Hlavní obsah

Video z vesnice, kam vede přístupová cesta jen na vlastní nebezpečí

Svět bez obalu: Reportáž z kyrgyzské vesnice, do které je možné se dostat jen s nasazením vlastního života. (Video: Milan Šíma, RFE/RL)

Reklama

1. 11. 21:30

Nebezpečná horská cesta je jedinou možností, jak se dostat do kyrgyzské vesnice Zardaly. Každý rok některý z vesničanů z útesů spadne, ale i tak musí nebezpečnou cestu používat. Nemají jinou možnost.

Článek

„Cesta byla postavena v roce 1962 a my ji stále používáme. Je úzká, ale my a naši osli jsme si na to už zvykli. Snadno to přejdou, ale jiná zvířata se tu mohou splašit a spadnout z útesu,“ říká jeden z místních obyvatel vesnice.

Existuje i bezpečnější cesta přes průsmyk, ale ta je v zimě zavřená.

„Každý rok tu spadne z útesu okolo 10 kusů dobytka. S tím nic neuděláme. Musíme to riskovat. Pokud bychom dobytek vedli průsmykem, tak by nám to trvalo dva nebo tři dny. Proto jdeme raději kratší cestou.“

Místní lidé popisují, že tu už došlo k několika nehodám.

„Jeden z našich sousedů tu ztratil najednou obě své děti. Přivázal je k sobě. Podle všeho se jedno z nich vyděsilo, ztratilo vědomí, spadlo a strhlo s sebou i to druhé. Jejich smrt rodiče úplně zničila. Spadli tu i dva muži, ti ale byli opilí. Před několika lety tu pak zahynula i jedna žena. Nejspíše uklouzla,“ popisuje tragické události jeden místních.

Zardaly se dostalo v roce 1999 i na první stránky novin. Bojovníci z Islámského hnutí Uzbekistánu tehdy vesnici obsadili. Během perzekuce zemřely desítky lidí.

„Mého bratra zastřelili. Byl zástupcem vedoucího oblasti. Místního policistu si vzali jako rukojmí. Později ho také zabili. Jeho tělo jsme našli až za několik měsíců. Byl ubodán,“ vzpomíná na tehdejší události Tojčubek Kajimbekov.

Islámští bojovníci přinutili vesničany, aby jim upekli chleba a dali své zásoby masa.

„Kdybychom je neposlechli, prostě by nás pozabíjeli. Naši lidé se tenkrát zachovali rozumně. Protože kdybychom jim nedali, co chtěli, tak by nás všechny zabili a stejně by pak získali všechno, co chtěli,“ je přesvědčen Tojčubek.

Další obyvatel vesnice Mamašakir Rajmov pomohl tehdy 80 lidem z obce utéct. Vrátil se pak zpátky, aby bojoval společně s vládními vojáky proti islámským bojovníkům.

„Moje penze je teď 40 dolarů měsíčně. Není to k smíchu? Ano, my máme takhle směšné penze. Vláda na nás kašle. Není tu žádná pomoc pro veterány. Dali mi průkazku na veřejnou dopravu zdarma, ale tu můžu využít jen v hlavním městě Biškeku,“ stěžuje si Rajmov.

Vesničané si už zvykli. Od vlády očekávají jen velmi málo. Sami si vybudovali solární panely, mosty, a dokonce i mlýn, takže teď už sem nemusí 30 kilometrů vozit na oslech mouku.

„Nejdůležitější je tady v zimě neonemocnět. Jinak vás někdo musí dovézt až do města. Není jiná možnost,“ říká jeden z místních.

„Život je tady velmi těžký. Není tu žádné mobilní připojení, žádná elektřina. A od podzimu tu už nemáme ani žádnou pořádnou cestu.“

Vesničané vědí, že bez státní pomoci tu pro ně jako jediné spojení se světem zůstává jen ta nebezpečná horská stezka.

Podrobnosti v úvodním videu.

Reportáž je součástí pořadu Svět bez obalu, jehož archiv najdete zde. A můžete nás sledovat také na Facebooku.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené