Chovatelé prasat, sběrači odpadu i přátelé mocných. Deset osudů z Kuby

/Od zvláštního zpravodaje na Kubě/

Kuba zažívá jednu z nejhorších humanitárních krizí v historii tamní revoluce, kterou v roce 1959 zahájil dnes už zesnulý Fidel Castro.

Ostrov trápí každodenní výpadky proudu, nedostatek léků, paliva, potravin a základních potřeb. Všude se povalují hromady odpadu.

Kubánci jsou sice na život v nouzi zvyklí, přesto mnozí z nich dnes tvrdí, že tak špatné podmínky nikdy nezažili.

Seznam Zprávy přinášejí portréty několika obyvatel „ostrova svobody“, na jejichž osudech současný stav Kuby ilustrují. Zde jsou příběhy deseti z nich.

V 90. letech se Walfried pokusil na duši od kola traktoru dostat přes Floridský průliv do USA. Zadržela ho ale pobřežní stráž a úřady na pár let zavřely do vězení.

Tento vyučený elektrikář a hudebník je dnes nezaměstnaný a prožívá dny bez jídla. Podařilo se mu ale koupit selátko a doufá, že na střeše domu, kde žije, bude chovat prasata na prodej a pro maso.

„Jsme jako tyhle zchátralé domy kolem. Zhroutila se v nás duše,“ říká k současné situaci. Chová ale opatrnou naději, že revoluce letos zažije pád.

Kdysi se živil jako úředník, o práci prý ale přišel kvůli své drogové závislosti.

Dnes si na živobytí vydělává tím, že obchází hromady odpadků, které lze v Havaně najít snad v každé druhé ulici. Vzhledem k nedostatku pohonných hmot totiž do města nevyjíždějí popelářské vozy.

Adán v odpadcích hledá prošlé potraviny či vyhozené pokrmy, jimiž plní svůj plastový sud. Ten následně odváží některému z majitelů prasat. Za jeden sud údajně dostává 700 pesos, tedy v přepočtu zhruba 30 korun. „Tady na Kubě je tohle nový druh povolání,“ říká ke sběru krmiva pro prasata.

Už téměř půl století zastává Bricena funkci prezidentky revolučního pouličního výboru (CDR). Ty na počátku 60. let minulého století založili Fidel Castro a Che Guevara.

I Bricena ale dnes trpí hlady, nedostatkem peněz a léků. Bydlí v jednopokojovém bytě se svou sestrou Reglou. Postel si musela podložit cihlami, své dny pak tráví sledováním telenovel a historických pořadů o Fidelu Castrovi, k němuž stále cítí velkou náklonnost a obdiv.

„Prožila jsem s ním téměř celý život. Tomu, co se děje venku, už moc nerozumím,“ říká s tím, že současné vedení může revoluci přivést k nešťastnému konci.

Žije v neustálé úzkosti z toho, jak nakrmí své čtyři děti a staré rodiče.

Yalé z městečka San Cristóbal v provincii Pinar del Río, kde se živila jako pomocná síla v kuchyni a uklízečka, musí dokonce rozprodávat části své střechy, aby měla na jídlo.

Během silných bouřek se celá rodina sbalí a přečká noc či dvě v místním kostele nebo škole. Jejich dřevěné obydlí by totiž nápor větru a deště nemuselo vydržet.

Yalé nedokáže přemýšlet o tom, co bude. Budoucnost vnímá jako nedosažitelný sen. „Žijeme přítomností, protože každou chvíli hladovíme.“

Carlos vlastní na havanské ulici San Rafael tzv. paladar (rodinnou restauraci). Místo vyhledává celá řada slavných lidí. Večeřel tu například bývalý americký prezident Barack Obama či rocker Mick Jagger.

Carlosova restaurace je jediná, která v těchto dnech ve čtvrti svítí, protože restauratér má k dispozici generátor. Za úspěch svého podniku vděčí nejen svému kulinářskému umění, ale rovněž konexím na mocné.

Osobně znal i Fidela Castra, který ho vyznamenal za vojenskou službu v Angole, kde Kubánci v 70. letech bojovali na straně marxistických rebelů. I tento hospodský ale současnou krizi považuje za vážnou. „Havana nikdy nebyla v tak strašném stavu jako dnes,“ myslí si.

Alejandro a Nora žijí ve dvou světech. Patří k hereckému ansámblu telenovely Návrat k srdci, kde je život „lehký a závratný“. V tom skutečném bojují s výpadky elektřiny, nedostatkem léků a paliva.

Alejandro se rovněž živí jako divadelní režisér a tvrdí, že Kubánci ze střední a vyšší vrstvy stále chodí na jeho hry. „V divadle zjistí, že v tom nejsou sami. Pojí nás spřízněnost,“ říká ve svém domě, kde často pořádá zkoušky.

K části svých krajanů je ale Alejandro tvrdě kritický, mluví o tzv. antropologické újmě. Podle něj by už někteří Kubánci neuměli žít ve svobodě a demokracii, protože si zvykli na nekonečnou státní podporu.

Orlando vlastní ve staré Havaně krámek se smíšeným zbožím, které dováží z USA. Je jedním z novodobých kubánských podnikatelů. Přesto si stěžuje na „milion“ omezení a zákonů, které jeho živnost poškozují.

Zpoza pultu, odděleného od ulice mříží, vidí, jak se krize promítá do životů Kubánců. „Většina lidí je úplně zničených. Ulicí se plouží a čekají na zázrak. Nechápu, jak dokážou přežívat.“

Sám se jako všichni v jeho bloku potýká s výpadky elektřiny, kterou správa města vypíná v podvečer, aby dodávky obnovila až následující den ráno.

Byť pracuje v nemocnici svého rodného městečka San Cristóbal, nedokáže Larissa své stárnoucí matce zajistit léky proti cukrovce a počínající Parkinsonově chorobě. Obě navíc často hladoví, protože příděly jídla jsou příliš malé a nepravidelné.

„Realitou současné Kuby je, že v nemocnicích umírají lidé. Chybí totiž léky, vybavení a někdy za smrt pacientů může výpadek proudu,“ popisuje Larissa.

I přes snahu usmívat se upadá do viditelné úzkosti a zoufalství. „Utrpení mé mámy je nesnesitelné,“ svěřuje se.

Juan bydlí v dřevěné chýši bez elektřiny a tekoucí vody. Jeho důchod činí pouhých 1500 pesos, tedy zhruba 60 korun. Nemůže si tak například koupit plato třiceti vajec, které v současnosti vyjde na 1800 pesos (asi 70 korun).

Přes 60 let přitom pracoval na poli. Věřil v ideály Castrovy revoluce a slibům, že vůdce na Kubě vytvoří sociálně spravedlivou společnost, kde všichni měli žít důstojný, zabezpečený život. Často se tak například hlásil na dobrovolné šichty sklizně cukrové třtiny, kterou do úmoru sekal mačetou.

„Máme se dobře, ale situace je trochu svízelná,“ popisuje svou kritickou situaci. Místní tohoto starce označují za člověka, který není schopen kritizovat či na někoho svalovat vinu.