Arméni z Karabachu se bojí etnických čistek, říká expert

V Arménii panují obavy, že po převedení Náhorního Karabachu pod vládu Ázerbajdžánu začne vlna násilí vůči Arménům, podle nejhorších scénářů může dojít i k etnickým čistkám. V rozhovoru pro Seznam Zprávy to řekl Narek Sukiasyan, arménský expert na situaci v Karabachu. Ázerbajdžánskou politiku pak popsal jako státem podporovanou „armenofobii“.

Ačkoli arménský premiér Nikol Pašinjan při jednáních v Moskvě řekl, že Arménie je za určitých podmínek připravena přijmout připojení Náhorního Karabachu k sousednímu Ázerbájdžánu, cesta ke skutečnému vyřešení konfliktu bude ještě dlouhá. Převedení Karabachu totiž arménská strana podmiňuje zajištěním práv a bezpečnosti etnických Arménů, kteří v tomto horském regionu žijí.

Sukiasyan v rozhovoru pro Seznam Zprávy také potvrdil, že ač Arménie aktivně hledá řešení, Ázerbájdžánu momentální stav věcí vyhovuje a na rychlé normalizaci vztahů netrvá.

Zásadní podle Sukiasyana také je, že k vyřešení tohoto dlouholetého konfliktu zcela jinak přistupují zainteresované velmoci, jako je Evropská unie, Rusko nebo Turecko. Všechny tři přitom mají v oblasti Zakavkazska značně odlišné zájmy.

Mají Arméni obavy, že po převedení pod jurisdikci Baku hrozí etnické čistky?

Ázerbajdžánský prezident Ilham Alijev řekl, že obyvatelé Karabachu buď přijmou ázerbájdžánské občanství, nebo odejdou. Ázerbajdžán chce získat území pod kontrolu – zároveň si ale nepřeje, aby tam Arméni zůstali.

V Ázerbajdžánu se snahou o útoky na Arménii příliš netají. Ázerbájdžánské učebnice na základních školách kladou výslovnou otázku: „Kdo je nepřítel? Arméni jsou.“ Ázerbájdžán šíří armenofobii zcela nepokrytě – navíc přímo na státní úrovni.

Mezinárodní soudní dvůr dokonce loni nebo začátkem letošního roku přišel s rozhodnutím, v němž vyzval Ázerbájdžán, aby proti protiarménské rétorice přijal opatření.

K žádným změnám ale nedošlo, navíc se výsledek dlouhodobé převýchovy obyvatelstva Ázerbájdžánu jasně projevuje během bojů, kdy dochází k velmi drsným zvěrstvům a válečným zločinům.

Při střetech ázerbájdžánských vojáků s arménskými jsou pravidelně zaznamenávány desítky a stovky důkazů o mrzačení, stínání hlav, znásilňování, a to bez ohledu na pohlaví.

S ohledem na tato rizika a na pokračující blokování Lačinského koridoru s hrozivými humanitárními důsledky existují velmi vážné a reálné obavy Arménů z Karabachu, že po převedení pod jurisdikci Baku hrozí etnické čistky. Na územích, která se po válce v roce 2020 dostala pod kontrolu Ázerbájdžánu, nyní žádní Arméni už nežijí.

Co by se stalo v případě otevřeného konfliktu mezi Ázerbajdžánem a Arménií?

Ázerbájdžánská armáda je pravděpodobně mnohem silnější, jak jsme viděli v roce 2020. Takže Arménie opravdu nemá sílu na to, aby se postavila proti takovýmto výpadům.

Arménská armáda dostala v té válce obrovskou ránu. Stále prochází reformou a rekonstrukcí, jde o velmi pomalý proces. Arménie se také potýká s problémem přezbrojení, nákupu zbraní. Arménie sice peníze na jejich nákup má, ale neexistují země, které by byly ochotné je prodat. Někdy je také problém zbraně do Arménie dostat, protože k tomu většinou musí dojít přes Írán nebo přes Gruzii. Je to velmi problematické.

Kromě toho se od roku 2020, kdy se změnily hranice mezi zeměmi, oblasti, které je třeba bránit, značně prodloužily, rozšířily. Arménie nestihla v těchto oblastech včas vybudovat opevnění nebo zaujmout nové strategické pozice. Bylo to špatně zvládnuté. Nejenže je nyní arménská armáda mnohem slabší než před rokem 2020, ale úkoly, které má, jsou také mnohem těžší než tehdy.

Ázerbájdžán to velmi dobře ví a této slabosti využil takřka při každém jednání.

Jak důležité jsou v tomto konfliktu role Ruska a Evropské unie?

Postoje Ruska a Západu ke konfliktu a celkově v konfliktu jsou si ve skutečnosti velmi blízké, jakkoli se jejich role mohou v současné globální situaci jevit jako protikladné. Obě strany mají zájem na otevření komunikace mezi zeměmi, obě mají zájem na normalizaci vztahů. Tak tomu alespoň bylo ještě před vypuknutím války na Ukrajině.

Ale ty pozice se liší. Je totiž hlavně západní agendou, aby se vytvořil mezinárodní mechanismus mezi Baku a Stěpanakertem. Arménie tento postoj se Západem sdílí.

Západ má zájem na tom, aby byly ruské mírové síly z Karabachu v případě porušení dohody odsunuty. Na druhou stranu Rusko má samozřejmě zájem na tom, aby jeho síly zůstaly na místě co nejdéle.

Loni v Soči padl návrh na jakési zmrazení současného stavu, což by ruské jednotky udrželo na hranicích na delší dobu. Arménie s tímto návrhem souhlasila, Ázerbájdžán se však důrazně postavil proti.

Proč s tím Arméni souhlasili?

Protože pro tamní obyvatelstvo neexistují žádné jiné mezinárodní bezpečnostní záruky. V působení mírových sil v Karabachu je řada nedostatků, chybí jim mandát, chybí jim kapacity. Jsou s tím spojeny i politické problémy. Jakkoli je tato mise problematická, je stále jediná. Evropané ani Západ tam nejsou ochotni poslat žádné vojáky.

Evropský blok sice podporuje liberálního premiéra Arménie, ale Ázerbájdžán EU nabízí zdvojnásobení, nebo alespoň rozšíření dodávek plynu a ropy, což se v současné situaci zdá být zásadní…

Pozice Evropské unie je také trochu komplikovaná. Získávat dodávky plynu a ropy od vlád, které jsou považovány za nedemokratické, a zároveň zadržovat dodávky od jiných diktátorů, to je opravdu v rozporu s hodnotami EU.

Navíc existují důkazy, že zvýšení dodávek Ázerbájdžánu do Evropy je ve skutečnosti jen snahou o opětovný export ruského plynu, který by se na základě protiruských sankcí do Evropy vůbec dostávat neměl.

Ázerbájdžán nadále nedodržuje žádné demokratické standardy, pokračuje v porušování lidských práv a represích vůči opozici. Armenofobie na státní úrovni stále probíhá. To by mohlo EU, resp. evropským zemím, poskytnout dostatek důvodů, proč plyn z Ázerbajdžánu odmítnout. Zatím se tak ale nestalo.

Západ prozatím neprojevuje žádnou ochotu uvalit na Ázerbajdžán sankce, přestože dochází k porušování lidských práv, přestože existuje rozhodnutí mezinárodního soudu o otevření Lačinského koridoru.

Stejně tak Rusko není ochotno uplatňovat na Ázerbájdžán sankce, protože země je pro něj nyní klíčovou branou na vnější trhy, jak bylo řečeno dříve.

Chce Ázerbajdžán vyčkávat, jak se vyřeší konflikt na Ukrajině, než na řešení konfliktu v Náhorním Karabachu přistoupí?

Ázerbajdžán z rozptýlení mezinárodní pozornosti těží. EU a USA jsou zaměstnány konfliktem na Ukrajině. Kdykoli dojde k většímu zintenzivnění války na Ukrajině, tím více Ázerbájdžán podniká agresivní kroky. K zářijové agresi, která vyústila v největší obsazení území Arménské republiky, došlo v době, kdy na východě země probíhal protiútok Ukrajiny.

Pro Ázerbájdžán je to perfektní situace, Rusko je oslabeno, Západ je rozptýlen a své zdroje vkládá jinam.

Odborník Beka Kobakhidze ale pro Seznam Zprávy uvedl, že Alijev čeká, až se Rusko po válce na Ukrajině zhroutí. Kdyby Rusko skutečně výrazně oslabilo, mohl by mít volné ruce k tomu, aby Karabach skutečně zabral silou…

Přijde mi to nepravděpodobné. Ruská moc v Karabachu je velmi symbolická. Rusko nemá zbraně na to, aby vedlo další válku, pokud by se Ázerbájdžán rozhodl zahájit proti Karabachu plnohodnotnou agresi.

Ázerbájdžánské požadavky a územní touhy se navíc neomezují pouze na Karabach. Ještě minulý týden Alijev říkal, že současná Arménská republika je ázerbájdžánským územím a že podle toho musí koncipovat své plány.

Kdyby šlo jen o Karabach, Ázerbájdžán by od konce té války nezabíral právoplatná arménská území. Ázerbájdžán chce získat minimálně jih Arménie. Nejen kvůli přímému napojení na Turecko, ale také proto, aby arménský stát byl co nejslabší a neměl potenciál kdykoli v budoucnu zesílit.

Jak se od ostatních velmocí liší zapojení Turecka do konfliktu?

Turecko není v konfliktu mediátorem, ale jednou ze stran. Nepodporuje mírový proces, podporuje nároky Ázerbájdžánu. Do války se v roce 2020 zapojilo nejen bezpilotními letouny a bayraktary, ale také vojenským plánováním nebo poskytnutím kapacit zpravodajských služeb.

Turecko a Arménie se v posledních letech několikrát zapojily do pokusů o normalizaci vztahů. Arménie, bez ohledu na to, kdo stál v jejím čele, se vždy snažila o normalizaci, a ani si nekladla příliš tvrdé podmínky.

Turecko si na druhé straně podmínky kladlo. Jednou z nich byl fakt, že se Arménie má vzdát snah o mezinárodní uznání tzv. arménské genocidy. Další podmínkou je právě urovnání karabašského konfliktu podle potřeb Ázerbájdžánu.

Proces vyjednávání jasně ukazuje, že kdykoli byly strany velmi blízko dohodě, normalizační proces byl zmařen zásahem Ázerbájdžánu. Zmrazení této normalizace je proti tureckým zájmům. Pokud má Turecko zájem na zvýšení svého vlivu v regionu, normalizaci vztahů s Arménií potřebuje. Turecko zřejmě jedná proti svým vlastním zájmům a stalo se rukojmím ázerbájdžánské politiky.

Nejde však jen o tuto vrstvu, normalizace vztahu Turecka s Arménií byla vždy předmětem jiných vztahů, které jsou pro Turecko na prvním místě, jako jsou vztahy s USA, Ruskem nebo EU. Kdykoli Turecko potřebovalo vřelejší vztahy se Západem, bylo nuceno zaujmout vůči Arménii mírnější postoj.