Hlavní obsah

„Všichni jsme byli poslušní.“ Jak moc zlá byla škola za normalizace?

Foto: Karas Jiří, ČTK

Připravováni k budování a obraně vlasti. Fotografie z celostátního sjezdu Socialistického svazu mládeže v Praze v roce 1972. Na snímku částečný pohled na předsednictvo sjezdu při zdravici pionýrů.

Reklama

8. 5. 13:25
aktualizováno • 8. 5. 18:30

Seznam Zprávy přinášejí seriál příběhů z období normalizace. Co skutečně zažívali prominenti režimu i docela obyčejní lidé? Jsme už schopni svou nedávnou historii poznat, aniž bychom zas a znova vytvářeli klamavý obraz?

Článek

„Museli jsme v devětašedesátém vyplňovat dotazníky, co jsme dělali v době vstupu armád Varšavské smlouvy. Jenže já byla v té době těhotná a bylo to dost problematické těhotenství, tak jsem s odpuštěním blila od rána do večera,“ vzpomíná někdejší havířovská učitelka Jiřina Kutláková. „Ale to jsem tam napsat nemohla, to by mě zavřeli.“

Jako všichni ostatní učitelé z její školy a naprostá většina učitelů z celého okresu každopádně podepsala souhlas se vstupem vojsk při hromadné akci na národním výboru. Kdyby nepodepsala, skončila by. Jak moc ústupků musel učitel za normalizace udělat? A mělo to ještě vůbec smysl?

A jak vypadala normalizační škola z opačné strany – z pohledu žáka? Především na gymnaziální léta vzpomíná Jan Malura: „Bylo to strašné.“

Jejich poznatky shrnuje další díl seriálu o období normalizace, jejíž první fáze skončila před 50 lety. Redakce Seznam Zprávy jej připravila ve spolupráci s Pamětí národa.

Brali nám děti

Jiřina Kutláková začala po studiích učit v Havířově, kde její manžel dostal byt, protože se upsal dolům na deset let. A největší hrůzy minulého režimu prožila právě tam a právě tehdy. Nebyly spjaty ani s Pražským jarem, ani s nástupem normalizace, ani s problémy ve škole.

„Nejprve se nám narodil syn, a ten šel v roce do jeslí. Dcera se narodila v roce 69' a už v pěti měsících jsem ji musela dát do kojeneckých jeslí. To byla ta největší hrůza normalizace. Že nám brali děti, že je normálně nevychovávali rodiče, že všichni byli zvyklí na kolektivní výchovu. To, že byli nějací zakázaní autoři a nemohli jsme cestovat, bylo proti tomu zanedbatelné,“ popisuje Kutláková.

Připomíná, že mateřská dovolená byla tehdy půlroční. A především se počítalo s tím, že ženy po jejím konci nastoupí zpátky do práce. „Jinak by vypadaly divně, že se chtějí stranit, ulívat. A byli jsme všichni poslušní, tak jsme se přizpůsobovali. Já jsem brečela každý den, ale do práce jsem šla…,“ líčí Jiřina Kutláková.

Stálo to za to?

Jiřina Kutláková: „Neexistovalo, že by žena po půlroční mateřské nenastoupila zpátky do práce.“ (Video: Paměť národa (se souhlasem))

Pionýr? Na barvě šátku nezáleží

Ještě u státnic se s komisí bavila o Škvoreckém, když se vrátila do školy po druhé mateřské, byl tenhle autor už tabu. A zakázaných jmen přibývalo. Podobně jako doporučení, jak učit například některá historická období: „První republiku jsme měli učit jako boj proti kapitalismu, Masaryka zmínit pouze v souvislosti se střelbou do stávkujících dělníků a vypíchnout Baťu jako největšího vykořisťovatele,“ vzpomíná učitelka.

A právě tady narazila. Inspektor ji přistihl při tom, že Masaryka uvádí jako zakladatele První republiky. „Vyprávěla jsem při vzniku republiky o Masarykovi. Těžko ale vysvětlit někomu, kdo to nechce pochopit, že nemůžu říct, že vznikla republika a v jejím čele stál blíže nejmenovaný vysokoškolský profesor, protože jim se nelíbí Masaryk… Výsledek byl ten, že jsem dostala nůž na krk. Buď odejdu, přestanu učit, nebo zůstanu ve školství s tím, že přeberu pionýrskou skupinu na té škole, kde jsem učila,“ popisuje Kutláková, která se inspekci znelíbila ještě kvůli několika dalším „hříchům“ ve výkladu.

Ze školství odcházet nechtěla, tak ultimátum přijala. „Hodně mi pomohly kolegyně. Říkaly, že je důležité vychovat z dětí slušné lidi, a nezáleží na tom, jakou barvu má šátek, který si vážou kolem krku.“

Podle ní se tvrdému střetu s politikou a ideologií dalo i na normalizační škole vyhnout: „Byli jsme docela dobrá parta. Nikdo tam politiku nehltal, nebyl tam žádný udavač. Brali jsme to tak, že je třeba, ‚aby se vlk nažral a koza zůstala celá‘ “.

Pionýra tak mohla vést spíše jako „trampský“ oddíl. A na to navázala v roce 1990, kdy nový ředitel nechtěl na škole ani pionýry, ani skauty, ale tradiční „trampy“. A Jiřina Kutláková je vedla dál.

Pionýr? Hrozné kecy!

Na každé škole to ale zřejmě vypadalo jinak. A také nemuselo být snadné přesvědčit vyhraněnější žáky, že na barvě šátku nezáleží.

Jan Malura byl synem intelektuála, který v Ostravě patřil k nejaktivnějším komunistům podporujícím Pražské jaro. Otec musel po roce 1969 odejít z vysoké školy, kde učil, stěží našel alespoň vzdáleně přijatelné místo v muzeu.

Malura chodil od druhé třídy do velké ostravské sídlištní školy. Byla druhá polovina 70. let, a tak byl – snad jako všichni ostatní – pionýr. „Cítili jste, jak vedení pionýra dostal někdo za úkol. Bylo to naprosto formální. A někdo možná dokonce těm kecům věřil,“ vzpomíná.

Hodnotit obecně svoji základní školu si netroufá. Gymnázium už ano: „Na gymnázium v Zábřehu nevzpomínám v dobrém, protože to už jsem celkem bral rozum a prostě mi bylo jasné, že je to příšerný gympl, těžce ideologicky řízený a hlídaný.“

Zdravili jsme se „Čest práci!“

Podle Malury to určitě ne všichni učitelé brali vážně, ale přizpůsobili se. „Málokdo byl ochoten proti ideologickému tlaku shora protestovat. Takže jsme tam měli služby ve svazáckých krojích na vrátnici. Zdravili jsme se: Čest práci. Měli jsme předmět ideologická výchova. Povinně jsme měli být ve Svazu socialistické mládeže, a když někdo nechtěl, byl z toho cirkus. Měli jsme tam neobyčejně aktivní pobočku Svazu československo-sovětského přátelství. Museli jsme chodit na nesmyslné akce a besedy o Sovětském svazu,“ vzpomíná.

A na gymnáziu se bojovalo i s „alternativním životním stylem“: „Třídní nám řekla, že si paní ředitelka přeje, abychom chodili oblečení slušně. Slušně znamená nemít džíny nebo určitý typ riflí, nemít trička s nápisy zahraničních kapel, nemít dlouhé vlasy, nemít placky s emblémy rockových kapel…“

Právě rocková hudba, poloilegální koncerty, burzy s deskami, nahrávkami a kazetami…, to byl základ té „alternativy“. „Politiku jsme moc neřešili. Nebyl mezi námi skoro nikdo s radikálně antikomunistickými názory, ani kdo by režim otevřeně obhajoval,“ popisuje Malura. „Komunismus nás štval, ale moc jsme se tím nezabývali.“

Taková normální „normalizační směs“: Pionýr, SSM, služby ve svazáckých krojích, „Čest práci!“, občas Svobodná Evropa s otcem, knihy na indexu z otcovy knihovny, rockové koncerty, dlouhé vlasy, pocit naštvanosti. A nedůvěra v oficiální „kecy“…

Foto: Paměť národa (se souhlasem)

Jan Malura (zcela vlevo) na chmelové brigádě, léto 1989. „Třídní nám řekla, že si paní ředitelka přeje, abychom chodili oblečení slušně. Slušně znamená nemít džíny nebo určitý typ riflí, nemít trička s nápisy zahraničních kapel, nemít dlouhé vlasy, nemít placky s emblémy rockových kapel...“

I učitelé s režimem „smlouvali“

Je nepochybné, že se normalizační školy od sebe v mnohém lišily – na některých opravdu mohla být „dobrá parta“, která nebrala ideologické tlaky příliš vážně, skutečně záleželo na řediteli a jeho zástupci. A byly tu i školy jako gymnázium, na které vzpomíná Jan Malura – ideologické bašty s často až agresivními učiteli.

Historik Jaroslav Cuhra z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd dodává důležitou věc: „Z příkladu zmiňovaného ostravského gymnázia se nedá vyvodit, že by celé normalizační školství děti jenom dusilo ideologickou masáží. Ale dával bych velký pozor na opačný extrém: Z toho, že některá škola byla vcelku normální, nelze vyvodit, že školství bylo v pořádku, že vlastně o nic nešlo,“ zdůrazňuje. „Byly tu stovky šikanovaných dětí kvůli svým rodičům a obecně bych odhadl, že alespoň mezi roky 1970 až 1983 převažovaly na školách spíše ty drsné normalizační stránky.“

A Cuhra vysvětluje, v čem vidí zásadní problém pro nezjednodušené porozumění normalizační minulosti.

„Většina lidí byla k režimu obezřetně neutrální: ‚Něco dáme, něco dostaneme, nějak přežijeme‘. A podobné to bylo na školách,“ říká. „Byla tu skupina těch šikanovaných dětí. A byla tu skupina privilegovaných, většinou chráněných dětí funkcionářů, dělnických kádrů nebo třeba špičkových lékařů, které potřeboval každý. A pak tu byla většina těch, kterým to bylo více méně lhostejné. Kteří na to ‚kašlali‘.“

A učitelé s režimem smlouvali jako kdokoli jiný, „angažovali se“. „Velmi častou formou přijatelného vykoupení bylo právě členství ve Svazu československo-sovětského přátelství. Výhodou té organizace bylo, že její činnost byla většinou zcela formální,“ pokračuje Cuhra. „Je to ale svým způsobem fascinující: V ulicích se v osmašedesátém skandovalo ‚ani kapku vody okupantům‘, a několik let poté se stal SČSP masovou organizací“.

Paní učitelka Kutláková by to možná charakterizovala takto: „Všichni jsme byli zvyklí poslouchat.“

Kdyby listopad 89' nebyl

Jan Malura zažil euforii listopadu 1989 na Pedagogické fakultě v Ostravě. Šel tam, protože chtěl učit na střední škole. A skutečně dodnes učí, jen zůstal na fakultě, je profesorem a odborníkem na barokní literaturu.

V rozhovoru pro archiv Paměti národa odpovídá na důležitou hypotetickou otázku: Dovedete si představit, co byste dělal, kdyby listopad nepřišel?

Po chvíli přemýšlení a váhání říká: „Ale ano, asi bych školu dostudoval. A dovedu si představit i to, že bych učil na nějaké střední škole. Nebyl jsem žádný nekompromisní radikál.“

Paní Kutláková takovou otázku nedostala. Ale u ní se odpověď nabízí: Vedla by „trampský“ oddíl.

Jiřina Kutláková

+4

  • Jiřina Kutláková se narodila 8. července 1939 v Horákově u Brna. Odmaturovala v roce 1957 na obchodní akademii v Olomouci. Vystřídala několik zaměstnání, pracovala na šternberském finančním úřadu, v hanušovické Karose, Krajském výkupním podniku Olomouc. Po několika letech zamítání přihlášek na vysokou školu ji nakonec přijali na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci.
  • Během studií působila ve studentském divadle Skumafka, kde figurovali například Pavel Dostál a později i Karel Kryl.
  • Učila na základní škole český jazyk a dějepis do doby, než jí bylo vytknuto probírání zakázaných témat. Dostala na výběr buď školu opustit, nebo převzít vedení pionýrské skupiny. Vybrala si pionýra.
  • Dnes žije v domě s pečovatelskou službou v Říčanech a věnuje se přípravě historicko-popularizačních pořadů pro seniory i veřejnost.

Jan Malura

+3

  • Jan Malura se narodil 24. září 1971 v Opavě. Jeho otec Miroslav Malura, hudební vědec, patřil v roce 1968 k nejaktivnějším lidem zapojeným v Ostravě do tehdejšího politického obrodného procesu, a v následující době normalizace proto přišel o práci na pedagogické fakultě.
  • Jan Malura vystudoval gymnázium ve Volgogradské ulici v Ostravě. V něm až do konce 80. let vládly mimořádně tvrdé totalitní poměry a vyučovali tam převážně komunisticky smýšlející pedagogové.
  • Těsně před listopadem 1989 nastoupil na ostravskou pedagogickou fakultu, která se později proměnila na Ostravskou univerzitu. V roce 1994 promoval na filozofické fakultě.
  • Zůstal tam jako asistent a později se stal vysokoškolským pedagogem a vedoucím Katedry české literatury Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Je předním odborníkem na českou barokní literaturu.

Seriál: 50 let od normalizace

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Předchozí díly seriálu naleznete v přiložených odkazech:

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované