Článek
„Nemáme jinou možnost, než jí bez váhání uříznout její špinavý krk,“ zněl vzkaz čínského generálního konzula v Osace Sue Ťiena japonské premiérce Sanae Takaičiové.
Výrok, který komentátoři označují za projev návratu Číny k její „vlčí diplomacii“, byl sice ze sociální sítě X později odstraněn, ale v dalších týdnech po něm následovaly dodatečné nepřátelské vzkazy a kroky ze strany Pekingu. Můžeme si tedy být jisti, že nejde o žádný exces jednotlivce.
Japonská premiérka čelí skutečné diplomatické krizi.
Její dřívější prohlášení, že pokud Čína použije vojenské prostředky a sílu proti Tchaj-wanu, bude to pro Japonsko představovat „situaci ohrožují přežití“, sice původně ve světě nevzbudil tak velké ohlasy jako následná čínská reakce, nicméně byl významný. Premiérka totiž použila přesnou formulaci popisující stav, při kterém se Japonsko podle vlastních zákonů může uchýlit k použití síly.
Takaičiová tedy Číně vzkázala, že pokud si Peking bude chtít vzít Tchaj-wan silou, Japonsko může vojensky reagovat, což zatím žádný japonský lídr neudělal.
Krok jde ruku v ruce s plány premiérky na další odklon Japonska od pacifismu, který země vzala za svůj po druhé světové válce a zanesla ho i do ústavy. Tento proces sice trvá už dlouho a má i jiné a hůře překonatelné limity, než je legislativa, historická kocovina a odpor společnosti ke zbrojení, výpad Takaičiové proti Číně nicméně naznačuje, že premiérka je ještě ambicióznější než její předchůdci. A hlavně, že chce Japonsko vést směrem k pozici sebevědomého hráče schopného zasahovat do dění a poměru sil v Pacifiku.
Abeho osekávání a pak zlom
Když je řeč o japonském pacifismu a závazkům nepoužívat sílu, je potřeba zmínit, že to už dlouho není tak, že by Japonsko omezovalo své vojenské kapacity na minimum. Podle Global Fire Power indexu jsou jeho ozbrojené síly momentálně osmé nejsilnější na světě a v top desítce žebříčku se země vycházejícího slunce objevila už v roce 2007.
Přesto ale platí, že Japonsko dlouho bylo v přístupu ke zbraním a armádě dost speciální a uplatňovalo přísná omezení týkající se nakládání se zbraněmi a použití síly. Část z nich ještě platí, ale osekávat je začal už už premiér Šinzó Abe mezi lety 2012 až 2020.
Abe mimo jiné navýšil výdaje na obranu, povolil vývoz vojenského materiálu (alespoň toho, co není určen k zabíjení), z japonské „obranné agentury“ udělal plnohodnotné ministerstvo a k tomu přidal i některé další menší institucionální změny po vzoru struktury bezpečnostního aparátu v USA.
Opravdu výrazný zlom však přišel po ruské invazi na Ukrajinu.
V měsících a letech následujících po únoru 2022 Japonsko například schválilo nový strategický obranný plán, který mimo jiné obsahoval i získání zbraní se schopností zasahovat cíle druhých států na jejich území. Jednou z nich byly i americké střely Tomahawk, kterými se zrovna nedávno do USA připlula vyzbrojit první japonská loď.
Souběžně Japonsko spustilo například i vývoj vlastní mezikontinentální balistické rakety. Tyto kroky jsou přitom v docela jasném rozporu s deklarovanou zásadou limitovat funkce armády na ryze obranné.
Japonsko také rychle schválilo závazek dávat dvě procenta HDP na obranu do začátku roku 2028, přestože dřív platil zákonem daný limit jednoho procenta. Došlo při tom sice k rozšíření definice obranných výdajů, takže ne všechno z dvou procent HDP musí jít nutně do ozbrojených sil, ale i čistě vojenský rozpočet se viditelně zvyšuje na rekordní částky.
V roce 2023 Japonsko také povolilo výjimku umožňující vývoz zbraní, které se v zemi vyrábí na zahraniční licenci, přičemž změna umožnila vývoz raket do protivzdušného systému Patriot Spojeným státům, které touto zbraní zásobovaly Ukrajinu.
Následovala i dohoda na společném vývoji stíhačky s Velkou Británií a Itálií a s ní související další svolení k budoucímu exportu. Letos Japonsko uzavřelo i historický kontrakt s Austrálií, pro kterou Mitsubishi Heavy Industries vyrobí moderní fregaty třídy Mogami.
Když se podíváme na hlavní priority akvizic a investic ozbrojených sil pro tento rok, v popředí jsou již zmiňované zbraně schopné zasáhnout nepřítele na jeho území, kybernetický a vesmírný sektor, velitelské struktury a infrastruktura zpravodajských služeb, drony, kapacita pro ochranu kritické civilní infrastruktury a širší doplnění munice.
„Tato transformace není pouhou reakcí na aktuální situaci, ale reprezentuje širší strategickou rekalibraci. Jejím jádrem je vyšší uvědomění provázanosti euroatlantické a indopacifické bezpečnosti,“ komentoval výše zmíněné priority rozpočtu japonský analytik Daisuke Kawai pro britský think tank RUSI.
Co přinese Takaičiová?
Nová premiérka však chce ještě víc.
Hned po nástupu do úřadu prohlásila, že dvě procenta HDP na obranu chce dosáhnout už do března 2026, přičemž z její strany zaznívají hlasy o tom, že ani tento cíl není dostatečný. Už do konce příštího roku chce Takaičiová také mít zcela nový plán obranné strategie. Ten Japonsko naposledy schválilo v roce 2022. Běžně se přitom aktualizoval jednou za dekádu a vypadá to, že premiérka chce už tak na Japonsko velmi ambiciózní nový plán ještě posílit.
Spekuluje se, že Tokio by mohlo následovat příklad Jižní Koreje a získat ponorky s jaderným pohonem. To by znamenalo další odklon od poválečných zásad používat jadernou energii pouze pro mírové účely. Jaderný pohon by sice neznamenal porušení slibu nikdy nevyrábět, nevlastnit ani nemít na svém území jaderné zbraně, Takaičiová nicméně naznačila, že dokonce i tyto tři „svaté principy“ se budou možná muset znovu zvážit.
Když ale necháme spekulace stranou, tak nezbývá než přiznat, že zatím moc dobře nevíme, o kolik chce nová premiérka Japonsko posílit, ani jak přesně to hodlá udělat. Je v úřadu příliš krátce na to, aby vůbec mohla stihnout slova přeměnit v činy.
To ale tak úplně neplatí o jejím výroku o Číně. Přestože ve své podstatě šlo i tady jen o slova, jejich dopady jsou už velmi konkrétní a hmotné.
Čína obnovila zákaz dovozu od japonských rybářů, vyzývá turisty k bojkotu Japonska, odrazuje od studia v Japonsku, rušila lety, protestovala dopisem do OSN a podle Tokia už nejméně dvakrát narušila plavidlem nebo dronem japonský prostor. Rétoricky Peking na Japonsko zaútočil přes řadu kanálů a pohrozil, že Tokio „zaplatí bolestivou cenu“ a bude vojensky „drtivě poraženo“, jestli překročí červenou linii ve věci Tchaj-wanu.
Japonsko sice na jednu stranu vyvinulo nějaké snahy o zmírnění krize, Takaičiová ale svá slova zpět nevzala a zdá se být odhodlaná udržet si v přestřelce tvář.
Velkou pozornost na sebe strhlo i prohlášení japonského ministra obrany, že Tokio se chystá rozmístit blíže nespecifikovaný systém s raketami země vzduch středního doletu (tedy nějaký prvek protivzdušné obrany, který by teoreticky dostřelil až nad Tchaj-wan) na Jonaguni - maličký, ale strategický ostrov ležící pouhých asi 100 kilometrů východně od Tchaj-wanu.
O kroku mohlo být rozhodnuto už dřív, ale nic to nemění na tom, že jeho oznámení v tuto chvíli jen přiložilo pod kotel čínskému hněvu a vzbudilo další ostré reakce. Japonský ministr při návštěvě ostrova řekl, že krok „pomůže snížit šanci ozbrojeného útoku“ na Japonsko, přičemž pohled, že krok zhorší regionální tenze, je podle něj „nepřesný“. Vojenští novináři už spekulují, jaké všechny další zbraňové systémy (včetně těch amerických) by případně mohly na tomto ostrově být využity k odstrašení Číny od invaze na Tchaj-wan.
To už ale předbíháme.
Takaičiová podle některých komentátorů ani nemusela výrok o Tchaj-wanu učinit plánovaně a najdou se dokonce i tací, co tvrdí, že současný spor se prakticky ničím neliší od sporů minulých a obě strany jen čekají na příležitost, jak ho urovnat, aniž by ztratily tvář. Průzkumy mezitím ukazují, že Japonci ostřejší postoj proti Číně ocenili a popularita premiérky roste - a zdá se, že roste i celková ochota Japonců opustit tváří v tvář stále nebezpečnější povaze současného světa poválečný pacifismus.
Rozhodující roli v otázce, zda se Japonsko výrazněji posune nejen dál od pacifismu, ale i blíž k Tchaj-wanu a tedy víc proti Číně, bude mít nicméně pravděpodobně Washington.
Americký prezident Donald Trump přitom zatím vypadá, že si s Takaičiovou osobně „sedl“, což může být pro vztah obou zemí důležitější než cokoliv jiného (Japonsko a USA jsou dlouhodobí spojenci a od roku 2023 tvoří i trojčlenný bezpečnostní pakt s Jižní Koreou). Trumpova pozice ve věci Tchaj-wanu a otázky, zda by byl ochotný ostrov před Čínou pomoct bránit, ale zůstává nejistá a vypadá to, že Trump Japonsko na jedné straně sice velmi podporuje v dalším posilování obrany, ale na straně druhé ho má tendenci spíš krotit v případných dalších protičínských krocích.
Nedlouho po rozhoření diplomatické krize Trump telefonoval s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem a pak i s Takaičiovou a z oficiálních zpráv se zdálo, že se snaží spor urovnat. Minulý týden k tomu přibylo zjištění listu Wall Street Journal, že prezident měl Takaičové přímo říct, ať Čínu neprovokuje dalšími výroky ohledně Tchaj-wanu.
Vztah Takaičiové s Trumpem podle premiérky zůstává nadále dobrý a nepopírá to ani zjištění amerických novinářů, protože podle jejich zdrojů Trump při hovoru vystupoval přátelsky a premiérku nijak nenutil, aby svá slova vzala zpět. Vyhlídky na nasazování amerických zbraní na Jonaguni či jiné výraznější společné kroky Washingtonu a Tokia ukazující Pekingu společné odhodlání postavit se za Tchaj-wan, každopádně zůstávají čistě hypotetické a všechno bude pravděpodobně záležet na tom, jak se vyvine Trumpův postoj k Číně.
Kdyby se Trump rozhodl vyměnit obchodní dohodu s Čínou za menší podporu Tchaj-wanu, jakákoliv případná vojenská gesta směrem k Číně budou rázem o hodně méně významná, ale už nezabíhejme dál do spekulativních scénářů.
Odhodlání není rozhodujícím limitem
Vraťme se raději ještě naposledy k samotnému vojenskému posilování Japonska. Je totiž potřeba znovu zdůraznit, že odhodlání není pro Tokio v tomto ohledu jediným limitem. Případné další zvyšování výdajů na obranu se totiž neobejde bez škrtů v jiných sektorech, což je v Japonsku ještě větší problém než třeba ve většině evropských zemí.
Velký problém totiž představuje stárnutí a zmenšování populace. Zatímco například v Česku tvoří senioři pětinu populace, v Japonsku je to už skoro třetina a vyhlídky jsou špatné. V roce 2024 v zemi počet narozených dětí podeváté za sebou překonal rekord nejméně plodného roku a na každé narozené dítě připadala dvě úmrtí. Stárnutí populace dramaticky zvyšuje výdaje na sociální zabezpečení, které momentálně tvoří třetinu národního rozpočtu a ve srovnání s rokem 1990 jsou trojnásobné.
Úbytek lidí v produktivním věku se navíc kromě rozpočtových potíží promítá i do problémů s personálními nedostatky v samotné armádě, která v roce 2023 nenaplnila svůj cíl náboru ani z poloviny. Nákupy zbraní komplikuje vedle toho i slabá měna jen a do toho má Japonsko největší státní dluh na světě.
Takaičiové tedy odhodlání nestačí a bude čelit velkým výzvám. A to jsme ještě nezmínili, že pozice její strany není tak silná jako u jejích předchůdců a loni poprvé od roku 2009 ztratila parlamentní většinu. První signály z průzkumů veřejného mínění naznačily, že by se lídryni mohlo podařit popularitu strany znovu získat právě díky jejímu „jestřábímu“ přístupu. Je ale otázka, co se stane, až dojde na financování zbrojení a utahování opasků.
