Zvyky a tradice českých Vánoc: Krájení jablka, lití olova nebo pouštění lodiček

Vánoční svátky jsou pro většinu Čechu a Češek nejdůležitějšími svátky v roce, ať už jsou věřící, nebo ne. Vedle oslav narození Ježíše Krista jsou to hlavně svátky setkávání s rodinou, dobrého jídla a klidu. A hlavně typické atmosféry. Tu dodávají mimo jiné tradice - ať už se týkají výzdoby, jídla nebo zvyků. Sbližují nás, připomínají nám důležité hodnoty, přinášejí pocit jistoty a většině i příjemné vzpomínky a to vše zároveň předáváme dál. Jaké tradice patří k českým vánocům a kde se vzaly?

Ozdobený vánoční stromek, pod kterým děti najdou na Štědrý den dárky, bývá snad v každé české domácnosti. Bývá to většinou jehličnan – smrk, borovice nebo jedle, který je ověšený ozdobami v různých barvách a vánočním osvětlením. Tato tradice není ale zase tak stará. V českých zemích se rozšířil až v 19. století.

První zmínky o vánočním stromku v Česku pocházejí z roku 1812, kdy jej ředitel Stavovského divadla, německý rodák Jan Karel Liebich ozdobil na svém libeňském zámečku Šilboch pro své přátele a hlavně pro jejich děti. Tato tradice se rychle šířila. Už v roce 1844 napsaly Pražské noviny, že před Vánoci lidé kupují „Kristův strůmek“, který zdobí svíčkami a různými dárky, uvádí zpravodaj Národního muzea. Na venkove se ozdobený stromeček prosazoval mnohem pomaleji. Do domácnosti všech společenských vrstev pronikl asi až před sto lety.

Zelené větvičky jsou symbolem Vánoc v mnohých zemích. V jeho magickou sílu ale věřili lidé již dávno předtím. Jmelí mělo vždy ochrannou sílu, dvojici, která se pod ním políbí, má přinést lásku po celý další rok. Pokud někomu jmelí věnujete, ochrání ho před nemocemi a do domu přinese štěstí.

Tato rostlina se vyskytuje i v křesťanských legendách. Z jeho dřeva vyrobil Josef kolébku pro Ježíška a později byl z toho samého stromu vyroben kříž, na kterém Ježíše ukřižovali. Strom studem uschl a rozpadl se na větvičky a tím, že lidem nosí štěstí, odčiňuje svou vinu.

Betlém je vyobrazení scény narození Ježíše Krista. Uprostřed jsou jesličky, ve kterých leží Ježíšek, kolem něj je Marie s Josefem, osel, vůl, pastýři se stádem ovcí a tři králové. Jako první prý vánoční scenérii vytvořil František z Asisi ve své poustevně, kam sezval věřící a sloužil u ní mši. Z františkánských klášterů se ztvárnění vánoční scenérie šířilo nejprve v Itálii a později v Evropě. Většinou byli jeho součástí živí lidé, kteří dotvářeli scénu hranými výstupy.

Později se tvorby betlémů chopili sochaři a řezbáři a již menší umělecká díly začala pronikat z klášterů do kaplí, šlechtických sídel (kde samozřejmě jejich velkolepost a zdobnost reprezentovala svého majitele) a později do měšťanských rodin.

Jak uvádí Milada Motlová v knize Český rok od jara do zimy, v českých zemích postavili první jesličky jezuité v kostele sv. Klimenta v Praze v roce 1562. Byly dokonce první ve střední Evropě. Scény s narozením Ježíška se těšily velké oblibě a šířily se do celé země. Jejich šíření pomohl v druhé polovině 18. století císař Josef II., ačkoliv chtěl původně pravý opak. Betlémy považoval za „nedůstojné hračky“ a jejich stavění v kostelích zakázal. Díky tomu se ovšem rozvinula lidová tvorba a zejména v některých krajích (Podkrkonoší, Vysočina, Příbramsko) tak vznikla tradice českých vyřezávaných betlémů. V 19. století stály o adventu snad v každé české rodině a postupně se rozrůstaly o další a další figurky.

Později se betlémy tiskly na papír a lidé si je vystřihovali: populární je například betlém Mikoláše Alše, Josef Lady, pražské jesličky Josefa Weniga a další.

Na Štědrý den – tedy 24. prosince večer po setmění – se usedá ke štědrovečerní slavnostní večeři. Než církev prosadila postní jídla, bývalo její součástí tradičně maso, pak hlavně slané či sladké kaše z obilovin nebo luštěnin, houby, polévky ovoce nebo obřadní i jiné pečivo. Po celou dobu byla na stole vánočka a pilo se ponejvíce pivo.

Postní jídla se postupně začala opouštět hlavně ve městech, již v 19. století v v Praze podávala pečená husa, výjimkou nebyli ale ani šneci. Tradice smaženého kapra jako štědrovečerního jídla se na českých stolech zabydlela až ve 20. století a pochází z Vídně. Bramborový salát je ještě mladší, jeho původ sahá do Ruska.

Slavnostní večeře má také svá pravidla – prostírá se pro jednoho navíc, pro nečekanou návštěvu, od stolu se během večeře nevstává, dokud všichni nedojí. Ten, kdo během večeře vstane, podle pověry příští rok spolu s ostatními u stolu sedět nebude.

Během Štědrého večera zajdou lidé často také na půlnoční mši. Je to první ze tří mší Boží hodu vánočního, dne, který oslavuje narození Ježíše Krista. Podle křesťansko-židovské tradice ale den začíná již večerem, první mše se tedy může konat kdykoliv po setmění 24. prosince. Proto začínají „půlnoční“ mše klidně již ve 22 hodin.

Mezi jednu z nejrozšířenějších tradic Vánoc patří pečení cukroví. Ani tahle tradice není nijak stará, malé kousky sladkostí se začaly objevovat až v 19. století. Perníčky, později linecké nebo pusinky se nejdřív věšely na vánoční stromek vedle sušeného ovoce, jablek nebo ořechů. Až později se začalo servírovat na stole, do té doby byl součástí štědrovečerní večeře jablkový závin nebo tvarohový koláč.

Naopak k tradičním symbolům a pokrmům českých Vánoc patří vánočka. Říkalo se jí též štědrovka, pletenice i calta a první zprávy o ní pocházejí už ze středověku. Nejprve ji pekli pekaři, domácí výroba se prosadila až v 18. století Její tvar připomíná Ježíška v povijanu – ozdobný pás sloužící k převazu peřinky s kojencem. Někdy se do ní zapékala mince, kdo ji našel, ten měl další rok štěstí.

Vánočnímu pečivu byla přisuzována zvláštní síla: hospodyně se například rukama od těsta dotýkaly stromů, aby dobře rodily, voda se zbytky těsta z díže se dávala hospodářským zvířatům. Kousíček pečiva si také uchovávaly hospodyně pro sebe, aby bylo dostatek jídla po celý rok.

Po štědrovečerní večeři přichází na řadu krájení jablka. Vezme se nůž a jablko se napříč rozkrojí. Pokud uvnitř rozkrojeného jablka naleznete hvězdičku, budete v příštím roce zdraví a šťastní, křížek nebo červ značí nemoc či smrt.

Jednou z vánočních tradic je i lití rozžhaveného tekutého olova do nádoby s vodou. Ze vzniklého odlitku se pak dotyčnému věští budoucnost. Sady na lití olova se dají zakoupit v obchodech, ve většině z nich se včetně všeho potřebného nachází i nápověda, co vzniklé tvary mohou znamenat.

Pouštění lodiček z vlašských ořechů se zapálenou svíčkou v míse nebo umyvadle s vodou patří mezi oblíbené vánoční tradice. Lodičky symbolizují další cestu životem. Pokud se nějaká vzdálí, ten, jemuž příslušná lodička patří, se vydá do světa. Pokud zůstanou u sebe, bude rodina pohromadě.

Na Štědrý den při večeři se dává šupina z kapra pod talíř. Rybí šupina by měla přinášet peníze a hojnost. Následně by se měla šupina z vánočního kapra nosit v peněžence pro dostatek peněz v příštím roce.

Nejstarší neprovdaná dívka se postaví zády ke vchodovým dveřím a hodí přes rameno botou. Pokud míří bota či pantofel špičkou ke dveřím, znamená to, že se dívka provdá a odejde z domova. Pokud špička neukazuje ke dveřím, tak se neprovdá a zůstane doma.

Na Štědrý den se podle tradice dodržuje až do večera půst. Kdo vydrží celý den nejíst, uvidí podle pověry zlaté prasátko. Ke štědrovečerní večeři se následně usedá s první hvězdou na obloze.

Podle zvyku zaklepe svobodná dívka střevícem na kurník, pokud se z něj ozve slepice, dívka zůstane nadále svobodná, pokud se z kurníku ozve kohout, dívka se brzy vdá.

Podle pověry přináší praní na Štědrý den smůlu. Stejně tak to platí i o jeho věšení, kdo prádlo vypere a pověsí, způsobí do roka smrt někoho z rodiny.