Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
O Petru Jarošovi se dřív hodně mluvilo i psalo. Nebál se pochlubit specialitami, které do svého tréninku zaváděl. Jednou nechal na gólmany v Jihlavě pálit bílými puky, jindy před ně stěhoval zeď, která simuluje clonící útočníky.
Když ale v roce 2018 skončil u reprezentace, vrátil se zpátky do první ligy. Jako kdyby to nejlepší v kariéře už bylo. Rok nepracoval, potřeboval si vzít volno. Ale od léta 2023 nastal obrat, začal sledovat brankáře pro Detroit Red Wings. Dává jim tipy na talenty.
Co všechno se najednou přihodilo, že pracujete pro Detroit?
Po konci v Dukle jsem měl rok pauzu od hokeje, což mi ve výsledku hodně pomohlo. Dělal jsem věci kolem domu, odpočinul si. Pak se mi ozvali z Detroitu, že vzniká nová pozice evropského skauta gólmanů a dělají výběrové řízení. Jestli bych měl zájem.
Tady se asi nedá úplně říct ne…
Hned jsem se přihlásil. Měl jsem vždycky v hlavě, že bych jednou rád pracoval pro klub NHL. Poslali mi dotazník, kde jsem musel odpovídat na různé testové otázky. Pak po mně chtěli skauting report na pár brankářů. Neříkali mi, co tam má být, nebo nemá, ať si ho udělám podle sebe. Asi za týden se ozvali, že mě vybrali, jestli bych do toho šel.
Měl jste v Detroitu okno otevřené už z minulosti, že si vzpomněli?
Někdy v roce 2016 nebo 2017 jsem byl pozvaný na jejich development camp (rozvojový kemp pro hráče po draftu). Když pak potřebovali názor na nějakého evropského gólmana, tak se mi ozvali. Roli to hrálo taky, protože říkali, že se jim líbily odpovědi v testu i reporty, ale byl jsem k nim vždycky loajální. Takže jim to dávalo celé smysl.
Kdo je Petr Jaroš | Sport SZ
- narodil se 20. října 1976 v Jihlavě
- evropský skaut brankářů pro Detroit Red Wings
- bývalý brankář, kariéru mu komplikovala zranění a v roce 2000 úplně skončil
- v Česku trénoval výhradně Duklu od mládeže po A tým. Spolupracoval v ní s Davidem Rittichem nebo Jakubem Škarkem
- v letech 2010-2014 trénoval brankáře v KHL v klubu Dynamo Minsk
- brankáře trénoval v české reprezentaci (2015-2018), ve slovenské (2014/2015) a v norské (2011-2014)
Když jste chtěl pracovat pro tým NHL, teď si plníte sny?
Jasně! První rok byl nový, ale docela rychle jsem se dostal do psaní reportů a dalších věcí. Tenhle rok mě to baví hodně, když jsem se už i víc rozkoukal. Až jsem si říkal, jestli bych chtěl někdy vlastně ještě vůbec trénovat.
A chtěl?
Chtěl. (usměje se) Ale už spíš v AHL (zámořská farma NHL) než doma. Pořád mám sen, že bych se chtěl dostat do NHL i jako trenér. Nevím, jestli bych chtěl zpátky do Česka. Kdyby mi jednou Detroit dal možnost trénovat v Grand Rapids, moc rád bych si to zkusil. A třeba by se pak zase objevila možnost udělat ještě jeden krok. Ale tahle práce je taky špičková.
Vždycky je nejtěžší odhadnout budoucnost, vidět, kam by se gólman mohl zlepšovat. Navíc kluci můžou jinak reagovat v Evropě, jinak v zámoří.
Jen malinko časově náročná, ne?
No ale když děláte, co vás baví. (usměje se) Procestoval jsem za sezonu devět států a dělal zprávy z 290 zápasů. Když si vezmu jednotlivé brankáře, měl jsem reporty na 636 brankářských vystoupení.
Pardon, to poslední číslo fakt sedí?
Ano, protože musím dělat reporty i na kluky, které primárně nesledujeme. Takže když se jedu podívat na jednoho brankáře, musím sepsat i toho z druhého týmu, abychom ho měli v systému. Brankář někdy střídá, někdy dokonce střídají oba. Takže ono číslo pak dost vyskočí. (usměje se)
Je v dnešní době v hodnocení i prostor na pocit, nebo na všechno jsou kolonky?
Každý tým NHL má program s údaji o všech hráčích. Podle rozpisu si u něj vyberete zápas, ve kterém ho jdete sledovat. Máme tam tabulkové hodnocení, kde známkujeme jako ve škole, kolonku na statistiky ze zápasu a pak je tam i prostor na můj pohled, jak brankář zápas zvládl, abych tam napsal všechny detaily, které potřebujeme vědět. Takže i ten pocit důležitý je.

Jeden z kousků Petra Jaroše. Takhle v Jihlavě trénoval Patrika Bartošáka a pracovali na chytání se zakrytým výhledem.
Když jste brankáře trénoval, hledal jste ve svých svěřencích to nejlepší, podporoval je. Teď svému zaměstnavateli ale naopak potřebujete odhalit všechny slabiny. Liší se u vás teď pohled na hokej hodně?
Nejdřív se na kluky dívám pořád jako trenér. To znamená, jestli je přede mnou gólman, se kterým se dá pracovat a má potenciál. Kam až se dá posouvat? V tu chvíli je samozřejmě důležité se bavit s lidmi, kteří gólmana znají, jak je na tom v soukromém životě a psychicky. Vždycky je nejtěžší odhadnout budoucnost, vidět, kam by se gólman mohl zlepšovat. Navíc kluci můžou jinak reagovat v Evropě, jinak v zámoří. V tom je práce zase pěkná, určitě není jednotvárná.
Teď před draftem máte už všechny dokumenty odevzdané, takže máte pohodu a jen se kocháte, co přijde?
Ano, můj žebříček je hotový, se šéfem jsme ho probrali.
Brankářům trvá většinou cesta do NHL roky. Hráči se tam dovedou dostat i kolem dvaceti let, brankáři tak o pět let později. Snášejí to čekání všichni dobře?
Je to těžké i z pohledu, že vždycky dost záleží, do jaké se dostanete organizace a kolik gólmanů je nad vámi. Párkrát jsem se bavil s Kubou Škarkem (pracovali spolu v Jihlavě), který působil v organizaci Islanders. Přes tu ruskou dvojku Varlamov, Sorokin by se neprokousal asi nikdo. Jednak musíte chytat skvěle, ale pak taky potřebujete, aby nad vámi nebyli brankáři podepsaní na dlouhou dobu za velké peníze. Musíte ukazovat výsledky a psychickou odolnost na farmě, abyste se u vedení zapsali, že jste ten první, po kom se sáhne, kdyby se něco stalo.
Jen tam je taky extrémní tlačenice.
Je, na farmách je hodně dobrých brankářů. Kluci musí být trpěliví, makat, nenechat se zlomit nějakým neúspěchem. Jen ti nejlepší a nejvytrvalejší se dostanou nahoru, k tomu ještě potřebují mít štěstí na tým.
Vždycky mi přišlo, že v Česku je pro trenéra brankářů vrchol práce u reprezentace. Málokdy se jde dostat někam dál. Národní tým a všechno ostatní je sešup dolů. Není pak těžké pro hlavu pracovat naplno, když vrchol už nastal, když jste se vrátil naplno „jen“ do Jihlavy?
Reprezentace vrchol byla, jednoznačně. V Jihlavě jsem pak začínal zjišťovat, že úroveň první ligy mi nedává to, na co jsem byl
zvyklý. Hlavně jsem cítil, že jsem se zasekl a nikam neposouval. Vždycky jsem měl v hlavě NHL, vyhrát Stanley Cup, což jsem nikdy nepustil. No a tohle je najednou zase nová cesta, velká motivace do práce. Pro Detroit dělám dva roky a strašně moc mi daly, posunuju se. Kdybych se jednou vrátil k trénování, budu lepší, než jsem byl dřív.
Nic proti Jihlavě, ale proč jste zamířil po konci u reprezentace v roce 2018 zase tam?
Nabídky z extraligy jsem měl, ale ne vždycky mi dávaly smysl.
Extraliga vám dávala menší smysl než prvoligová štace v Jihlavě?
Ano, protože mě vždycky zajímalo, jaký má tým cíl, jaké má trenéry a jaké má brankáře, aby se dalo s kluky pracovat a fungovat s celým kolektivem. Navíc jsem si říkal, že mám v Jihlavě rozdělanou práci, zlepšovat gólmany je pak v podstatě stejné a nezáleží na soutěži, tak jsem se nikdy nepřesunul. Ale pak mi v tom roce volna došlo, že extraliga má i zkrátka větší zvuk. Když jsem řešil nějaké nabídky z Německa, říkali mi, že mám dobrý mezinárodní životopis. Dukla Jihlava a 1. liga jim připadala ale hodně málo. Jenže pro mě prostě nebylo podstatné jít výš. Bavilo mě to dlouho i v první lize.