Hlavní obsah

Uhlí na Karvinsku zůstane pod zemí. Do hutí se dováží třeba z Austrálie

Foto: Profimedia.cz

Ilustrační foto.

Reklama

21. 10. 7:16

Koncem příštího roku skončí uhelná firma OKD s těžbou. Pod uzavíranými doly navždy zůstanou zásoby kvalitního koksovatelného uhlí. Uhlí musí domácí ocelárny už dnes dovážet až ze zámoří.

Článek

Hutnictví se od 19. století na Ostravsku a Těšínsku rozvíjelo právě díky blízkým dolům. Těžba a ocelářství tu byly vždy úzce spojeny, napřesrok se však s útlumem OKD letitá vazba přetrhne. Domácí uhlí plně nahradí dovoz.

Největší české hutní firmy Liberty Steel Ostrava a Třinecké železárny dnes spotřebují 2,4 milionu tun uhlí ročně na výrobu koksu, který používají jako redukční činidlo při zpracování železné rudy. „Role koksu v chemickém procesu výroby oceli je nenahraditelná,“ říká generální ředitel Třineckých železáren Jan Czudek.

Už dnes si hutě musí zvykat na život bez blízkých dolů. Těžba v OKD několik let klesá a dávno nepokrývá potřeby obou podniků.

„Jediným významným zdrojem koksovatelného uhlí v Evropské unii zůstává polská skupina JSW. Ta ale nestačí pokrýt poptávku v regionu, hutní firmy musí uhlí dokupovat ze zámoří,“ říká ředitel Ocelářské unie České republiky Daniel Urban.

Například ostravská Liberty Steel na svou roční produkci milionu tun koksu spotřebuje 1,4 milionu tun uhlí. „Ne ale jakéhokoliv a jen tak odkudkoliv,“ zdůrazňuje mluvčí Barbora Černá Dvořáková. „Potřebujeme uhlí s až osmi různými konkrétními vlastnostmi, které v určitých poměrech tvoří směs optimální pro naše vysoké pece.“

Z OKD dnes Liberty zajišťuje jen asi polovinu své potřeby uhlí, v příštích letech počítá s dovozem z Polska, USA, Kanady či Austrálie. Třinecké železárny dovážejí uhlí kromě Polska také z Kanady.

Snížit spotřebu

Obě hutě přecházejí na technologie, které umožní alespoň částečnou náhradu uhlí.

Liberty investuje několik miliard korun do pořízení nových hybridních pecí, v nichž je možné zčásti nebo úplně nahradit železnou rudu šrotem. Firma už vypsala výběrové řízení na dodavatele, uzavřít ho chce v prvním čtvrtletí příštího roku. Zařízení chce uvést do provozu o dva roky později, přestože v té době ještě nebude možné plně využít jeho efekt.

„Abychom potenciál nové technologie mohli využít naplno a poměr šrotu zvýšit na 70, případně až 100 procent, budeme potřebovat více energie, která v našem kraji ale není. Připravujeme proto výstavbu připojení k síti vysokého napětí, které by mělo být k dispozici v roce 2026,“ říká Černá. Dodává, že ideální by pro Liberty bylo, kdyby OKD fungovalo alespoň do doby, než bude náhradní zdroj energie hotový. Je však jasné, že se to nepovede.

Náhrada železné rudy šrotem má i další zádrhely. Šrot se dnes z Česka vyváží, po celém světě je ho nedostatek. „Dalším limitem je nedostatek čisté energie, které je při výrobě v elektrických obloukových pecích potřeba velké množství. Ocel z těchto pecí navíc není chemicky tak čistá jako ocel vyrobená rudnou cestou z vysokých pecí,“ vysvětluje třinecký šéf Czudek.

Třinecké železárny vsadily na technologii zvanou PCI (z angl. Pulverised Coal Injection). „Při injektáži prachového uhlí do vysokých pecí přes výfučny se dá část koksové vysokopecní vsázky nahradit jemně namletým uhlím. To nám snížilo jak spotřebu koksu, tak emise,“ říká Czudek. Od roku 2013, kdy v Třinci začali PCI používat, se tu podařilo srazit spotřebu koksu o 300 tisíc na dnešních 700 tisíc tun ročně.

Úplně se však v Třinci ani v Liberty bez koksu, a tedy bez uhlí neobejdou.

Vodík? Hudba budoucnosti

Definitivním řešením bezemisního a bezuhelného ocelářství má být přechod na vodík, který může za použití speciálních technologií koks při zpracování rudy nahradit. Vodíkovou alternativu v ocelářství dnes ve světě zkouší hned několik firem.

Nejdál je zřejmě testovací závod Hybrit ve švédském městě Luleå, k jehož provozu se spojila energetická skupina Vattenfall s ocelářskou SSAB a firmou LKAB zabývající se těžbou a zpracováním železné rudy. „Tento projekt má zároveň velké zdroje obnovitelné energie,“ připomíná ředitel Ocelářské unie Urban.

Letos v červnu Hybrit oznámil, že se mu ve zkušebním provozu podařilo poprvé vyrobit tzv. železnou houbu – polotovar vzniklý redukcí železné rudy vodíkem. LKAB slibuje dodat už letos na trh menší množství „vodíkové“ oceli, za pět let chce spustit první demonstrační ocelářskou jednotku v průmyslovém měřítku ve švédském Gällivare.

„Až LKAB převede celou svou výrobu na železnou houbu, umožní to transformaci ocelářského průmyslu. Snížíme tím celosvětové emise přibližně o 35 milionů tun ročně, což odpovídá dvěma třetinám celkových emisí Švédska. Toto je největší akce, kterou můžeme společně udělat pro dobro klimatu,“ prohlásil prezident LKAB Jan Moström.

Předpokladem pro skutečné snížení emisí v tomto případě je ovšem takzvaný „zelený“ vodík vyráběný elektrolýzou z obnovitelných zdrojů, tedy solárů, větrníků nebo hydroelektráren. Zajištění bezemisního vodíku pro Evropu zatím není v dostatečném množství technicky vyřešené a v českých podmínkách je v dohledné budoucnosti těžko představitelné. Technologie je náročná také na vodu. „Na kilogram vodíku je jí potřeba devět litrů,“ připomíná Czudek.

Hlavní zádrhel je však v energetické náročnosti vodíkového ocelářství. „Dnes je spotřeba energie na výrobu oceli v Česku asi dvě terrawatthodiny (TWh). Pokud bychom u nás přešli všichni na vodík, potřebovali bychom asi 21 TWh, což je skoro celá třetina spotřeby energie v Česku. Otázka tak zní – budeme mít dostatek energie, a to čisté energie z ekologických zdrojů?“ ptá se třinecký šéf.

Guptova vodíková ocelárna

Hutě si ale k vodíku nechávají otevřené dveře. „Naše nová technologie pro výrobu oceli bude po připojení k síti velmi vysokého napětí umět zpracovat i železnou houbu, tedy produkt přímé redukce železné rudy vodíkem,“ říká mluvčí Liberty Barbora Černá.

Mateřská skupina indického byznysmena Sanjeeva Gupty, do níž ostravská huť patří, podepsala počátkem letošního roku memorandum o spolupráci s lucemburskou firmou Paul Wurth a německým SHS – Stahl-Holding-Saar.

„Cílem je posoudit možnost výstavby a provozu závodu na výrobu oceli na bázi vodíku ve francouzském Dunkerque. Jednalo by se o první takové zařízení ve Francii. Firmy společně připravují návrh výstavby technologie přímé redukce železa s kapacitou dva miliony tun s integrovaným zařízením na výrobu vodíku elektrolýzou o výkonu jednoho gigawattu,“ upřesňuje Černá.

Celkově se však české ocelářství dívá na vodík spíš skepticky. „V hutním procesu má vodík svá pro i proti. Technologie není zatím komerčně dostupná a její využití v praxi zatím není reálné. Výroba zeleného vodíku je zatím nesmírně drahá a energeticky obrovsky náročná,“ říká Jan Czudek.

Daniel Urban připomíná, že to nejsou jen ocelárny, kde je přechod na bezemisní technologie spojen s obrovskými energetickými nároky. „Další odvětví, třeba chemický průmysl, by mohla spotřebovat ještě víc energie. Dekarbonizace českého průmyslu v českých podmínkách nemůže proběhnout bez obrovského navýšení výroby bezemisní elektřiny,“ dodává.

Podle Czudka jsou kromě vodíku nebo výroby oceli ze šrotu i další možnosti, jak snižovat v ocelářské branži emise skleníkových plynů. „Existuje technologie záchytu uhlíku, jeho užití a skladování. Zatím je však tato varianta také komerčně nedostupná a nesmírně drahá,“ říká.

Drahé jsou ovšem všechny nízkoemisní varianty. „U investic tohoto typu jde o stovky miliard korun. Bez pomoci dotačních prostředků to není možné zvládnout,“ upozornil třinecký ředitel.

Povolenky a clo

Domácí hutě nutí k bezemisním technologiím nejen konec dostupného uhlí v jejich blízkosti, ale také rostoucí platby za emise v podobě povolenek, které v posledním roce nekontrolovaně zdražují.

Dnes dostává hutní průmysl část povolenek zdarma, část dokupuje. Vlády – včetně té české – navíc hutím nepřímé náklady spojené s povolenkami vrací formou speciální kompenzace.

Podle navrhovaného evropského legislativního balíčku Fit for 55 by ale bezplatný příděl povolenek i kompenzace měly skončit. „Komise chce vytloukat regulaci další regulací a navrhuje zmírnit dopad revize systému povolenek zavedením uhlíkového poplatku na hranici Evropské unie. Návrh je polovičatý, není vůbec jasné, zda může v praxi fungovat,“ říká Urban.

„Rychlý konec bezplatné alokace povolenek hned po zavedení uhlíkového cla a zamýšlený konec kompenzací je velké riziko,“ dodává. Navíc podle něj hrozí, že výrobci ze třetích zemí nasměrují své nejzelenější produkty do Evropy, aby se vyhnuli clu, zatímco emisemi zatížené výrobky budou dál prodávat v zemích, které si s emisemi tolik hlavu nelámou.

Dnes prosperita, výhled nejistý

Českým hutím se letos daří. Třeba ostravská Liberty v pololetí hlásila rekordní výsledky za posledních několik let.

„Tržby za druhé čtvrtletí dosáhly 13 miliard korun, což představuje téměř dvojnásobek v meziročním porovnání,“ říká mluvčí Černá. Hrubý provozní zisk EBITDA jen za první a druhý kvartál dosáhl v Liberty 4,6 miliardy, dobrý je podle mluvčí i výhled na zbytek roku.

Profit se ale ocelářům daří držet jen díky tomu, že donedávna promítali do svých cen prudké zdražování vlastních vstupů – uhlí, povolenek i energií. „Meziroční nárůst činí u elektřiny asi 500 procent, u plynu asi 800 procent,“ říká Černá. „To všechno bude mít už příští rok negativní dopad na výsledky firem,“ varuje Urban.

Za této situace se ocelárny brání dalšímu přitažení emisní regulace, s nímž počítá balíček Fit for 55. „Na globálním trhu by pak evropská ocel byla cenově nekonkurenceschopná a znamenalo by to zánik výroby oceli v Evropské unii,“ prohlašuje Czudek.

Oběť by přitom nemusela mít vůbec žádný smysl. Evropské hutě by totiž zřejmě nahradili konkurenti ze zemí, kde neplatí tak přísné environmentální požadavky. Podle Urbana by pak emise CO2 byly vypouštěny v ještě větším množství, a navíc by vzrostly emise z dopravy do Evropy.

Urban je přesvědčen, že část politiků i v Česku má nerealistická očekávání o možnostech průmysl dekarbonizovat.

„V ocelářství tyto technologie jednoduše nejsou v tuto chvíli k dispozici. A bude to neskutečně drahé – pro firmy i pro lidi. Na evropské úrovni vznikl pod taktovkou Německa dekarbonizační konsenzus, který v podstatě vylučuje racionální debatu o plusech a minusech velmi rychlé dekarbonizace, jejích nákladech, efektivitě a dopadech na ekonomiku i občany. To z našeho pohledu nevěstí nic dobrého,“ uzavírá šéf Ocelářské unie.

„Do doby, než bude mít Česko jasnou analýzu dopadů dekarbonizace na domácnosti, průmysl a ekonomiku obecně a také nákladů na dekarbonizaci, bychom vládě doporučovali spíše zdrženlivý přístup a vyvarování se nevratných kroků,“ přidává za Liberty Steel Barbora Černá.

Banky ve stopách politiků

Čeští oceláři se i tak v posledních letech pokoušejí snižovat svou emisní zátěž. Investují do nových technologií včetně obnovitelných zdrojů, snižují energetickou náročnost. To všechno ale v příštích letech použití tradičního uhlí a koksu v jejich branži neřeší. A tak doufají, že zákaz uhlí, k němuž by v Česku mělo dojít nejpozději do roku 2038, se bude týkat jen energetiky, nikoliv jejich oboru.

Přesvědčit o tom ale budou muset nejen politiky, ale také finanční sektor, banky a pojišťovny.

„Už nyní narážíme na neochotu financovat projekty, které jsou nějak spojené s uhlím. U energetiky je to logické, neboť tam je možností náhrady několik, ale v ocelářství to nedává smysl. Alternativní technologii primární výroby oceli zatím nemáme a dlouho mít nebudeme,“ uzavírá šéf Třineckých železáren Jan Czudek.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Liberty Steel Ostrava
Ocelářská unie

Doporučované