Článek
Současnost je sice pomíjivá, ale tak mohutná záležitost, že jí také můžeme říkat skutečnost. Vyrůstá z kořenů minulosti, které jsou nám ale skryté. My umíme popisovat a chápat minulost jen optikou současnosti. Takže pravdivost je problém. I ten nejpoctivější historik se k ní může jen přibližovat.
17. listopadu 1989 jsem slyšel večer v Kolíně nad Rýnem na BBC cosi nesrozumitelného o divokých událostech na Národní třídě. Pro mě to znamenalo neuvěřitelnou zprávu, že se i v husákovské Praze hnuly ledy a kry režimu začaly praskat. První nápad byl, že chci být u toho. Na letenku jsem ale neměl. Koupil mi ji kamarád Standa Kohoutek. První volná místa v letadle do Prahy byla na 25. listopadu.
Nikdo nemohl vědět, že zrovna ten den bude na Letné ta „milionová“ demonstrace, která rozhodne. Letěl jsem. Měl jsem ovšem jen letenku. Bez víza, bez českého občanství, v kapse pouze holandský pas, v ruce kytaru a v sobě pevné přesvědčení, že nastal čas revoluce, takže se nebudu příliš zabývat tím, jak se dostanu přes čáru železné opony. To, kam jedu, existuje, takže musí být možnost se tam dostat.
Po pěti hodinách vyjednávání na ruzyňském letišti jsem byl vpuštěn do země, do které jsem myslel, že se už nikdy nevrátím. A byl jsem první navrátilec, takže možná jsem i tu železnou oponu položil. S „milionem“ demonstrantů jsem zpíval píseň o svobodě a Vašek Havel, když jsem dozpíval, mi křičel v jásotu davu do ucha:
„Jarrdo, to není koncerrt, my sundáváme vládu!“ V tu chvíli velká a veselá věta, v české historii asi vyslovená poprvé. O pár měsíců později, po návštěvě Ameriky, už jako prezident na Hradě, mi můj výstup rozvinul ještě jinak:
„Jarrdo, tys nám tou písničkou zachránil revoluci.“
„Jak to?“
„Když jsi dozpíval, nastalo tak důstojné ticho, že už nešlo střílet. Našel jsem to v trezorech. Teď jsem to v Americe vyprávěl Kennedymu.“
No, ticho sice nenastalo, tu větu o sundávání vlády mi musel do ucha řvát, ale když to říkal Kennedymu, tak to přece musela být pravda. Bylo to to jiné ticho. To pravdivé. A tehdy, na Letné, také vypadalo pravdivě, že se narodil nový národ. Nebo se možná jen probral nezlomený, co dobře skryt a zachován tu zůstal. Společnost, která byla od roku 1938 zadupávána do země, se v jednom týdnu zázračně probrala, svobodná a jednotná. Bylo nás mnoho, které tehdejší pomíjivá skutečnost takhle přesvědčila. Jenže čas šel a tento obraz pozvolna blednul a začal se rozostřovat.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Když jsem se 25. listopadu 1989 vrátil po jedenácti letech z emigrace, bylo mi 42 let a stačil jsem se ještě ve dvou dalších manželstvích stát otcem pěti dětí. A když se v roce 1991 jako první narodila Klára, říkal jsem si, že nemá cenu se snažit jí dávat holandské občanství, protože až dospěje, stejně už bude existovat jen to evropské. A bude evropský pas. Takže jsem si ani ten svůj holandský neprodloužil. Vstoupili jsme do NATO. Báječné!
Sice se Československo rozpadlo, ale člověk si říkal, nakonec proč ne. Můžeme se vracet do Evropy vedle sebe, jsme na společné cestě. Normálně vznikají státy tím, že bojují o území. To česko-slovenský problém nebyl. Mezi Českem a Slovenskem byla ještě stará rakousko-uherská hranice, ta platila stále a obě země směřovaly do stejné Evropy.
Ovšem devadesátá léta byla destruktivní svým privatizačním mafiánstvím. To jednou právě dcera Klára jako dítě vyjádřila. Skákala po posteli a vykřikovala pořád dokola: „Předseda vlády Klauzeman, předseda vlády Klauzeman…“ Mohli jsme se s Kateřinou, její mámou, potrhat smíchy. Klára pochopila esenci toho, o čem jsem doma mluvil já pořád dokola. Ale vstoupili jsme ještě do EU. To bylo nadějné a s tím tehdy dokonce i Klauzeman souhlasil.
Cosi se ale měnilo uvnitř společnosti a člověk si nebyl jist, odkud to přichází. A to ve chvíli, kdy jsme byly hospodářsky, politicky i vojensky nejlépe zabezpečeni. Mladá generace začala být vzdělaná, otevřená ke světu a svět se jí také otevřel. Stala se evropskou a zpět do nacionálního bazaru se jí nechtělo a nechce. Sjednocování Evropy zadrhlo. Bazar má příliš silné a tupé osazenstvo. Hranice sice padly, ale každý členský stát a státeček si začal kout svá vlastní brnění a brněníčka a našel se strašný viník jakési naší prý příšerné současné katastrofy. Zase ti zlí ONI, tentokrát s názvem Brusel.
Když bylo v roce 2019 třicáté výročí pádu berlínské zdi, byl jsem pozván do Berlína na koncert do kaple Smíření. Stojí ještě u zbytku zdi, která měřila dokola vnitřním městem přes 200 kilometrů. Koncert se vydařil a celý Berlín skutečně slavil. Večer jsem šel s novinářkou, která moji účast organizovala, na pivo. Mluvili jsme o politice.
„Jak je to u vás s nacionalismem?“ zeptala se.
„U nás české nacionalisty vede Japonec,“ odpověděl jsem.
„No tak! Já vím, že vy Češi si ze všeho děláte legraci, ale já tu otázku myslím vážně,“
„Tak si to vygůgluj!“ odpověděl jsem.
Doris začala ťukat do chytrého telefonu a vypadala čím dál vážněji. A nakonec zvedla ke mně oči a řekla:
„Tomio Okamura a sedí v parlamentu! A skutečně i vypadá jako Japonec.“
„Vždyť jsem ti to říkal“
„Vy máte štěstí!“ reagovala s nevěřícným úsměvem a oba jsme se rozesmáli.
Když od 18. století vznikaly ideje národních států a s nimi i nacionalismus, muselo to být nějak historicky zdůvodněno. Každý budoucí národní stát si musel vylhat mohutné a jedinečné dějiny, což mělo ve 20. století tragické následky. Po druhé světové válce jsme si z toho vzali vážné ponaučení. Národy se zorganizovaly v mezinárodní společenství a vznikly záruky v podobě lidských práv a neměnnosti mezinárodních hranic násilím.
Jenže desetiletí ubíhají a paměť odchází s umírajícími. Rusové přepadli Ukrajinu a rozpoutali krvavou válku, ve které oni sami, za necelé poslední čtyři roky, přišli o statisíce vojáků. Evropa nechce věřit svým očím a neví si s tím rady. V Americe byl znovu zvolen prezidentem Donald Trump, který do všeho ještě zavádí zmatek rozmazleného fracka. A najednou není možné si být úplně jist, na jaké zeměkouli, v jaké Evropě a v jakém vlastním státě žijeme.
Současnost je pomíjivá a kořeny, ze kterých vyrůstá, jsou nám skryté. A kořeny, ze kterých vyroste budoucnost, si neumíme představit. Po celé Evropě vznikají jakési nacionalismy, které ale nevysvětlují obsah svých vlastenectví. Stačí třeba název Motoristé sobě. Ale v zásadě je obsah těchto nových vlastenectví jednoduchý. Jde o to, být proti demokratické svobodomyslnosti, ta není pro blby a zbabělce.
Ale ano, jsem stále svobodný. Mohu psát, zpívat a vydávat co chci. Mohu cestovat, kam chci. Komentáře vzdělaných a svobodomyslných lidí jsou stále přístupné všem. Ale odněkud přichází plíživý a tíživý pocit nejistoty. A na stále temnějším obzoru budoucnosti se ještě objevují divné fenomény, kterým říkáme klimatická změna a umělá inteligence.
Před několika desetiletími jsem v Itálii navštívil filozofa Václava Bělohradského. V široké diskuzi mi řekl:
„Víš, Jardo, ale v postmoderně platí všechny věty.“
„Proto nemám postmodernu rád a považuji ji za nebezpečnou,“ jsem odpověděl. Jenže to jsme byli ještě někde ve výškách filozofie. Postmoderna propadla do nižších pater a dezinformace se stala rovnocennou informaci. Také platí. Vznikla alternativní pravda a vidím, s kolika blízkými lidmi si teď najednou nerozumím.
A svět i Česko se podobá vtipu o člověku, který padá z padesátého patra mrakodrapu a v každém patře je postupně slyšet…ještě dobrý, ještě dobrý…
