Hlavní obsah

Pod čarou: Na webu nejde nic najít. Strážci informací si plní peněženky

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Už dlouho si namlouváme, že díky internetu máme všechny informace na dosah ruky. Realita ale zdaleka tak růžová není.

Reklama

Newsletter Pod čarou pátrá, proč se teď na sítích tak složitě hledají kvalitní informace a proč se přístup k tomu podstatnému zase stává výsadou elit.

Článek

V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.

Tento newsletter píšu více než dva roky a i za tuto relativně krátkou dobu pozoruji, jak se kvůli technologickým změnám mění (nejen) mé pracovní postupy. Zatímco dříve jsem při hledání informací stejně jako většina lidí z velké části preferoval práci s vyhledávači, postupem času přecházím do režimu, který je asi důvěrně známý všem pamětníkům předinternetových časů.

Spoléhám na vlastní paměť, stohy poznámek, osobní papírovou i elektronickou knihovnu a v neposlední řadě na četbu spousty magazínů, webů, fór a newsletterů, tedy na rady, tipy a rozhled jiných lidí. Je to koneckonců nedílná součást mé profese, a tak mám méně důvodů ke stížnostem než náhodný řadový uživatel internetu, ale tak jako tak nás trápí stejná věc – vyhledávání se zkrátka zhoršilo a na sítích je občas takřka nemožné najít kýženou informaci.

O potížích s vyhledáváním se v poslední době hovoří často a několikrát jsem toto téma zmiňoval i v Pod čarou. Je to součástí širšího trendu „zahnívání“ internetu a problém ještě posilují mizerné archivační praktiky sociálních sítí.

Pokud se ale zaměříme přímo na Google a další vyhledávače (Seznam zde opomíjím nikoliv kvůli korporátní solidaritě, ale proto, že jeho služby mají vzhledem k českému zakotvení dost specifický charakter a navíc dnes již i relativně malý podíl na celkovém objemu vyhledávání), mezi hlavní příčiny zhoršování kvality vyhledávání patří tlak na zisk a s ním spojené bobtnání všudypřítomné inzerce, přibývání nekvalitních webů lákajících kliky, které v poslední době bují i díky pomoci AI generátorů, a v neposlední řadě snaha o poskytnutí odpovědi na danou otázku (nejlépe také z produkce AI) přímo na stránce vyhledávače bez nutnosti prokliku a tím i odchodu uživatele jinam.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Pokud by snad někdo namítal, že pro něj osobně funguje vyhledávání bez problémů, není to protiargument, ale spíš potvrzení celého problému – kvůli snaze o optimalizaci je systém nastaven tak, aby si obstojně poradil s těmi nejčastějšími dotazy, které lidé kladou většinu času, ale potíž se vyjeví až ve chvíli, kdy dojde na méně časté specifické otázky (tzv. long tail) nebo vyhledávání starších informací.

V takovém případě se uživatel málokdy dostane ke skutečně relevantním odkazům a čím dál víc výsledků vyhledávání navíc odkazuje jen na nesmyslný AI slovní salát (nejlépe to jde vidět při hledání neexistujících informací typu „kdy bude premiéra čtvrté řady Twin Peaks“, které mnohdy vede na stránky s automaticky generovanými texty předjímajícími chybné či nesmyslné dotazy).

Zcela stranou pak zůstává častá varianta, kdy tazatel přesně neví, co vlastně hledá, a stručná jednoduchá odpověď je pro něj tou nejhorší možnou variantou – ocenil by spíše širokou nabídku kvalitních a zajímavých odkazů na různé typy zdrojů.

Utahování informačních kohoutků

Systémové příčiny úpadku vyhledávání jsou důležité téma k diskuzi, ale možná ještě zajímavější jsou následky tohoto procesu. Kvůli němu se totiž nechtěně vracíme do starších historických etap, kdy byly kvalitní informace mnohem exkluzivnějším zbožím.

Dobře to ilustruje debata, která se na sociálních sítích v poslední době rozjela kolem pojmu gatekeeping. Tím se dříve v oblasti médií popisovalo rozhodování editorů o tom, která zpráva si zaslouží místo na titulní straně a která skončí v koši, a na širší úrovni označuje obecný proces filtrace a kontroly informací vlivnými lidmi, kteří mají své vlastní exkluzivní zdroje informací a zároveň moc nad kanály jejich šíření.

Kvůli proměnám komunikačního prostředí se dnes ale gatekeeperem může stát takřka každý a propukají tak spory o to, kdo si nečestně vydělává škudlením informací a kdo zase veřejným vytrubováním tajných tipů kazí nějakou utajenou kulturní scénu či cestovatelskou lokalitu.

Tuto paradoxní situaci nedávno zevrubně analyzovala Ann Friedman pro web The Cut. Na jedné straně sílí odpor proti gatekeepingu, protože jde o nenáviděnou taktiku velkých platforem, které se stále více snaží přeměnit v uzavřené informační ekosystémy nepřístupné uživatelům zvenčí a nejlépe ještě opevněné předplatným. Pokud tak na TikToku či jiné síti neuvedete přesné informace o tom, kde jste si koupili tu skvělou sukni nebo ve kterém hostelu v Barceloně jste bydleli, je z vás rázem škodlivý a sobecký gatekeeper.

Gatekeeping je ale zároveň vyžadován v situacích, kdy se všichni shodnou na potřebě ochrany nějaké exkluzivní komunity (typické je to třeba pro fanouškovské skupiny), a především se z něj kvůli úpadku vyhledávačů stává důležitá byznysová taktika influencerů. Najít relevantní tipy na kvalitní rtěnku nebo tenisky je na vyhledávačích sisyfovský úkol, a influencer tak může své důvěryhodné postřehy úspěšně zpeněžovat pro své odběratele a předplatitele.

Je tak potřeba předstírat odpor proti gatekeepingu (a dávat tak najevo svou otevřenost a autenticitu) a zároveň si nenápadně udržovat důležitost a společenské postavení tím, že si pár důležitých postřehů nechávám jen pro zasvěcené.

Vzhledem k okolnostem je to pochopitelná taktika, která ale ve výsledku škodí všem – na hůl samozřejmě nejvíc přijdou ti, kteří si kvalitní informace nemohou dovolit, ale potížím čelí i majetní. Nejrůznější exkluzivní kanály je totiž stále těžší byť jen vyhledat, a znovu tak neúměrně roste moc gatekeeperů s dostatečným přehledem, konexemi a časem pro získávání důležitých zpráv, kteří vás mohou navést tím správným směrem.

Mohlo by se zdát, že jde o přirozený vývoj a na úpadku vyhledávání a ústupu do starých pozic nelze nic změnit. Ve skutečnosti ale jde o docela čerstvý fenomén a už nejméně 80 let známe návody, jak vše zařídit funkčním a efektivním způsobem.

Důležité nápady knihovníků

Pokud už jste viděli Nolanův film Oppenheimer, nejspíš vám také šla hlava kolem z nekonečné plejády vědců a politiků, ve kterých se nejspíš i znalci dobové americké kultury orientují jen s potížemi. V drobné vedlejší roli se v letním blockbusteru několikrát objevuje i jistý Dr. Bush, který se sice přímo nevěnoval výzkumu jaderných zbraní, ale jeho myšlenky měly na podobu dnešního světa možná srovnatelný vliv.

Zatímco se v červenci 1945 v Novém Mexiku schylovalo k prvnímu testu atomové bomby, Vannevar Bush (za války mimo jiné koordinátor amerických vojenských výzkumných programů) publikoval v magazínu The Atlantic krátkou esej As We May Think, ve které nastínil metody fungování moderních informačních systémů. O počítačích dnešního typu tehdy ještě nebylo ani slechu a Bush tak místo čipů a disků pracoval s roztomilými archaismy typu mikrofilmů, ale na teoretické úrovni velmi přesně odhadl, jak musí být navrženy rozsáhlé elektronické databáze.

Mimo jiné došel k principu souborů a složek, zdůrazňoval potřebu podrobné katalogizace všech informací, a především navrhl systém vytváření jakési individuální „paměťové stopy“ prostřednictvím vzájemného provazování a odkazování jednotlivých pasáží v dokumentech, který je takřka totožný s dnešními URL linky (které nikoliv náhodou většina současných sociálních sítí i digitálních médií zavile nesnáší). Jednoduše řečeno, popsal něco, co se ze všeho nejvíc podobá Wikipedii, a jeho myšlenky se pak po nástupu pokročilejších počítačů začaly zavádět do praxe.

Shromažďování, katalogizace a vyhledávání informací bývala tradičně doména knihovníků a knihovnic, a právě oni se proto do velké míry podíleli na navrhování moderních elektronických vyhledávacích systémů. Zajímavou historickou sondou je v tomto ohledu nedávno publikovaná esej Moniky Westin, která popisuje, jak se v 70. letech američtí badatelé na poli knihovnictví pokoušeli srovnat s výhodami i riziky nových rozsáhlých informačních databází.

Věděli, že k účinnému vyhledávání je vždy potřeba pomoc profesionálního knihovníka, a tam, kde je objem skladovaných dat již příliš velký, musí přijít ke slovu knihovník automatický, tedy vyhledávač pracující se systémem klíčových slov a dalšími nástroji. Vedle toho jim ale došlo, že důležitá je také pomoc a „lidský“ vklad jiných řadových výzkumníků-uživatelů, a stejně jako předtím Bush proto navrhli systém archivace historie vyhledávání a možnost sdílení vyhledávacích dotazů jiných uživatelů, díky kterému je tak možné výsledky vyhledávání zpřesnit.

Jde o účinný princip, kvůli kterému dnes lidé mimo jiné často vyhledávají na Redditu (protože tam je alespoň nějaká jistota, že vám nezištně radí jiný živý člověk) a samotné vyhledávače podle nejčastějších uživatelských dotazů optimalizují nabízené výsledky, jenže i ten má své limity.

Tehdejší knihovničtí průkopníci totiž také správně odhadli, že jiní uživatelé mohou vyhledávat zavádějícím způsobem, ptát se na nesmysly a zkreslovat tak výsledky, a že přílišné upřednostňování těch nejčastěji poptávaných odpovědí komplikuje vyhledávání méně častých specifických věcí – po dotazu „guláš Praha“ se nejspíš dočkám výčtu těch údajně nejlepších pivnic v metropoli, ale pokud by mě zajímala geneze receptů na guláš ve staropražské kuchyni, nejspíš se potážu s nepořízenou.

Proto se v teoretických úvahách o prvních vyhledávačích zdůrazňovalo, že k uživatelské historii hledání se musí přihlížet jen v omezené míře a stále musí být aplikovány i univerzální pravidla a slovníky, na které chování uživatelů nemá vliv.

Teď se ale dostáváme do situace, kdy se z těchto původně navržených funkčních pravidel zejména z komerčních důvodů ustupuje. Vše směřuje do fáze, kdy se vyhledávače snaží už předem odhadnout, jakou informaci bude uživatel hledat, a místo „knihovnického“ výčtu relevantních a kvalitních odkazů a materiálů mu nabízí hotovou odpověď jako od mystického orákula, většinou dost mizernou (pokud tedy náhodou opravdu nehledáme ten nejlevnější guláš v Praze). Kde nepomůže stroj, musí nastoupit rada od chytrého/vlivného člověka, a gatekeeping tak vesele kvete dál.

Novinář jako rozcestník

Tato nepříjemná situace bohužel nemá jasné a jednoduché řešení, a pokud nechceme pohřbít utopické sny internetových průkopníků, musí k tomu svým dílem přispět doslova každý, kdo má s šířením informací něco společného.

Mohlo by se zdát, že opakem současné roztříštěné, neprůhledné a chaotické informační krajiny je web, kde jsou slovy otřepané fráze „všechny informace na dosah ruky“, ale to je dost zavádějící myšlenka. I kdyby se to povedlo, v praxi by zdaleka nešlo o takovou pohádku, protože příslušné informace by bylo v závějích dat stále potřeba nejprve najít. Protikladem gatekeeperské diktatury je tedy spíše princip knihovny, tedy místa, kde je všechno poznání nejen uchováno, ale také tam lze cokoliv snadno nalézt a doplnit kontextem.

Vyzývat digitální korporace provozující vyhledávače k návratu ke kořenům je běh na dlouhou trať, a uživatelský tlak má navíc jen omezenou sílu tváří v tvář globálním ekonomickým a technologickým pohybům. Neméně bláhové jsou i poznámky o tom, že by se lidé měli naučit vyhledávače a různé databáze pořádně používat, protože jde sice o skutečně užitečné dovednosti (tady pár šikovných triků k práci s Googlem), ale k internetovému vyhledávání tradičně patřila i rychlost a jednoduchost, nikoliv mravenčí profesionální práce akademického stylu.

Důležitá je tak spíše podpora nejrůznějších státních, veřejnoprávních či neziskových webových projektů usilujících o řádnou archivaci a katalogizaci informací (typicky třeba Wikipedie nebo internetový archiv), o samotných „kamenných“ knihovnách ani nemluvě (je úžasné, jak široké spektrum aktivit dnes v Česku i jiných zemích vykonávají) a zároveň aplikace „knihovnických“ principů všude tam, kde sbíráme a šíříme informace.

Všechno totiž nejde archivovat klasickou cestou (knihovny sice nabízejí rozsáhlé spektrum databází a zdrojů, ale videoeseje z YouTube nebo newslettery ze Substacku nejspíš nikdy ukládat nebudou) a ke slovu tak často musí přijít i práce jednotlivců.

V praxi to u influencerů i řadových uživatelů sociálních sítí i dalších platforem znamená, že by to skutečně neměli přehánět s gatekeepingem. A měli by si uvědomit, že přísné střežení zdrojů informací sice může člověku přinést dočasnou výhodu, ale z dlouhodobého hlediska na tom tratí všichni. Jde totiž o sebeposilující proces a v prostředí, kde gatekeepuje každý, prostě informace přestávají kolovat.

Ještě důležitější je ale poznání, že v současné situaci každý z nás nefunguje jen jako pouhý zdroj informací, ale především jako rozcestník, který odkazuje na další prověřené zdroje – a to se samozřejmě týká především novinářů.

Nemůžeme si umýt ruce konstatováním, že pokud někoho zajímají podrobnosti a kontext, může si je sám „snadno dohledat“. Naopak jen co nejhustší odkazování na další obsahy vytváří skutečně užitečnou „paměťovou stopu“, o které už před desítkami let snil Bush a další vědci. Namístě jsou také úvahy o přímé spolupráci médií s knihovnami (zde pár zajímavých příkladů z amerického prostředí), a v neposlední řadě i o reformě autorských práv, která samozřejmě na tomto poli hrají důležitou roli.

Žádné z těchto řešení není samospásné a na potížích s vyhledáváním a orientací v přílivu informací se nejspíš v dohledné době nic nezmění, ale i tak bychom současné problémy neměli považovat za neřešitelný status quo. A ze všeho nejdůležitější je možná mít na paměti, že už velmi dlouho máme k dispozici úžasné technologie a ještě déle i návody pro otevření jejich plného potenciálu.

Pokud se je rozhodneme kvůli tlaku na zisk nevyužívat, škodíme tím jen sami sobě. V restauracích také přece servírujeme více věcí než jen guláš a pivo (i když ty se objednávají nejčastěji) a auta stavíme tak, abychom s nimi mohli dojet i dál než jen do vedlejšího města (i když takové cesty jsou nejčastější). Není proto důvod, abychom stejným způsobem zbytečně přistřihávali křídla našim robotickým knihovníkům.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.

Reklama

Doporučované