Hlavní obsah

Testy sovětských nukleárních bomb zanechaly v Kazachstánu toxický odpad

Svět bez obalu: Ruské moderní zbraně včetně strategických a balistických raket se v Kazachstánu stále testují. Rusko si pronajalo tři místa, a to včetně bajkonurského kosmodromu. (Video: Milan Šíma)

29. 2. 6:00

Dmitryj Kalmykov, ředitel Karagandského muzea životního prostředí, sbírá artefakty z testovacího zařízení už více než 20 let. „Po jaderné explozi vzplanul zkušební letoun. Jeho motor se tak rozžhavil, že z něj zůstala jen louže,“ říká Kalmykov a ukazuje zbytky motoru novinářům.

Článek

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 byly jaderné testy v Kazachstánu zastaveny. Rusko si poté odvezlo všechny jaderné zbraně. Semiplatinská jaderná střelnice byla oficiálně zavřena. Veškerá podzemní raketová sila byla vyhozena do povětří a Kazachstán se stal bezjadernou zemí.

Kazašská vláda souhlasila s pronajmutím části svého území Rusku. Pronajala mu tři místa, a to včetně bajkonurského kosmodromu. Celé pronajaté území má rozlohu více než 86 tisíc km2, což je větší oblast, než je Rakousko. Rusko za to platí Kazachstánu 20 milionů dolarů za rok. To je asi 2 dolary 30 centů za hektar. Na pronajatém území se dál testují ruské moderní zbraně včetně strategických a balistických raket.

„Jednou za několik let dojde k technické chybě a raketa exploduje a spadne. Její části vám pak mohou spadnout na dvorek nebo na pastvinu s krávami. Tohle je pomocný vzletový raketový stupeň z Protonu. Jak můžete vidět, tak je to pěkně velký dárek z vesmíru,“ říká Kalmykov a nabízí další artefakt ze své sbírky.

Rusko vypouští testovací rakety ze své vojenské základny v Kapustin Yaru. Pokud dojde k závadě, snaží se s raketami přistát v oblasti Taysoygan. Nedaleká vesnice bývala součástí střelnice. Moskva ale svůj pronájem v roce 2016 změnila a vrátila část území zpátky Kazachstánu.

Teď je vesnice Taysoyganu mimo zónu – ale zůstává v dosahu střelnice, kam dopadají trosky z raket. Do roku 2016 nacházeli místní celkem často trosky střel v blízkosti své vesnice. S navrácením území už jich tolik nenacházejí. Místní tyto trosky sbírali a vyráběli z nich věci pro každodenní využití. Jak ukazuje šéf místní rady starších Tuzgenbay Urbisinov, který využil jednu takovou kovovou kouli při opravě své venkovní sprchy.

„Koule – jako je právě tahle – padají z oblohy, když rakety startují. Mají na obou stranách trubkové a hadicové konektory. Tady to je,“ ukazuje muž. „Udělali jsme z toho sprchu. Udělal jsem tam díru a upevnil to.“

V kráteru, který způsobila jaderná exploze v roce 1965, vzniklo jezero. Mimo jaderného testu se jednalo i o plán, jak poskytnout lidem žijícím v suché kazašské stepi snazší přístup k vodě. Sovětští vědci tvrdili, že je voda v tomto jezeře naprosto bezpečná. Po celou dobu zde lidé lovili ryby, které pak jedli nebo prodávali. Kazachstán později označil toto jezero jako místo znečištěné jaderným testováním. Stále je ale přístupné veřejnosti a dokonce se tu přemnožili kapři.

„Víte o tom, že je tady radiace?,“ ptá se reportér místních rybářů.

„Víme.“ „Neobáváte se jíst odsud ryby?“

„A kousají?“ odpovídají s klidem rybáři. Lidé vidí jezero a mohou si sáhnout na ryby, ale necítí radiaci.

„Jsou tu tisíce lidí, kteří žijí na hranicích s jadernou střelnicí. Když se podíváte do mapy, tak se hranice pohybují okolo vesnic a na mapě jsou z testovací oblasti vyčleněny, ale spíš se jedná jen o administrativní úpravu,“ říká učitel Bolatbek Baltabek, který žije v Sarzhal – v jedné z vesnic na okraji testovací zóny.

„Mí rodiče i já odešli pryč. Jedna z mých nejhorších dětských vzpomínek je, že tu někdo téměř každý měsíc spáchal sebevraždu. Říká se, že se to stávalo kvůli testům,“ říká Baltabek. „Většina zdejších lidí zemřela na podivné nemoci. Prostě onemocněli a zemřeli. Je to jako nevyhlášená válka. Raději bych umřel ve skutečné válce se zbraní v ruce. Je to jako být střelen a zabit, ale nevědět, kdo je za to zodpovědný. Je to radiace, politika, nebo něco jiného?“

Studie ukazují, že radiace, která tu zůstala po jaderných zkouškách, může způsobovat rakovinu a další závažná onemocnění včetně mentálních poruch. Místní obyvatelé ale nemají možnost zjistit, jaký dopad to může mít na jejich zdraví.

„Jaderná střelnice není jednoduchá kauza. Slyšíte o ní a díváte se na hřiby po výbuších v televizi, a my přitom žijeme pod nimi jako mouchy okolo vařícího kotle. Politici na nás myslí, jako bychom byli ty mouchy. Ale my jsme lidé. Islám říká: muž přichází na svět kvůli tomu, aby byl zkoušen. My jsme zkoušeni dvakrát: bohem i lidmi,“ tvrdí v reportáži pro RFE/RL Baltabek.

V Kazachstánu se nachází bod nula prvního sovětského nukleárního testování. K prvnímu testu zde došlo už v roce 1949. Desítky jaderných a termonukleárních výbuchů vytvořily v příštích desítkách let mnoho zdejších kráterů. Dnes – po více než 30 letech od poslední exploze – je v těchto místech úroveň radiace 100krát vyšší, než je norma. Ale bývalá jaderná zkušebna je stále otevřena návštěvníkům.

Město Kurčatov bylo vědeckým centrem, ze kterého byla střelnice řízena. Po rozpadu Sovětského svazu se počet jeho obyvatel snížil na polovinu. Národní jaderné centrum je ale stále největším zaměstnavatelem ve městě. Většina střelnice i vojenské infrastruktury se už ale rozpadla.

Nedaleko jsou zbytky toho, co dříve bývalo tajné vojenské město. Chagan nebylo zakresleno na sovětských mapách, ačkoliv zde žilo více než 10 tisíc lidí. Dnes už sice na mapách je, ale je to jen prázdná skořápka.

4. července 2018 natočili vesničané nad Kapustin Yar pád neidentifikovatelného tělesa, když zkoušeli zjistit, o co se jedná, nikdo z úředníků jim neodpověděl.

Brzy ráno druhého dne dorazil do vesnice šéfredaktor novin Uralskaja Nedlja, aby se podíval na trosky z havárie.

„Ruská armáda uvedla, že se jednalo o meteorologickou sondu, která se používá na předpovědi počasí. Ale podle mého názoru šlo o vojenskou raketu. Rusové to ale nikdy nepotvrdí, a ani kazašské úřady. Ty jen řeknou: Je na ruské straně, aby to komentovala,“ tvrdí kazašský novinář Akhmedyarov. „Naši úředníci oficiálně nereagují ani na to, co o ruském testování napíšeme. Raději předstírají, že to téma a ani žádný problém neexistuje,“ tvrdí Akhmedyarov, který věří, že se kazašská oficiální místa vyhýbají otevírání jakéhokoliv problému s Rusy, aby si nepokazili dobré vztahy s mocným strategickým vojenským spojencem.

Aktivista Mukhtar Tayzhan se snaží veřejnost před zdravotními riziky, které přinášejí testy raketových zbraní, varovat.

„Lidé si už zvykli. Považují to už za normální součást života. Je to tak už 70 let. Nikdo jim neřekne, jaké zbraně se tam testují, jaké palivo se tam používá. A přitom je to jedovatý hydrazin,“ tvrdí aktivista Tayzhan.

V roce 2013 se ruská raketa Proton zřítila krátce po startu z bajkonurské základny. Podle oficiálních údajů se tehdy dostalo do půdy a do vzduchu okolo 600 tun hydrazinu. To bylo poprvé, kdy mnoho Kazachů slyšelo název této substance. Doktoři i vědci upozorňují na mnoho rizik, které toto palivo přináší lidem.

„Jak můžeme provádět testy na našich dětech? Je to jako otevřená laboratoř. Jsme nezávislým státem už mnoho let. Co jsme udělali pro naše lidi? Žijí stále tak, jak žili předtím. Jak může být něco takového tolerováno?“ ptá se Tayzhan.

Vědkyně a také aktivistka Gulnara Taumanová studuje negativní dopady raketových testů už mnoho let. „V našich zdravotních testech jsme objevili velmi nebezpečné radioaktivní izotopy. Radioaktivní tritium v krevních vzorcích. Tyto testy se každý rok zhoršují. Dětské vzorky jsou pak ještě mnohem horší, než jaké mají jejich prarodiče,“ tvrdí v reportáži pro RFE/RL Taumanová.

Mayragul Sadirová žije ve vesnici Zhiyekkum nedaleko zkušební oblasti. Její pětiletý syn Alikhan trpí Downovým syndromem. Oficiálně neexistuje žádný vztah mezi těmito dvěma případy. Ale díky oběma dostává od vlády finanční pomoc.

„Za nemoc je 170 dolarů měsíčně plus 12 dolarů jako kompenzace za život blízko vojenské zóně. Je tu stále slyšet zvuk raket z testovací zóny. A když se podíváte na oblohu, tak vidíte i exploze,“ říká Sadirová.

„Když dostávají tyto peníze, znamená to, že žijí v kontaminované oblasti? Za co by jim jinak platili? Pokud to je kontaminované, tak by je ale měli přemístit. Lidé stále žijí v nebezpečné oblasti nebo velmi blízko ní a využívají kontaminovanou půdu. Není přece ale možné zkontrolovat každou krávu. Maso těchto krav i koní přesto končí na tržišti. My to jíme. To není – mírně řečeno – moc chytré,“ říká ředitel Karagandského muzea životního prostředí Dmitryj Kalmykov.

„Tento problém by mohl být ale snadno vyřešen. Výzkum byl proveden. Znečištěné oblasti byly označeny. Je proto nezbytné tyto oblasti teď nějak ohraničit. Pokud lidé žijí nedaleko, vláda jim musí koupit domy na bezpečném území. To není mnoho. Možná 20 nebo 30 tisíc rodin. Měli by jim koupit pěkné domy na neznečištěné půdě. To je vše. A říci všem, že naši zamořenou sovětskou minulost opouštíme a všechny problémy by se tak vyřešily. Ale tahle věc se desítky let ignoruje.“

Další reportáže z pořadu Svět bez obalu můžete sledovat zde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené