Víc cizinců v hokeji neznamená skandál. Problém je přístup

Nebral bych jako skandál, že najednou může v každém klubu extraligy působit osm hráčů s cizím pasem, nebo víc. Už dávno to tak přeci je, v soutěži platí divná vychytávka, kdy cizinec hokejista je a vlastně není. I když vlastní cizí pas, tak po třech letech v extralize vypadává z kvóty zahraničních hráčů a je něco jako Čech. Najednou svítí zeleně a papírově přestal být cizincem, což je tak blázinec, možná i na entou.

Kluby stejně měly na soupiskách víc cizinců, než říkalo pravidlo.

Ale to není úplně nejhorší.

Populismus v českém hokeji spočívá v tom, že i od svazových špiček často zní, že by se měl snížit počet cizinců v extralize a samotná soutěž to nechce dopustit. Zní to hezky, ať hrají mladí. Ať hrají čeští hráči a nechodí sem nikdo ze zahraničí, ať cizinci nezabírají místa.

Jenže právně takovou věc nelze nikdy nařídit, když ve vaší zemi funguje podle evropského práva volný pohyb pracovních sil. Kdyby si dejme tomu Olomouc chtěla postavit tým výhradně ze Slováků, může na všechny ukázat dlouhý nos.

Tenhle stav je potřeba přijmout spíš jako fakt a naučit se s ním pracovat. Fotbalová liga má svém řádu například následující bod: „V jednom utkání je za družstvo oprávněno nastoupit nejvýše pět hráčů, kteří nejsou občany členského státu Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru nebo kandidátských zemí Evropské unie.“

Stejně tak se k věci může postavit i hokej a vymezit se takto proti využití hokejistů z Kanady a Spojených států. Nic jiného legálně udělat nejde.

Jenže myslet si, že třeba se třemi cizinci v týmu by český hokej raketově vystřelil nahoru, je podle mě největší nesmysl. Vždycky totiž záleží na lidech, jak pravidla chápou a jak je chtějí ohýbat ve svůj prospěch.

Pokud by proběhlo hlasování o nejlepších ligách v Evropě, tak Švédsko se Švýcarskem berou první dvě místa, Česko asi třetí. V minulé sezoně nastoupilo do nejvyšší švédské soutěže 118 cizinců, ve Švýcarsku jich bylo na soupiskách 111, u nás se jich objevilo 106.

Rozdíl je patrný v jejich využití. Problém není samotná kvóta, ale k čemu hráče s cizím pasem klub přivedl a jak k nim přistupuje.

Pokud budu zodpovědný extraligový manažer, přivádím hráče do role, na kterou nemám vlastní hokejisty a potřebuju zvýšit kvalitu. Takový příchod nikdy neuškodí, protože hráč zvedá kvalitu soutěže. Navíc se od něj pořád můžete něco naučit.

Pokud budu zoufalý extraligový manažer, tak beru cizince proto, že klub vedu špatně, neinvestuji do mládeže, mám špatné trenéry, nakonec i žádné kvalitní vlastní hráče a neumím si nikoho vychovat. Jasně, taky šetřím, protože v Česku stále existuje dávno přežitý systém hráčských tabulek, ale nikdo se nemá k akci, aby stav změnil.

Když hokejista nemá smlouvu, stejně nemůže se po Česku bez finanční kompenzace v řádech statisíců až milionů přesunout jinam. Zato cizinec smí. Téma se čas od času otevře, ale rychle se zase zavře, protože se přijde na to, že změny bolí. Stejné je to u mládeže i u profesionálů.

Švédsko je důkaz, že cizinci nelikvidují rozvoj. Výrazně tam zvyšují konkurenční prostředí, dobře chápou tlak, že musí plnit svoji roli. Jakmile je to jinak, smůla, konec. Kluby NHL dál ve velkém draftují talentované teenagery ze severu, i když třeba ve švédské juniorce hraje například 69 cizinců (v Česku 40).

U sportu záleží na kvalitě práce, přístupu, zodpovědnosti. Pokud se pracuje špatně, hledají se důvody a výmluvy. Jedním z nich jsou třeba i počty cizinců.

Je zkrátka zodpovědností klubů i manažerů, aby se neutrhli ze řetězu a nevydali se režimem „za jakoukoliv cenu“. Zákazy a příkazy stejně nefungují. Protože režim šest cizinců na klub teď stejně fungoval jen na papíře, ale v reálu neexistoval. Třinec, Hradec, Vítkovice a další uměly číslo vždycky překročit díky režimu „tři roky v Česku, cizinec nejsi“.

A třeba pokud jde o Třinec, který cizinců využíval hodně, máte pocit, že by špatně pracoval s mládeží? Já ne. Právě tady se poslední dobou vyrůstají hráči s velkým potenciálem.

Každý klub by měl vidět logickou cestu, že pokud si nebude vychovávat vlastní hráče, dříve nebo později ho to vytrestá. Rozpadne se, nebo sestoupí, protože jednou prostředky na nákupy dojdou, to je přirozený proces.

Zásadní je chápat cizince jako příležitost a přistupovat k nim tak, že musí být vždycky lepší než domácí hráč. Pro domácího hráče zase musí být motivace sebrat cizinci prostor a jeho místo si utrhnout pro sebe.

Vždycky záleží na nastavení.

Když je špatné, tak jeden rok můžeme brečet, že je tady moc Lotyšů. Další, že nám hráči odcházejí do Kanady a tak dál. Jenže pokud se v celém hokeji nastaví správný tréninkový proces a dobré konkurenční prostředí? Nikdo nikam neodchází.

Znovu použiju Švédsko, kde nejlepší mladí hráči zůstávají doma, vyrůstají v systému, protože vědí, že se v konkurenci zlepší. Navíc všechno dobře funguje i v symbióze se školou, což je taky dost podstatný detail.

Hodně pomůže, pokud se opravdu jednou nastaví funkční směr a přestane kvedlání s celým systémem. Každý rok se tady mění systém mládežnických soutěží, nebo minimálně zuří v zákulisí tendence něco dělat. Stabilita, kdy se třeba pět let nebude nic měnit, má taky něco do sebe. Minimálně poznáte, co funguje a co ne.

Ale když z jedné strany slyšíte, že je nejlepší nemít žádné dovednostní trenéry a pracovat jen v klubu, z druhé, že nejlepší cestou jsou dovednostní trenéři a na klub kašlat? Jednou je klíčem ke zlepšení soutěž navíc, kdy se přidá znovu kategorie mladšího dorostu, pak slyšíte, že ani ve snu? Když se lidi v prostředí nedovedou shodnout, není to nikdy dobré znamení.

Pokud jedna skupina něco prosadí, druhá to za chvíli změní. A do nekonečna se můžeme hádat, co je dobře.

Hokej se v Česku může mít extrémně dobře, má prostředky, je populární.

Má to háček, hnutí se musí opravdu spojit, najít jednu vizi, které potřebuje věřit. A k tomu je daleko. Hádání je fajn pro klikavé titulky. Ale dál službu neudělá žádnou.