Hlavní obsah

Komunistům stačily dva dny. Jak se likvidoval buržoazní fotbal

Foto: ČTK, ČTK

Lidové milice pochodují v roce 1948 po Karlově mostě v Praze.

Reklama

25. 2. 10:00

Od ‚Vítězného února 1948‘, kdy komunisté převzali moc v Československu, uběhlo 75 let. Jejich zrůdné zásahy poškodily nejen politiku a hospodářství, ale i fotbal. „Podezřelá hra buržoazního původu“ pocítila zásahy okamžitě.

Článek

V pátek 27. února, hned dva dny poté, kdy se předseda Komunistické strany Československa a předseda vlády Klement Gottwald vrátil z Hradu od prezidenta republiky Edvarda Beneše a oznámil na Staroměstském náměstí v Praze desetitisícům shromážděných ‚vítězství pracujícího lidu‘, nastaly ve fotbalové struktuře zásadní změny.

Akční výbor, nikým nezvolená a Ústředním výborem KSČ pověřená skupina pučistů, odvolala řádné vedení Českého svazu fotbalového a nastolila nové poměry. Nejzásadnější změnou bylo, že všechny složky přešly pod jedinou – Sokol. Tedy i fotbal.

Oficiálně vešlo direktivní rozhodnutí ve známost 19. března úředním sdělením poslušné Národní fronty, jež sdružovala politické strany a společenské organizace, které vydala Československá tisková kancelář.

Nastaly ‚nové časy‘, které trvaly 41 let až do listopadu 1989, a které jsou v kronikách zapsány jako doba temna, pokud se nevybere mnohem smutnější – ale výstižnější – přirovnání.

Odvolaný zvolený předseda

S novými poměry šly i personální změny. Okamžitě byl akčním výborem odvolán předseda fotbalového svazu Václav Valoušek, dlouholetý šéf fotbalové Slavie. Funkci nejvyššího československého představitele převzal po Rudolfu Pelikánovi, profesoru kolínského gymnasia, nejdéle sloužícímu šéfovi vrcholného fotbalového orgánu (1923–1946), který se dopracoval až na místopředsedu FIFA.

I když se razila celkem rozumná zásada, že by v čele organizace neměl sedět zástupce nejmocnějších klubů Sparty nebo Slavie, neboť tím narůstala hrozba ze střetu zájmů, podnikatel Václav Valoušek byl už v dosti složitou poválečnou dobu vybrán jako schůdné řešení.

Uměl jednat s lidmi, uměl si poradit ve spletitých situacích. Komunistický puč však zvládnout nemohl. Jako demokrat a hlavně představitel buržoazie – obchodoval s chmelem a masem – byl akčním výborem odvolán.

Novinář Rudého práva

Na jeho místo byl dosazen novinář Rudého práva Miroslav Stjažkin. „Ani si nevybavuju, že by patřil mezi výrazné novinářské osobnosti deníku,“ probírá fotbalový historik a pamětník Miloslav Jenšík. „Byl členem sportovní rubriky, ale o fotbale skoro vůbec nepsal,“ pokračuje.

Jako renomovaný znalec nejen fotbalových událostí však nabádá nehledat ve Stjažkinově pověření nějakou logiku. „Akční výbory si dělaly, co chtěly,“ přibližuje Jenšík poměry v únoru 1948. „Utvářely se překotně, nebyl v nich žádný systém,“ popisuje. „A bylo v nich hodně svévole, vzhůru se draly mladé kádry, které jako jedinou hodnotu předkládaly svou uvědomělost,“ odkrývá Jenšík.

Fotbalové legendy na Seznam Zprávách

Nejvíce se Stjažkin zapsal do povědomí sportovní veřejnosti knihou vydanou v roce 1947 s názvem Drobný, černý kůň Wimbledonu, což byl spíše sešit odborné sportovní edice Aktuality a líčil zájezd československých tenistů do USA. Napsal ho společně s Václavem Švadlenou.

Jen pro dokreslení doby: vynikající tenista Václav Drobný, ale též hokejista – mistr světa 1947 a stříbrný olympijský medailista ze ZOH 1948 ve Svatém Mořici, odešel v roce 1949 nelegálně z  totalitního režimu a Wimbledon vyhrál v roce 1954 jako občan Egypta…

Na Slovensku povereník

Slovensko, které se po téměř šestileté samostatnosti jako vazal nacistické Německé říše (1939–1944), vrátilo po válce do svazku s českým národem, mělo docela jinou pozici. Zřizovalo své orgány, které neměly na české straně protiváhu, a které řídily politický a společenský život za řekou Moravou.

Když se Miroslav Stjažkin vzdal po několika měsících funkce hlavního představitele ústředí Odboru kopané Čs. obce sokolské, na kterou evidentně nestačil a ani moc nenaplňoval, převzal ji dr. Július Viktory, jinak pověřenec – povereník spravedlnosti Slovenské národní rady.

Stal se tak – aniž by to tušil – i nejvyšším mužem československého fotbalu. Archívy však dosud neodhalily, že by ho někdo jmenoval, natož zvolil. V historickém přehledu nejvyšších mužů fotbalu tak veden není.

Pořád se dají zaplňovat bílá místa především na politické mapě.

Exil do Švédska

Odvolaný Václav Valoušek prožíval těžké období i po životní stránce. Stal se jako bohatý podnikatel a majitel rozsáhlého majetku vykořisťovatelem a třídním nepřítelem lidu.

V lednu 1949 byl poprvé zatčen, brzy však propuštěn, v březnu byl zatčen opětovně tentokrát pro vážné podezření z členství v ilegální skupině Strana národní jednoty. Podezření se nepotvrdilo, ale věděl, že ho doma, v novém politickém systému, nic dobrého nečeká.

Komunisté o šéfovi fotbalu

Nemohl se smířit s tím, že moci se v našem státě ujal lid a jako příslušník buržoasie, ochotně nabídl své služby našim nepřátelům. Na podzim 1949 byl dán jako osoba práce se štítící a nemajíce kladný poměr k státoprávnímu zřízení do TNP ve Sv. Janu pod Skalou, okr. Beroun. Na dny 13. a 14. 11. mu byla poskytnuta dovolená, čehož zneužil ke svému illegálnímu útěku do zahraničí. Pro svoji illegální činnost používá jméno Všemil.“

Citát z vyšetřovacího spisu vedeného ve věci protistátní skupiny.

V listopadu 1949 se celé rodině podařilo za velmi dramatických okolností emigrovat do Švédska. Tajný odlet ze starého letiště v Ruzyni provázelo drama, naštěstí se z připravených zbraní nestřílelo. Osmnáctiletý syn Zdeněk podle svědectví příbuzných ovšem zcela zešedivěl.

Slávistická hvězda není rudá

Rodina se usadila ve Švédsku, kde Valoušek opět podnikal. Začínal s malou částkou peněz, ale brzy se mu podařilo vybudovat prosperující podnik. Koupili si s manželkou ve Stockholmu málo funkční mléčný bar, který přebudovali na restauraci Conti. Zemřel ve Stockholmu v roce 1965 ve věku dvaasedmdesáti let.

Aktivní byl i ve sportu, založil v nové vlasti sokolskou obec. Na milovanou Slavii nikdy nezapomněl. „Vyvěsil na své domě slávistickou vlajku,“ vzpomínala Jarmila Bicanová, manželka krále kanonýrů, na člověka, který jí budoucího chotě přivedl v roce 1937 z vídeňské Admiry do Prahy.

Valoušek si však tím způsobil jen potíže. „Sousedé ho hned udali, že propaguje zločineckou ideologii, mysleli si, že je to rudá hvězda, symbol komunistů,“ připomenula Bicanová, jakými paradoxy se musel Valoušek ve švédském exilu prokousávat.

Tchán slávistického brankáře

Vrcholný fotbalový orgán – tedy Odbor kopané Čs. obce sokolské - už v socialistickém Československu dostal do čela skutečného odborníka až v roce 1949, kdy funkci převzal Emil Bryndač, který si hodně odpracoval už v předválečné době na úseku rozhodčích.

Určitě byl osobou, která nové vládě nevadila, a pamětníci dokladují, že míval hodně levicové postoje, ale znal fotbalové prostředí a uměl se v něm pohybovat.

A byl s ním i příbuzensky spřízněn. Jeho dceru si vzal brankář Alexa Bokšay, rodák ze zakarpatského Užhorodu, který v roce 1938 nahradil v brance Slavie Praha legendárního Františka Pláničku a vyhrál v dresu s červenou hvězdou na hrudi Středoevropský pohár.

S tou, která o jedenáct let později tolik popudila ve Stockholmu švédské demokraty, když si exulant Valoušek vyvěsil na svůj dům slávistickou vlajku.

Reklama

Doporučované