Článek
Česká republika neúprosně a nezadržitelně stárne. Demografické výhledy ukazují ve střednědobém, ale vlastně už i v krátkodobém horizontu silný a rychlý nárůst populace starší 65 let.
Udělat se s tím nedá skoro nic – sebegeniálnější prorodinná politika, i kdyby okamžitě zabrala, se neprojeví dřív než za 20 let. Masivní migraci ekonomicky aktivních obyvatel nesvědčí ani společenské, ani politické nálady. Přestože – mimochodem – právě tento fenomén v posledních dekádách nenápadně prodloužil českému důchodovému systému život o několik let oproti prognózám z 90. let minulého století.
Něco se ale přece jenom udělat dá – připravit se. Jde o vývoj, o němž víme, že přijde. Nikdo nemá nárok tvářit se za sedm, deset či 15 let překvapeně.
Největší zátěž pocítí dva systémy veřejných služeb – zdravotnický a důchodový.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii Česká volba, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Ekonom Daniel Münich upozorňuje, že stárnutí populace bude „trvale tlačit na veřejné rozpočty skrze rostoucí výdaje na důchody a zdravotnictví“. Přičemž budeme dále pociťovat průšvih, jímž bylo takzvané zrušení superhrubé mzdy, tedy výrazné snížení příjmových daní bez adekvátního opatření na straně státních výdajů.
Münich nastiňuje dva možné scénáře – ten první spočívá v odpovědné přípravě na nevyhnutelný demografický vývoj. Zmodernizujeme stát, který bude schopen provést důležité reformy: „Rychlé zavádění digitalizace bych v tomto ohledu rád považoval za samozřejmost.“
Druhým scénářem je „poslední hurá“: „Vláda využije poměrně nízké zadlužení státu, rozjede poslední výdajovou trachtaci a na potřebu strukturálních reforem zapomene.“
Problematikou důchodů a jejich přípravou na budoucnost se zabývá komentář dalšího ekonoma Filipa Pertolda, experta na důchodový systém a trh práce a někdejšího externího poradce ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky.
„Demografický nápor bude zesilovat. Během deseti let se zvýší počet lidí ve věku 60–65 let o 30 procent, což si vynutí další zásahy. Nepůjde o příjemné věci, ve hře je ale živobytí milionů lidí a správa stovek miliard korun ročně,“ píše Pertold. Zdůrazňuje, že změnami, které v důchodovém systému provedla Fialova vláda, by úsilí končit nemělo, naopak. Debata o důchodech by měla pokračovat.
Navrhuje i další potřebné kroky – od změn fondového pilíře po zpřehlednění stávajícího průběžného systému, aby byl pro uživatele srozumitelnější a čitelnější. Ve svém komentáři si všímá i toho, že politické strany se v programech do penzijní problematiky buď nehrnou, anebo rovnou slibují zrušení nedávno prosazených změn. Což je přesně opačný směr úvah, než který by odpovídal realitě: „Nebýt loni schválených úprav, důchodový účet by směřoval v kulminačním bodě do ročního deficitu na úrovni tří až čtyř procent HDP ročně. (…) Při současném nastavení parametrů by se roční deficit měl vejít do jednoho procenta HDP. To je podstatně méně, ale v kombinaci s dalšími nároky na státní rozpočet, od obrany přes školství až po energetiku, je i jedno procento každý rok velká zátěž.“
Zdravotnictví prožívá a bude prožívat stárnutí populace ještě citelněji než důchodový systém. Rostoucí počet seniorů v populaci bude znamenat zvýšení poptávky po zdravotní péči, rostoucí počet seniorů mezi lékaři a zdravotníky vůbec bude souběžně znamenat pokles nabídky. Úbytek ekonomicky aktivních obyvatel pak bude znamenat problémy s financováním celého systému.
Trojí kleště, do nichž se zdravotnictví bude postupně dostávat, volají po systémových změnách. Infektolog z pražského Institutu klinické a experimentální medicíny a člen think-tanku Ministr zdraví Petr Smejkal ve svém komentáři zdůrazňuje potřebu práce s daty.
„Potřebujeme data, ne názory (každého na všechno), a rozhodujme se podle nich. Fungování našeho zdravotnictví často stojí do velké míry na tom, kdo si co myslí, ale ne na objektivních datech o kvalitě péče, opravdových potřebách a dostupnosti,“ upozorňuje Smejkal.
Uvádí i řadu dalších obtíží, které české zdravotnictví momentálně trápí, z nichž některé se naplno projevily během covidové pandemie: „Chirurgové a psychiatři mluvili během pandemie k problematice infekčního lékařství, bystrý nezdravotník pojišťovák protáhl exponenciálu a zavolal premiérovi (díky za to), Státní zdravotní ústav mlčel a ti, co měli přijít, nepřišli.“
Stárnutí populace a jeho vliv na zdravotnictví trápí i Pavla Hroboně, někdejšího náměstka ministra zdravotnictví Tomáše Julínka, dnes řídícího partnera Advanced Healthcare Management Institute a také člena Národní ekonomické rady vlády.
„Staří lidé potřebují nejen více péče, ale i jiné služby, než je dnešní systém schopen nabídnout,“ píše Hroboň.
Pro zvládnutí demografické výzvy nabízí tři základní nástroje – posílení prevence, zvýšení efektivity využití stávajících zdrojů a šikovné začlenění soukromých peněz do systému.
Zásadní význam prevence a odpovědnosti za vlastní zdraví shrnuje Hroboň v několika větách: „V 80 procentech případů mohou za zkrácení života a zhoršení zdraví chronické nemoci, jako je cukrovka, srdeční onemocnění, mrtvice, nádory či neurodegenerativní onemocnění typu Alzheimerovy nemoci. Léčení tohoto typu chorob a jejich následků zároveň spotřebovávají většinu prostředků. Otázka, zda se objeví v 60 letech, v 80, nebo nikdy, je naprosto zásadní a nejlépe ji dokážeme ovlivnit svým chováním.“
Na závěr stojí za to vypíchnout i generačně laděný text spisovatelky Bianky Bellové. V dnešní době zvýšené citlivosti tématu duševního zdraví může jít o pohled poněkud kontroverzní, ale v debatě by zaznít měl.
Bellová mimo jiné upozorňuje na studii, v níž 94 procent novopečených psychiatrů diagnostikovalo duševní poruchu na základě kazuistiky, která byla v podstatě profilem literárního hrdiny Toma Sawyera. Více než dvě pětiny z nich navrhly medikaci antidepresivy nebo antipsychotiky.
„Psychiatrizace“ života mladé generace a „terapeutizace“ jazyka a pojmů jsou velmi zajímavými postřehy.
