu.