Článek
Konec režimu Viktora Orbána vypadá jako bizarní reality show. Včerejší mocipánové rezignují na poslanecké mandáty, oligarchové utíkají ze země, forinty tečou do všemožných destinací, dosavadní vládní propagandisté se raději vzdávají svých impérií, jen aby se vyhnuli vězení.
Možná z toho jednou Netflix natočí poutavý politický thriller, ale teď rozhodně nejde v Evropě jen o Maďarsko, které se pokouší restaurovat právní stát. Jde o celou Evropskou unii, roky ochromenou Orbánovou blokací, která dostředivě působila v celé střední Evropě.
S nastupujícím premiérem Péterem Magyarem bude jistě také těžká řeč, ale už nyní je více než jasné, že záchranná půjčka pro Ukrajinu je odblokována, a naopak Maďarsko se asi brzo dostane ke zmrazeným platbám z eurofondů.
Jenže tato idyla zase alespoň trochu funkční unijní spolupráce nemusí dlouho trvat. Příští duben či květen proběhnou francouzské prezidentské volby. A i když nyní oficiálně oznámila kandidaturu největší naděje tamního mainstreamu, expremiér Édouard Philippe, stále to spíše vypadá na vítězství tamní krajní pravice Marine Le Penové či jejího chráněnce Jordana Bardelly.
A tím se unijní okno příležitosti docílit alespoň nějakých reforem zase zavře a opět nastoupí stagnace, přešlapování a vzájemné blokování. Některým státům to může být asi jedno. Česku, které potřebuje pružnější vnitřní trh, peníze z eurorozpočtu a podporu obrany, rozhodně ne.
Zkouška rozpočtem
Český premiér Andrej Babiš (ANO) se v unijních věcech dostal do absurdní situace. Jeho političtí spojenci na chvíli ztratili moc a on to musí zkusit využít ku prospěchu Česka. Strany Viktora Orbána i Le Penové jsou klíčoví hráči frakce Patrioti pro Evropu, do které – ke škodě své i Česka – Babiš vstoupil a nyní nese následky.
České národní zájmy se absolutně nepřekrývaly s Orbánovou prokremelskou politikou, destrukcí společné energetické politiky nezávislé na Rusku a blokací jakékoliv silnější unijní kooperace. Jiné to ale nebude pod případným novým francouzským prezidentem Bardellou či prezidentkou Le Penovou: Nechtějí rozšiřování EU, nechtějí posilovat evropskou obranu a z francouzského příspěvku do společného rozpočtu žádají slevu.
Nic z toho, po čem volají Babišovi političtí přátelé, český premiér nemůže zastávat. Místo toho se nyní může spojit se svými politickými oponenty, dát si oddych od populistické protičeské politiky a na chvíli ji vyměnit za obhajobu skutečných národních zájmů.
Začněme u ekonomických věcí. Do konce roku 2027 musí být schválen další víceletý rozpočet Evropské unie. To je jízdní řád bezmála dvou bilionů eur na sedm let – co se nedohodne v tomto rámci, už se nemá moc jak dostat do každoročních tabulek. Babiš hýří sebevědomím, protože byl i u vyjednávání nynějšího rozpočtu a z něj odcházel spokojen.
Teď vykřikuje, že nám „chtějí vzít 220 miliard korun“ a on že zas bude bojovat. Je jasné, že se mu vůbec nelíbí proměna celé struktury rozpočtu, kdy jeho oblíbené dotační peníze pro velkozemědělce má nahradit podpora evropské konkurenceschopnosti či obrany. Ale to je právě ten okamžik, kdy se ukáže, zda Babiš bude hájit zájmy své, nebo Česka.
Pokud po Orbánovi převezme obstrukční štafetu, aby získal minoritní zisky u jednacího stolu, jen vše odročí do doby po francouzských prezidentských volbách. A pak už výkřiky středoevropského agromagnáta nebudou nikoho zajímat, protože Evropa bude mít úplně jiné starosti.
Rozšiřování: ano, nebo ne?
Otevřené okno příležitosti v EU by se dalo popsat spoustou načatých, ale nedodělaných ekonomických reforem, které reagují na současné zaostávání Evropy: Bude dokončena kapitálová unie? Bude 28. režim pro lepší fungování startupů? A když všude vzrůstají celní bariéry, odstraníme o to více ty vnitřní na evropském trhu?
Ne každého zajímají finance. To okno příležitosti ale určitě není jen o penězích. Před pár dny byl v Česku finský prezident Alexander Stubb a zásadně se vyslovil pro rychlé rozšíření Evropské unie - nejčastěji se připomíná Ukrajina s asi nyní nejlepší evropskou armádou.
Ale Stubb připomněl i Moldavsko či státy západního Balkánu. Není to vlastně tak dávno, co to byli Češi, kteří patřili mezi nejhlasitější advokáty západního Balkánu v EU - ale to bylo ještě předtím, než se z Černínského paláce stala trollí farma.
Kdy jindy než v čase mezi Orbánem a Bardellou/Le Penovou zkusit najít shodu, jak by mělo členství vypadat? A musí to být vlastně plnohodnotné členství? Ukrajina by se spokojila i s částečnou integrací, podobně se nedávno vyjádřili lídři Albánie a Srbska - s tím, že nepotřebují eurokomisaře či právo veta. Přitažlivost EU po imperiálním dobrodružství Vladimira Putina je nyní velmi velká, ale podle Stubba nebude trvat více než pět let.
Maximální rohožka
Babiš jistě skvěle reprezentuje národní sobectví. A není na tom nic špatného: maximalizovat užitek sám pro sebe je pochopitelná a v mnohém správná politická nabídka. Ale to sobectví musí mít korektiv v podobě základního pudu sebezáchovy. A Babiš by měl pochopit, že nyní nadchází rok, kdy je dobré jít na rychlé kompromisy výhodné pro Česko, dokud to jde.
Protože potom zas asi ovládnou Evropu jeho kamarádi z Patriotů, kteří si z českých zájmů udělají tak maximálně rohožku před vstupem do bruselských institucí.
