Francie oznámila její uznání, většinu atributů státu už ale Palestina stejně má

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Konečně musíme vybudovat Stát Palestina, zajistit jeho životaschopnost a zajistit, aby přijetím jeho demilitarizace a plným uznáním Izraele přispěl k bezpečnosti všech na Blízkém východě,“ prohlásil na konci letošního července francouzský prezident Emmanuel Macron. „Neexistuje žádná alternativa,“ dodal.

Paříž tak jeho ústy oznámila, že Palestinu oficiálně uzná. Francouzskou iniciativu téměř okamžitě podpořila britská vláda, rychle se připojily také Kanada, Malta a Austrálie. Oficiálně k uznání dojde v září na Valném shromáždění OSN.

Izrael označil krok k uznání palestinského státu za „hanebný“. V reakci na oznámení Velké Británie izraelský premiér Benjamin Netanjahu v příspěvku na X uvedl, že to pouze „odměňuje monstrózní terorismus Hamásu a trestá jeho oběti“. Americký ministr zahraničí Marco Rubio se připojil k podobné kritice a uvedl, že uznání palestinského státu „povzbudilo Hamás a ztížilo dosažení míru“.

Není reakce Izraele přehnaná? Uznání prakticky znamená vyjádření zájmu udržovat s Palestinou diplomatické a obchodní styky, což se však již vesměs dělo doteď. Oznámení přesto vyvolalo spoustu reakcí. Kritice navíc čelí i od řady propalestinských aktivistů. Tvrdí, že jde o pouhý symbol, který ovšem nijak nepomůže životu pod izraelskou okupací.

Je to tak? O jak důležitý krok se jedná?

Nejdříve je důležité si odpovědět na zcela základní otázku: Co je to stát? Zní to sice filozoficky, ovšem mezinárodní právo má pro vznik státu přesně daná kritéria. Určuje je Montevidejská úmluva o právech a povinnostech států z roku 1933 – celkem jde o čtyři definiční znaky, které je nutné naplnit kumulativně, tedy všechny. Úmluva po aspirujícím státu požaduje, aby měl:

a) trvalé obyvatelstvo

b) vymezené území

c) vládu

d) schopnost navazovat vztahy s jinými státy

To znamená, že stát může existovat i bez mezinárodního uznání – ačkoli navazování vztahů je poté vesměs velmi náročné – a naopak i entita, kterou mezinárodní společenství za stát z velké míry uznává, státem pro nenaplnění některé ze stanovených podmínek není.

Palestinský stát podle odborníků na mezinárodní právo podmínky splňuje.

Existuje stálé obyvatelstvo a území. Hranice, i když jsou sporné, jsou obecně chápány jako území okupovaná Izraelem, včetně Západního břehu a Gazy, které byly zabrány v roce 1967 ve válce s koalicí arabských států, a také Východního Jeruzaléma, který Izrael fakticky anektoval.

Se suverenitou – vnitřní i vnější – je to však už poněkud složitější. Funguje vládní orgán nazvaný Palestinská národní správa (nebo též Palestinská autonomie), který spravuje část Západního břehu Jordánu a zastupuje Palestince před mezinárodním společenstvím. Možnosti Palestinské autonomie jsou ovšem omezené vzhledem k izraelské okupaci Západního břehu Jordánu a kontrole Hamásu nad Gazou, a tak lze nad splněním tohoto bodu polemizovat.

Podle Veroniky Bílkové, vedoucí Katedry mezinárodního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, by nicméně bylo nefér klást Palestinské autonomii za vinu, že nemá nad územím efektivní kontrolu, pokud jí v realizaci takové kontroly brání cizí okupace, navíc obecně uznávaná jako nelegální. „Takový princip by nahrával okupantovi, jehož nelegální jednání by ovšem nemělo bránit vzniku jiné státní entity,“ vysvětluje profesorka.

Státnosti Palestiny nahrává i to, že ji Organizace spojených národů v roce 2012 udělila status pozorovatelského státu v rámci Valného shromáždění. „Většina mezinárodního společenství, která pro udělení tohoto statusu hlasovala, dala najevo, že Palestinu vnímá jako stát,“ říká expertka.

Šlo o přelomový krok, na nějž navázaly i další praktické dopady. Skutečnost, že Palestinu mezinárodní společenství vnímá jako stát, jí umožnilo stát se smluvní stranou řady mezinárodních smluv včetně Římského statutu, který zřizuje Mezinárodní trestní soud.

„Všechny údajné zločiny spáchané na jejím území tak mohou být předmětem řízení u Mezinárodního trestního soudu, a to bez ohledu na státní příslušnost potenciálních pachatelů,“ přibližuje Bílková.

Prakticky to znamená, že tato instituce mohla vydat zatykače na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a jeho bývalého ministra obrany Joava Galanta a obvinit je z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti i přesto, že židovský stát k Římskému statutu nepřistoupil, a soud by tak nad ním jinak neměl jurisdikci.

Z technického hlediska tak oznámení o zářijovém uznání Palestiny pěti novými státy není v podstatě nic přelomového – pouze se zařadí do dlouhé řady států, které tak již činí dlouho.

Stát Palestina vyhlásil Jásir Arafat 15. listopadu 1988. V podstatě ihned poté jej uznalo více než sto zemí, především z islámského světa a také z bývalého komunistického bloku. Bylo mezi nimi i tehdejší Československo.

Jeho vláda uznala vyhlášení palestinského státu usnesením z 18. listopadu 1988. Česká republika coby jeden z nástupnických států tehdejší federace uznání potvrdila ústavním zákonem, který říká, že nový stát „uznává všechny státy a vlády, které ke dni svého zániku uznávala Česká a Slovenská Federativní Republika“. Podobně učinila i Bratislava. Nicméně zatímco Slovensko si ústy svého ministra zahraničních věcí Juraje Blanára za uznáním Palestiny stojí, v Česku je situace složitější.

Záleží na právním výkladu: stanovisko Ministerstva zahraničních věcí z roku 2020 – toho času pod vedením sociálnědemokratického ministra Tomáše Petříčka – vydalo prohlášení, podle nějž k uznání Státu Palestina ze strany České republiky nikdy nedošlo. Tuzemská diplomacie však podle stejného dokumentu podporuje mírový proces vedoucí k vytvoření dvou samostatných států, Izraele a „budoucí“ Palestiny.

„České uznání Palestiny je opravdu velmi komplikovaná právní otázka,“ potvrzuje Bílková. „Naše prohlášení z roku 1988, kdy stát Palestina vyhlásil státnost, lze číst různými způsoby. Podle dobových pramenů bylo to prohlášení úmyslně formulováno ambivalentně, jelikož tehdejší socialistické Československo Palestinu nutně uznat nechtělo, nicméně byli jsme pod silným tlakem Sovětského svazu,“ přibližuje dobový kontext expertka.

„Kroky, které následovaly, však nasvědčovaly tomu, že jsme Palestinu za stát alespoň určitou dobu považovali. Nejlepším příkladem je skutečnost, že zde máme její velvyslanectví. To by zřejmě bylo možné označit za konkludentní (projev vůle učiněný jiným způsobem než slovně - pozn. red.) uznání. Po 32 letech se však na stránkách Ministerstva zahraničních věcí objevil nový výklad, který znamenal změnu pozice a de facto jakési ‚oduznání‘. Není ovšem zcela jasné, zda mezinárodní právo vůbec takovýto institut zná. Nad naší pozicí je tedy v tuto chvíli velký otazník,“ dodává profesorka.

Zahraniční zdroje však vesměs Českou republiku řadí mezi země, které již Palestinu uznaly. Na svých stránkách to v přiložené tabulce ostatně uvádí i OSN.

Na základě jednoho z možných právních výkladů se tak řadíme mezi celkem 147 z celkových 193 členských zemí OSN, které již učinily stejně. I bez Česka by šlo o velmi vysoké číslo – představuje více než tři čtvrtiny zemí světa, mnohem víc než kolik jich oficiálně uznává třeba Kosovo (97) nebo Tchaj-wan (12). Mimochodem ani některé členské státy OSN nejsou plně uznané, a to včetně Izraele, který uznává pouze 165 zemí světa, tedy jen o něco málo více než Palestinu.

Tu navíc v tuto chvíli již zdaleka neuznávají jenom islámské a (post)komunistické země, jak tomu bylo dřív. Postupně se přidává i řada zemí tzv. globálního Západu. Jen během současného konfliktu, který započal 7. října 2023 krvavým teroristickým útokem hnutí Hamás na Izrael, se přidalo deset zemí: kromě čtyř států v Karibiku také Španělsko, Norsko, Irsko, Slovinsko, Arménie a naposledy letos v únoru Mexiko. Dalších již výše zmíněných pět zemí na seznam přibude letos v září.

Poprvé se tak mezi zeměmi uznávajícími Palestinu objeví zástupci skupiny G7, nejvyspělejších států světa. Konkrétně jde o Francii a Spojené království, které jsou kromě toho také stálými členy Rady bezpečnosti OSN a mají právo veta proti jakékoli podstatné rezoluci Rady, včetně přijetí nových členských států. V důležitém orgánu tak ze stálých členů, kteří Palestinu neuznávají, zůstávají pouze USA – nejdůležitější spojenec Izraele.

Vzhledem k tomu, že na postoji republikány ovládaného Washingtonu se minimálně v nejbližší době nic nezmění, je jakýkoli zásadní reálný dopad na poli OSN v podstatě vyloučený – Palestině nadále zůstane pouze status pozorovatelského státu a plné členství v organizaci bude Trumpova administrativa blokovat.

Přesto ze západního světa zaznívá velmi důležitý signál.

Státy si od něj v ideálním případě představují mírové řešení konfliktu. Ostatně například oznámení Velké Británie obsahuje podmínku: uznání Státu Palestina nastane, pokud Izrael do září nedosáhne dohody o příměří ve válce v Gaze. Austrálie zase uvedla, že její rozhodnutí je „součástí koordinovaného globálního úsilí o vytvoření dynamiky pro řešení izraelsko-palestinského konfliktu na základě dvou států“ – což je myšlenka, proti které se současná izraelská vláda staví. Australský premiér Anthony Albanese uvedl, že uznání bude „podmíněno podrobnými a významnými“ závazky ze strany předsedy Palestinské autonomie Mahmúda Abbáse, který se zaváže k demilitarizaci, uspořádání všeobecných voleb a zajištění, že hnutí Hamás nebude hrát žádnou roli v budoucím palestinském státě.

V podstatě se tak celá situace otočila. Státy se dříve zdráhaly uznat palestinský stát v přesvědčení, že k uznání dojde v rámci vyjednaného mírového procesu. Vzhledem k tomu, že takový proces se v současné době jeví jako nedosažitelný, a nevole nad izraelskou politikou roste, některé země upřednostnily uznání v naději, že to povede k mírovému procesu.

Někteří analytici však za nejnovějším obratem vidí jiné důvody – mnohem pragmatičtější než je starost o utlačovaný národ na Blízkém východě.

Prvním z nich je geopolitika. Situace do jisté míry připomíná poslední velkou vlnu uznání Palestiny v roce 2011. Tehdy šlo o zahraničněpolitický manévr latinskoamerických zemí, které se tak snažily vytvořit odstup mezi sebou a Spojenými státy, největším spojencem Izraele. Podobně jsou podle řady expertů evropské země nyní rozzlobené na Trumpovu administrativu, která na ně uvalila cla, omezila poskytované bezpečnostní záruky a staví se vlažně k podpoře Ukrajiny. Uznání Palestiny je zcela jistě do jisté míry i vzkaz přes Atlantik.

Druhým faktorem je domácí politika. I v západních zemích se v posledních dvou letech opakovaně konají velké demonstrace proti izraelské válečné kampani v Gaze. Roste také hnutí voličů, kteří hledají vůdce, jež by zaujali v této otázce silný postoj. Politici v západním světě se obávají potenciální negativní reakce na podporu Izraele – a symbolické gesto, jako je uznání palestinského státu, tak těmto vládám umožňuje tvrdit, že jsou vůči Izraeli přísnější, aniž by jej reálně jakkoli významně omezily.

Není zároveň vyloučené, že s pokračující válkou v Gaze bude tlak na Izrael stoupat i od jeho západních spojenců.