Hlavní obsah

Komentář: Debakl jako v Afghánistánu? Čas hraje proti Rusům

Ivan Gabal
sociolog, analytik
Foto: Artem Grebenyuk, Shutterstock.com

Ukrajinský odpor Rusové nečekali.

Reklama

6. 6. 7:00

Ukrajina v mnoha ohledech připomíná neúspěchy sovětské armády v Afghánistánu a Angole. Ty měly silné politické důsledky.

Článek

Veďme diskusi, jak dlouho může válka na Ukrajině trvat. Může Rusko zcela prohrát a z Ukrajiny se stáhnout? Anebo dokáže Ukrajinu porazit nekonečným přísunem dalších tanků, dělostřelectva, raket i vojáků, aniž by vyčerpalo své reálné vojenské, ale zejména lidské síly, trpělivost společnosti i její schopnost strádat kvůli dopadům války? Udrží Putin ochotu oligarchů ztrácet konfiskované majetky a nakonec i ochotu represivního aparátu a tajných služeb udržovat silou „ticho“ pro diktátora válčícího neúspěšně ve jménu lži? Má dnešní Rusko schopnost snášet stále více sovětský marasmus? Ano, Lavrov připomíná Gromyka. Ale je Putin nový Brežněv?

Z perspektivy ruských ztrát i lhostejnosti k počtu padlých má Rusko nadále nemalé zásoby v tancích, raketách, dělostřelectvu i záložních vojácích. Ukrajinci ovšem mají vůli bojovat všichni – od prezidenta k řadovým dobrovolníkům. V Rusku tato vůle spíše klesá. Dnes je to vůle jednoho muže a jeho blízkého okolí – od zdivočelých členů Dumy přes šílené moderátory ruské státní televize až po strukturu tajných služeb a velitelů armády. Šíře podpory je navíc otázkou. Drží linii skutečně všechny elity navěšené na špičky moci ve sportu, v umění, vědě či byznysu? Mnozí již dnes pochybují, jsou zasaženi sankcemi a nemohou se věnovat svým profesím. Veřejné mínění sice bude většinově na Putinově straně, ale vynuceně, z nouze a ze strachu. Odkud může přijít eroze, která Kreml dále oslabí?

Hroucení mýtů

Kreml čerpá svou legitimitu z několika pilířů. Jedním z nich je přesvědčení, že v Rusku sice není běžným standardem tekoucí voda, asfaltovaná silnice nebo fungující zdravotnictví, ale Rusové se obětují, protože si to žádá silná a moderní armáda. Ta udržuje západní síly zla ve strachu a odstupu.

Tento pilíř, tedy důvěra v bojovou morálku a vyspělost ruské armády, může dostat trhliny. Dvacet až třicet tisíc mrtvých, neúspěchy armády u Kyjeva a Charkova, neschopnost svrhnout ukrajinskou vládu a parlament a nahradit je „svými“, to vše nelze přehlédnout. Nutnost vybírat peníze od občanů na špatně vyzbrojené vojáky, rostoucí kritika vedení války od vojenských blogerů i počty padlých velitelů, to vše dokládá špatný stav ruských ozbrojených sil.

Univerzální ruská korupce a kleptokracie se nevyhnuly ani armádě. Rozkradená výzbroj, zašmelené technologie v zaostalých tancích, za to dnes platí vojáci svými životy. A ruská armáda svým jménem. A další a další vojáci musejí rukovat a nechávat se zabíjet v zastaralých tancích nejmodernějšími zbraněmi dodávanými sjednoceným Západem. Rusové musejí být v šoku. Mnoho let je poučovali o nutnosti boje se Západem. A teď jejich armádu ničí drony z Turecka, kam tak rádi jezdí na dovolené.

Sankční postih prestižních sportů, jako jsou hokej, tenis, fotbal, gymnastika nebo atletika, také bolí. I proto přece běžný Rus vydrží v chudobě a nedostatku – aby jeho sportovci zářili, byli úspěšní a medailoví. Ať si třeba dopují, hlavně když vítězí. Nyní je patrně na dlouho po všem.

Sovětská traumata

Rusové, zejména ti starší, si pamatují pád SSSR v 80. letech. Výsledkem byl nástup Gorbačova, perestrojka a rozpad socialistického bloku od Polska přes Maďarsko a Československo až ke sjednocení Německa. Součástí tehdejší degradace Sovětského svazu byla rovněž selhání ve vojenské a technologické sféře. A prohry ve válkách.

Invaze do Československa ještě vyšla a pomohla udržet zemi v komunistickém bloku. První silný vojenský kiks bylo sestřelení civilního korejského letadla KAL-007, které vybočilo ze své trasy, sovětskou stihačkou. Nad Sachalinem v roce 1983 zahynulo 269 lidí. Jedním z důsledků byl i konec tehdejšího generálního tajemníka a bývalého šéfa KGB Andropova.

Z dnešního hlediska byla důležitá „nevyhraná“ válka v Afghánistánu (1979 až 1989). Za celou dekádu zde padlo tolik sovětských vojáků jako na Ukrajině za tři měsíce. Sovětská armáda také nejdříve změnila režim v Kábulu „speciální operací“. Zastřelila nespolehlivého prezidenta Hafizulláha Amína a nahradila jej komunistou Babrakem Karmalem, jehož měla Moskva „zaparkovaného“ na ambasádě v Praze. Při „speciální operaci“ ovšem sovětští příslušníci Specnaz omylem zastřelili i vlastního velitele.

V Afghánistánu sovětská armáda utrpěla velké ztráty bojem s mudžahedíny mezinárodně podporovanými dodávkami zbraní. Nakonec podlehla i demoralizujícím drogám a pašeráckým obchodům vlastních důstojníků. Svou tehdejší invazí Moskva také pomohla na svět nově zrozenému mezinárodnímu islámskému džihádu a jeho pozdějšímu saúdskému vůdci Usámovi bin Ládinovi.

V domácích poměrech afghánská válka vyvolala občanské protesty matek sovětských vojáků, kritiku disidentských i akademických kruhů i krizi v ozbrojených silách a jejich velení.

Sovětský svaz ovšem neválčil jen v Afghánistánu. V angolské válce, do které se Československo také nešťastně namočilo na sovětské straně, ztratili Sověti mezi roky 1975 až 1989 na 25 tisíc vojáků a důstojníků. V roce 1988, v největší tankové bitvě od bojů v Kurském oblouku, utrpěli sovětští tankisté s kubánskými spolubojovníky těžké ztráty od Jihoafričanů, finančně i technicky podporovanými Spojenými státy. Kubánci i další účastníci vleklé války se tehdy vyjadřovali o sovětských velitelských a bojových schopnostech s neskrývaným despektem.

Odchodu SSSR z Afghánistánu a z Angoly těsně předcházela jaderná katastrofa v Černobylu – bezprecedentní technologické selhání v prestižní jaderné oblasti s masivními mezinárodními dopady a zoufalou domácí bezradností, to vše již v Gorbačovově éře.

Vrcholem debaklu sovětské armády bylo přistání amatérského západoněmeckého pilota Mathiase Rusta se sportovní cessnou přímo na moskevském Rudém náměstí. Došlo k němu symbolicky v Den sovětské pohraniční stráže 28. května 1987. Rust svým kouskem dostal do kolen celou protivzdušnou obranu mocného Sovětského svazu. Dlouhý let jeho cessny přes Finsko a evropskou část SSSR sice byl zachycen sovětskými vojenskými stíhači, ale jejich morální paralýza po sestřelení civilního letu KAL-007 je vedla k alibistické nečinnosti. Následkem ostudného incidentu padl ministr obrany SSSR a celé velení letectva Rudé armády. Gorbačov tím také oslabil nejkonzervativnější odpůrce perestrojky a pokračoval v cestě k ukončení vojenské rivality se Západem.

Konec 80. let byl poznamenán rostoucí kvalitativní technologickou vojenskou převahou USA a NATO – v kosmických, raketových a zejména informačních technologiích včetně družicového navádění raket s plochou dráhou letu. Sovětský výzkum nedokázal držet krok. Dohody USA a SSSR o snižování jaderných sil jako reakce na finanční a technologické břemeno jaderného zbrojení byly koncem 80. let doplněny dohodou NATO a Varšavského paktu o omezení konvenčních sil v Evropě. Uskutečnění této dohody kulminovalo v době zániku komunistického vojenského paktu v roce 1990 a při odsunu sovětských jednotek ze střední Evropy. Sovětský svaz ve studené válce prakticky kapituloval a rozpadl se. Nejen vůlí Kremlu. Jádrem procesu byl technologický, výkonový a morální propad a dezintegrace sovětské armády s jejími vojenskými neúspěchy.

Technologické zaostávání, špatná bojová morálka, korupce, šmelina a rozkrádání z ruské armády dodnes nezmizely. Dnes ji rozežírají pod Putinem a jeho generály. Kreml si vyfabuloval nepravdivou válečnou doktrínu pro ukrajinskou operaci. Vyfabuloval si i nepřítele neschopného a neochotného bojovat, vybájil si také vlastní armádu v neexistující kondici. Což vyústilo v neschopnost naplánovat, zorganizovat a logisticky zajistit invazi.

Sovětská válečná škola žije

Mizerné plánování a příprava celé operace se Rusku těžce nevyplácí. Sovětský přístup „vodka a šturm“ sice ustoupil, ale krátká doba na secvičení útočných sil až v útočných pozicích na hranicích Ukrajiny, jejich nedostatečný počet a mizerné logistické zajištění indikují hluboký šlendrián a nedbalost.

Mnozí vojenští specialisté byli až zaskočení špatnou úrovní, výcvikem, organizací i mizerným vybavením Rusů. Včetně speciálních sil při výsadku na letišti v Hostomelu, což byl klíčový vstup do „speciální operace“.

Mnohakilometrové zácpy ruských vojenských kolon a jejich ničení ukrajinskými drony dokumentují zoufalou úroveň velení, ale i operačních schopností. Připomínají afghánskou katastrofu sovětské kolony, kterou mudžahedíni zavřeli v dlouhém tunelu a nechali celý konvoj udusit vlastními spalinami z obrněných transportérů a nákladních aut.

Bývalý americký náčelník štábu velitelů Ben Hodges mluví o nedostatečných zásobách munice i nedostatečných kapacitách průmyslu, který nedokáže zásobovat ruskou armádu zbraněmi a raketami. Generál dokonce vyslovuje časovou hypotézu o srpnovém zlomu, po němž může dojít k převzetí iniciativy ukrajinskou armádou.

Ze všeho uvedeného se snad dá vyvodit, že ruská armáda sice má tradiční sovětskou válečnou školu a návyk (včetně nedostatků, zaostalosti, ale i odolnosti). Nicméně rozsah jejího rozkradení, demoralizace a špatné výzbroje a výcviku je hlubší. A překonání těchto nedostatků by byl daleko náročnější a dlouhodobější proces, než situace umožňuje. Rusku proto může dojít dech daleko rychleji, než tomu bylo v Afghánistánu nebo v Angole.

Porazí se Rusko samo?

Rusku nepochybně zbývá ještě mnoho tanků, transportérů, raket i vojáků. Jak se ale bude vyvíjet jejich zásobování, morálka a výkonnost?

V 80. letech – i v podmínkách studené války a ostrého vojenského soupeření včetně nepřímých válečných střetů velmocí – byly dopady sovětských vojenských neúspěchů dříve či později patrné v posunech vnitřních poměrů i v komunistickém politbyru. A také v následných rozhodnutích a v ústupu od vojenského a silového konceptu kremelské politiky.

Komunistická mocenská struktura ovšem byla opřena nejen o represivní KGB a věznění odpůrců, ale také o rozsáhlý průmysl, o ekonomiky svých satelitů a o masivní organizaci a strukturu komunistické strany, která reálně vykonávala moc a správu země. To vše Putin dnes nemá. Stojí sám, opřený jen o korupci, kleptokracii a naše platby za energie. A také tajnou policii. Jeho oporou byla i armáda, která se ale teď na Ukrajině vyčerpává a diskredituje.

Dnešní situace je obdobná sovětskému ignorantství v Afghánistánu. Obdobné jsou i mizerné výsledky a masivní ztráty i propad Ruska do mezinárodní izolace. To vše opět těžce dolehne na ruské elity i široké vrstvy ruské společnosti a jejich ochotu přijímat vlastní zaostalost i ztráty blízkých, ochotu snášet ekonomiku nedostatku. Tento vnitřní tlak se v Kremlu a jeho mocenských strukturách nemůže neprojevit. Otázkou je čas a forma.

O co hrajeme my?

Není důvod si myslet, že pokud by ruské ozbrojené síly zdolaly ukrajinský odpor, nechaly by nás na pokoji. Naopak. Rusko má velkou chuť zničit, rozmlátit a neutralizovat právě střední a východní Evropu. Putinův požadavek posunout nás z bezpečnostního hlediska před rozšíření NATO do střední Evropy stále platí jako doktrína. Obrana Ukrajiny znemožňuje uskutečnění této doktríny. Proto je to naše obrana a naše válka.

Pravděpodobnost ruského vyčerpání ve vojenském, společenském i politickém smyslu není malá. A teze o tom, že po pádu Putina přijde někdo horší je jen omílání téhož klamu, který jsme slýchali za Stalina i za Brežněva. Není to pravda.

Válce se nemůžeme vyhnout a musíme její následky ustát. Tlačit Ukrajince ke kapitulaci v zájmu vlastního klidu, pohodlí a utlumení nepříjemných dopadů znamená dát Rusům šanci v dalším kole napadnout nás. Proto musíme unést těžkosti a podporovat Ukrajince v boji. Rusko se zastaví a vyčerpá, pokud se Ukrajinci nevzdají.

Pro tento cíl a naši vlastní bezpečnost je zásadní dodržet základní obranné principy:

Zaprvé – pokračovat v sankcích vůči Rusku a Rusům a ve snižování odběru ruských energií.

Zadruhé – za každou cenu udržet jednotu Západu včetně Turecka, Maďarska i Balkánu.

Zatřetí – neustat v přímé podpoře Ukrajiny zbraněmi, municí, zdravotním materiálem, pokračovat v podpoře civilního obyvatelstva a zajistit bezpečí uprchlíků.

Začtvrté – zvyšovat vlastní vojenskou odolnost a připravenost teritoriální obrany NATO v celém východním, severním a jižním křídle. Poskytnout plné záruky Finsku a Švédsku bez ohledu na vývoj jednání o jejich členství.

Zapáté – zvyšovat obranné a zahraničně politické schopnosti Evropy v rámci EU.

A konečně zašesté – připravit se systémově raději na delší a vyčerpávající válku, tedy zvyšovat vlastní flexibilitu spíše než krátkodobě tlumit bezprostřední dopady.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované