Hrdina o slavném finále: Ze zápasu si pamatuju půlku, v kabině jsem omdlel

Na svoji kariéru, největší úspěchy, ale také na absurdity profesionálního sportu v komunistickém Československu vzpomínal legendární hokejista Jiří Hrdina v rozhovoru, který vznikl jako součást nové podcastové série Seznam Zpráv Nosiči ledu.

Období, které tady shrnujeme, jsou 80. léta a ty jsi v té době byl na vrcholu sil. Pojďme začít Spartou, jak ses do ní dostal? A co tě tam udrželo?

Začínal jsem s hokejem v Mladé Boleslavi, což od Prahy není zas tak daleko. Celá rodina jsme sparťani, jak fotbaloví, tak hokejoví, takže při mém přestupu z Mladé Boleslavi do Sparty hrálo roli i to. Chtěly mě tři týmy - Plzeň, Litvínov a Sparta. Rozhodování jsem měl celkem jednoduché, i když jsem věděl, že tenkrát byl sparťanský tým velice silný. Jména jako Jirka Holeček, Jarda Šíma, Jirka Kochta a další skvělí hráči mi nedávala velkou šanci, že bych hned od začátku naskočil. Nicméně trenér Luděk Bukač mi důvěru dal a já jsem hrál od prvního ligového zápasu, kdy se mi podařilo rovnou i dát svůj první gól. To bylo skvělé a moc jsem si to užíval. Potom jsem po čtyřech letech odešel na dva roky na vojnu do Trenčína.

Můžu ti do toho skočit? Protože ty jsi studoval vysokou školu, já jsem tedy našel brannou výchovu a matematiku, což mě docela pobavilo…

No, to bylo skvělé. Matematika byla v Brandýse. U zkoušek jsem odevzdal prázdný papír, protože tam jsem opravdu neměl co dělat.

A branná výchova? Tam se bralo co?

To už si ani nepamatuju. Hokejisti se prostě přihlásili na vysokou školu, a aby mě Sparta udržela, tak mi vyjednali angažmá na vysoké škole, v Brandýse byla matematika a tady v Praze byla branná. Já jsem předtím už tři roky normálně chodil na tělák a brannou, ale denní studium se nedalo, když jsi chtěl hrát ligový hokej. Takže místo, abych byl ve škole, jsem samozřejmě musel být na tréninku, chyběly mi hodiny, a pak mě tam někteří profesoři dusili na kondiční gymnastice a takových věcech. My jsme tam zvedali 120 kilo na bench a já jsem musel dělat tajtrlíka s dvoukilovými činkami, tak mě to přestalo bavit a rozhodl jsem se, že to ukončím, a odešel jsem na tu vojnu.

To bylo další specifikum té doby, které si dnes už hráči neumí představit - když vás strašilo, pokud máte vysokou školu, tak na rok, a pokud ne, tak na dva roky musíte být někde na vojně. A navíc na tebe vyšel Trenčín, i když jsi měl původně jít do Jihlavy. A co je ještě horší, ty jsi sice v Trenčíně první rok dostal velkou šanci, takže jsi hodně hrál, ale druhý rok jste spadli.

To bylo velké. Nám se první rok mé vojny v Trenčíně jako týmu moc nepovedl, spadli jsme do druhé ligy, takže jsme hráli slovenskou národní ligu. A štace jako Spišská Nová Ves a podobné, kde byly sice zastřešené stadiony, ale otevřené strany, takže tam fičelo…

Byla zima jak v Calgary, to ses možná trošku připravil…

Asi tak, no. Ale zase na druhou stranu hokejově mi to docela pomohlo, protože já jsem v té sezoně dal přes 40 gólů a dostal jsem se do národního týmu.

I z druhé ligy, což bylo hodně nezvyklé…

Pro moji hokejovou kariéru to bylo velmi pozitivní.

Pojďme ke světovým šampionátům. Pamatuješ si, komu jsi dal první reprezentační gól?

Tak to vůbec netuším.

Treťjakovi!

Treťjakovi?

Ano.

To bylo na nějakém Poháru Rudého práva?

Myslím si, že něco takového to bylo.

To se většinou hrálo někdy v listopadu, tři až čtyři přáteláky proti Sovětskému svazu. No tak to je hezké.

To nebyl špatný debut.

Já jsem mu pak dal docela hezký gól v třiaosmdesátém v Německu, zajistil nám stříbrné medaile.

To je jeden z tvých nejslavnějších gólů, protože remíza s Rusy se vždycky počítala, navíc v té době. A víš, komu jsi dal první gól na mistrovství světa?

Netuším.

Dneska všichni znají Corsi statistiku - a ta se jmenuje podle tehdejšího brankáře Itálie Corsiho…

Jo, tak Corsimu jsem dal gól, to je hezké. Já se s ním znám, protože dlouhá léta skautoval pro Columbus a mockrát jsme se potkali. Tak to mě mrzí, že jsem to nevěděl v době, kdy jsem se s ním potkal.

Tak třeba příště.

Určitě.

Každopádně ses dostal do výběru Luďka Bukače a Standy Neveselého. To byli trenéři, kteří ti evidentně věřili, protože si tě tam nechali celou svoji éru. Ještě předskokan úspěšného šampionátu byla olympiáda, tam už to bylo hodně blízko. Chyběl jeden výsledek, že?

Přesně tak. Ono to byl takový cyklus od jedné olympiády k druhé plus na to navazovalo mistrovství světa 1985 v Praze. Takže my jako tým jsme se dávali dohromady po olympiádě 1980 v Lake Placid, kde to nebylo úplně úspěšné. Byla to v podstatě taková výměna generací, která měla vrcholit v sezoně 1984-85 - olympiáda a mistrovství světa v Praze, což si myslím, že se povedlo úplně skvěle. Takže za to dávám obrovský kredit Luďkovi Bukačovi, Standovi Neveselému, protože oni nás měli celou dobu na starost - jak v létě, tak v zimě. Příprava, to byly opravdu galeje. Na letní nikdy nezapomenu, když jsme na Zadově běhali sjezdovky, odpoledne na led atd.

V třiaosmdesátém skončilo mistrovství světa a o 14 dní později už začala příprava na olympijské hry v Sarajevu 1984, které byly v únoru, a potom to pokračovalo volně dál až na mistrovství světa v Praze. Sarajevská olympiáda se nám velmi povedla, protože jsme zakolísali až v posledním zápase proti ruské mašině, která jako už tradičně vyhrála olympijské hry, my jsme měli stříbrnou medaili a za ten zápas proti nim se vůbec nemusíme stydět. Bylo to dlouho vyrovnané. A pak si vzpomínám, že Česťovi Šindelovi tam blbě spadl puk nahozený na záda a to byl zlomový moment, kdy nás dostali do kolen a pak už jsme s tím zápasem moc neudělali.

Na velkém šampionátu Rusy nikdo neporazil snad od roku 1981, jestli se nepletu, Československo je na velkém šampionátu neporazilo od roku 1978, až se to povedlo v Praze, to byl velký přelom.

Dodneška si pamatuju větu, kterou vždycky Luděk Bukač říkal: Že Rusy můžeš porazit, ale nemůžeš je porážet. To je prostě velká pravda, v té době byl jejich tým opravdu famózní. První pětka Krutov, Larionov, Makarov, Fetisov, Kasatonov. A v začátcích ještě i Treťjak v brance, plus tam byli samozřejmě i další skvělí hokejisti. Ten tým byl celou sezonu pohromadě, protože hráli za CSKA Moskva a národní tým - CSKA byl ten národní tým. Tichonov je trénoval, takže oni měli proti ostatním týmům obrovskou výhodu, spoustu věcí hráli poslepu, věděli o sobě.

V Praze se vám pak povedlo je porazit a byl to první velký krok, protože finálová skupina se hrála od znovu. I když předtím jste s nimi prohráli, tak pak jste je dokázali porazit a tím jste udělali velký krok. A ten poslední jste museli udělat proti Kanadě, což byli ale také borci jako Lemieux atd…

Většina týmu z Kanady z pětaosmdesátého už dneska jsou „hall-of-famers“, hráči v kanadské síni slávy, měli opravdu skvělý tým. Bylo to první sezona Stevieho Yzermana a Maria Lemieuxe v NHL, jejich týmy se nedostaly do play off, tak oni přijeli sice jako mladíci, ale už bylo hlavně na Mariovi vidět, že to bude jednou veliký hráč. Rozhodl i ten zápas proti Rusům, kdy je porazili ve finálové skupině a díky tomu jsme hráli s Kanadou finále.

Ty si ale z toho finále tolik nepamatuješ. Je to tak?

Pamatuju si zhruba do půlky zápasu, potom mě Scott Stevens načapal u mantinelu a udělal mi obrovskýho koňara, trefil mě kolenem do stehna a nešlo to dál. Dokonce jsem snad i omdlel v šatně, takže mě odvezli na Bulovku do nemocnice a o celej ceremoniál jsem přišel. Ale pak mi manželka s tátou přivezli tu medaili do nemocnice a vrátil jsem se s nohou v sádře do Průhonic na oslavu, a ta byla teda veliká. Protože jsme si splnili nejen cíl, který jsme si vytkli a který měli za úkol i Bukač s Neveselým - udělat zlato v Praze. Ale hlavně pro každého to byl splněný obrovský dětský sen, protože na takhle velkém turnaji získat zlato bylo obrovské, obzvlášť když se zúčastnili už třetí nebo čtvrtý rok po sobě i američtí a kanadští hráči z NHL.

Ty jsi nechyběl na žádném z velkých šampionátů v 80. letech až do roku 1988, než jsi odešel do NHL. Já jsem našel takovou zajímavost, že v roce 1986 jsi dokonce vybíral oblečení, co bude mít tým na sobě.

Kde to vytahuješ, takové zprávy? Je to tak, no. Bohužel jsme byli nejlíp oblečený tým, ale skončili jsme šestí, takže to se moc nepovedlo. Ale jak říkám, oblečení jsme byli hezky.

Pojďme k osmaosmdesátému. To je také rok, který pro tebe byl dvojsečný, protože olympiáda byla jeden z vrcholů, ale ten se také nepodařil. Nicméně pro tebe začínala úplně nová éra. Pojď ještě předtím trošku popsat, jak to tehdy chodilo, protože když chtěl někdo odejít do NHL, tak měl dvě možnosti. První byla utéct, což dělali kluci, kteří ještě neměli rodinu…

Mladí většinou.

...a pak druhá byla naopak, že hráčům muselo být 30 let, museli odevzdávat polovinu výplaty, museli mít „odehráno“ a být mistři světa.

Je to tak. Podmínky byly nastavené docela tvrdě, až po pětaosmdesátém se to malinko uvolnilo. Já byl draftovaný do Calgary 1984 a v roce 1987 v létě přijel Cliff Fletcher do Prahy jako generální manažer Calgary Flames a na svazu a potom na Pragosportu, který zastupoval všechny hráče jako agent, jsme domlouvali celou smlouvu s tím, že bylo dohodnuté, že zůstanu v Kanadě, v Calgary, už po olympiádě. Což byla výjimka, většinou se sezony začínaly vždycky až od dalšího roku, ale mně povolili, že jsem tam mohl zůstat, i když olympiáda, jak jsme se o tom bavili, se nám moc nepovedla. Nicméně já jsem si v jeden den přenesl hokejový bágl z jedné šatny nároďáku do druhé Calgary Flames a začal mi nový život v NHL.

Ještě jedna zajímavost se váže ke Calgary. Vy jste sem s nimi hned po tom titulu přijeli do Prahy, hráli jste proti reprezentaci a proti Jardovi Jágrovi, se kterým ses možná tehdy poprvé potkal?

To bylo po sezoně, kdy jsme vyhráli Stanley Cup, tak mě napadlo, že by možná nebylo špatné zkusit přemluvit Cliffa Fletchera, jestli bychom s týmem nemohli dorazit do Prahy a zahrát si proti národnímu mužstvu. A nakonec se to povedlo. Byla to docela složitá cesta, ale užili jsme si to. NHL potom ještě domluvila, že jsme pokračovali dál do Ruska a odehráli tam myslím čtyři zápasy. Byla to součást tréninkového kempu, takže kluci si samozřejmě Prahu užili nesmírně. Bylo to asi dva měsíce před začátkem revoluce, takže tady ještě panovaly tvrdé podmínky, kdy jsme byli různě sledovaní různými lidmi z těch bezpečnostních institucí atd. Takže já jsem chlapce vždycky vzal pod křídla a ukázal jsem jim krásy Prahy mimo ledové arény. Většinou jsme skončili po tréninku U Tygra. K tomu se vážou také různé historky, které nejsou úplně publikovatelné…

Škoda.

…ale kluci si to tady užili strašně a spousta z nich se sem vrací. S Jimem Peplinskim jsem třeba dodnes veliký kamarád a několikrát mě tady v Praze navštívil.

Ještě úplně poslední kapitola tvého hokejového života byla v Pittsburghu, kam tě vzali jako takového „babysittera“ Jardy Jágra. Asi jsi mu pomohl podobně jako tobě dříve Hakan Loob, dá se to tak popsat?

Samozřejmě to byla velká součást té výměny. Mně se tam úplně nechtělo, už jsem uvažoval, že bych se spíš vrátil do Evropy, Stanley Cup jsem vyhrál s Calgary… A 13. prosince 1990 mě vyměnili a neuměl jsem si představit zase všechno stěhovat z Calgary do Pittsburghu a tam začínat znovu. Ale nakonec jsem to „kousnul“ a byly z toho další dva Stanley Cupy. Ale jednoduché to nebylo. Jarda pookřál, protože tam byl trošku ztracený, byl tam sám, neměl moc s kým v kabině pokecat, v angličtině ještě nebyl tak silný. I když se mu kluci samozřejmě také snažili pomoct, tak něco jiného je řešit tyhle věci v mateřském jazyce než se dohadovat, jestli to myslel takhle, nebo takhle. Takže spíš po psychické stránce jsem mu, myslím, docela hodně pomohl.

Ale ty jsi pomohl i hokejově, protože třeba sedmý zápas v New Jersey byl, dá se říct, tvůj nejlepší v NHL, vzpomínáš?

To byl rozhodující sedmý zápas, bylo to teprve první kolo a byla to cesta, která pak skončila Stanley Cupem, ale pokud bychom sedmý zápas nevyhráli, tak by nic z toho nebylo. A mně se povedlo dát dva góly, jeden z nich byl vítězný, zápas jsme vyhráli 4:0 a já dával první a třetí.

Dobrá paměť.

Na tyhle věci si člověk vzpomene, bylo to skvělé. A to tam navíc v té době už hrál Fetisov s Kasatonovem v obraně, takže to jsem si užil ještě o to víc, že první gól jsem dával přes něj. Když jsem nedávno koukal na zápas Pittsburghu, tak zrovna říkali, že jsou snad jenom čtyři hráči, kteří za Pittsburgh v sedmém zápase dali dva góly - Sidney Crosby je jeden z nich, já a ještě dva další hráči.

Pěkná společnost. Ještě poslední otázka bude na Scottyho Bowmana, protože to je nejslavnější trenér NHL a ty jsi ho také zažil v úplném závěru. Jaký to byl kouč?

Byl úžasný stratég, opravdu kouč, nebyl jen trenér. U nás se termín kouč používá pro trenéra, ale koučink je, že stojíš na střídačce za hráči, máš přehled a posíláš hráče… Trénink jako takový vedou ve velké většině asistenti.

Tvrdí se, že neuměl ani nakreslit cvičení na ledě, ale pak, když přišel na lavičku…

Tím on se moc nezabýval, měl u sebe v kanceláři vždycky rozložené kartičky hráčů - on je sbíral - a já, když jsem k němu přišel na nějaký osobní mítink, tak tam měl všechno všude rozložené a ukazoval mi, že má i moji kartičku. Ale jakmile si stoupl za hráče, tak věděl přesně, koho proti komu poslat, komu se úplně nedaří, jak vyměnit v lajně jednoho nebo dva hráče… Byl veliký stratég a dokázal to ještě i v Detroitu.

Bohužel to byla taková situace, že v to léto umřel Bob Johnson a on byl přirozená volba, protože v Pittsburghu pracoval jako advisor. Jak Craig, náš GM, tak Bob Johnson s ním konzultovali některé věci v sezoně předtím, takže nastoupil za něj. Chvíli mu trvalo se do toho zapracovat, na prvních trénincích jsme všichni akorát kroutili hlavou, protože vždycky udělal nějaká cvičení, která dneska dělají osmileté, sedmileté děti - že jsme se třeba museli otáčet všichni stejným směrem na modré čáře a na červené na druhou stranu. A tak jsme mu do toho házeli trošku vidle. Já jsem občas zapískal, že skončilo cvičení, on nevěděl, kdo to byl. Zažili jsme docela srandovní věci a pak Mario šel za generálním manažerem Craigem Patrickem a řekl mu, že tréninky nejsou úplně ono. Od té chvíle Scotty většinou jen tak postával u červené čáry a celá cvičení dělali jeho asistenti.

Každopádně ono trénovat Lemieuxe, Francise, Coffeyho, Stevense a podobně, to bylo hodně těžký…

Vždycky jsem říkal, že Calgary a vítězství Stanley Cupu byla týmová práce, a tady to byly obrovské individuality a rozhodovaly zápasy. Včetně Jardy Jágra. Na jeden z gólů, jak tam protáhl i Frantu Kučeru, na ten se nedá zapomenout, to byl prostě Džegr a vydrželo mu to spoustu let. Já ho považuju za nejlepšího československého hokejistu všech dob. Pasta (David Pastrňák) mu možná bude jednou šlapat na paty, s čísly určitě. Ale hokejově zatím na Džegra nikdo nemá.

Celý rozhovor si můžete poslechnout také v audioverzi v podcastu Nosiči ledu: