Článek
Vzpomínka na mou učitelku fyziky ze základní školy je stále živá. Dodnes vidím její sveřepý výraz, s nímž do nás tlačila základy svého oboru a později je také tvrdě vyžadovala. Byla ze všech učitelů tou nejnesnesitelnější. Do poznámky napsané drobným písmem bych pod tuto vzpomínku vložil konstatování, že na gymnáziu jsem se kvůli této zdánlivě šílené dámě první dva roky fyziku učit nemusel. Prostě jsem její základy už uměl. Jenže trvalo mi několik dalších dekád, než jsem to byl ochoten připustit. Její nepříjemná forma naprosto vítězila nad velmi kvalitním obsahem.
Důvodem těchto reminiscencí je samozřejmě aktuální situace ve světě a hodnocení americké politiky pod vedením prezidenta Donalda Trumpa. Nad jeho nepochopitelnou a stále se měnící celní politikou nechápavě kroutíme hlavou. Jeho bombardování Íránu mnozí rozhořčeně odsoudili a podobně i tvrdá protiimigrační opatření jak v americkém vnitrozemí, tak i na jižní hranici.
Faktem, o němž se příliš nemluví, však je, že USA už zdaleka nečelí tak napjaté situaci na hranici s Mexikem. Rovněž tak platí, že Evropané by mohli s Íránem donekonečna vyjednávat a ničeho by nedosáhli. Vlastně nikoliv donekonečna, ale jen do té doby, než by Írán získal jadernou zbraň. Pak by jednání pokračovala, jen by byla v úplně jiném gardu než doposud.
A co třeba výdaje na obranu členů NATO v rozsahu pěti procent HDP? To byl ještě před půl rokem naprosto nesmyslný požadavek, který s bohorovným úsměvem přecházeli i ojedinělí evropští Trumpovi příznivci. Stačilo, aby americký prezident naznačil, že se budeme muset starat sami o sebe, a evropští politici konečně změnili názor.
Ne, v žádném případě nejsem nekritickým fanouškem současného amerického prezidenta a jeho administrativy. Dokonce bych řekl, že ani v nejmenším. Jen se mi těžce hledí na evropské zdánlivé chytráctví či spíše pokrytectví, které pod rouškou hodnotové politiky a formálně demokratických principů trvale vyjednává, aby nakonec v klíčových otázkách nevyjednalo nic. Podporujeme „ze všech sil“ Ukrajinu, ale mír vyjednat ani vymoci neumíme. Naopak. Z Ruska stále do Evropy putuje ropa i plyn, jen se o tom moc nemluví. A opačným směrem odcházejí různé součástky, které nakonec končí na ukrajinském území ve formě ruských zbraní. Evropské proklamace se prostě často rozcházejí s realitou.
Kdykoliv se kromě nekonečných evropských summitů začne mluvit o reálnější vojenské podpoře či dokonce účasti evropských armád ve válce na východě našeho kontinentu, začneme se neklidně ošívat a díváme se na Američany, zda by to nebyli schopni zařídit nějak jinak. Chováme se vlastně jako puberťák, který by byl tak rád dospělý, ale jakmile se začne něco závažného dít, hned hledá podporu svých amerických rodičů, aby je brzy na to opět zkritizoval, jak špatně to za něj vyřešili.
V bublině citátů převzatých z amerických médií podporujících Demokratickou stranu máme navíc pocit, že Američané museli být hloupí anebo zcela zmatení, když si byli ochotni zvolit „na první pohled psychopatického“ politika za svého prezidenta a udělali z něj nejmocnějšího muže světa. Ani při nejlepší vůli tomu nemůžeme porozumět. Je to proto, že v liberální Evropě nám chybí vyváženější pohled na reálnou situaci v Americe. Některé informace se prostě stále opakují, jiné se však ani nenapíšou.
Nerozumím Trumpově politice, nesouhlasím s jeho válkou proti americkým univerzitám, neumím posoudit, jak dobře a proč vlastně hraje na první pohled zmatečnou hru se cly. To však nic nemění na postoji Evropy, jež se cyklistickou hantýrkou veze v americkém „háku“ a připomíná tím černého pasažéra. Říká hezké věci, slibuje nesplnitelné, dává na odiv následováníhodné postoje. Při tom všem se není schopna vyrovnat s nekončící migrací, vlastní obludnou byrokracií, vadnoucím technologickým rozvojem, nedostatkem skvělých kontinentálních univerzit nebo klíčových vědeckých objevů. Tak ráda o věcech mluví a jedná, ale tak těžce je prosazuje.
Stále více proto vypadáme jako kontinent v počáteční fázi hlubokého úpadku. Žijeme na dluh, hospodářsky se téměř nerozvíjíme a nejsme ochotni přijímat tvrdé reformy. Dokonce se sami ani nejsme schopni ubránit. O to lépe však umíme moralizovat.
Na Trumpa se tedy můžeme dívat jako na někdejší moji neoblíbenou fyzikářku, ale jisté zásluhy bychom mu upírat neměli. Zvláště v situacích, v nichž si bez něj poradit neumíme.
