Komentář: Realita hladomoru v Gaze

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

V posledních týdnech se stále více mluví o hladomoru v Pásmu Gazy. Představitelé izraelského státu a jejich podporovatelé masový hlad mezi Palestinci popírají, případně vinu svádí na Hamás. Humanitární katastrofa je ale naprosto kritická a zodpovědnost za ni nese Izrael.

V prvé řadě je nutné vyjasnit, že v Gaze hladomor opravdu probíhá. Političtí předáci Izraele a jejich podporovatelé často argumentují, že fotografie a další důkazy hladomoru jsou zfalšované, zavádějící nebo pocházejí z jiných konfliktů a krizí. Poukazování na jednotlivé případy ale ignoruje masu statistických dat a informací z Gazy.

Integrated Food Security Phase Classification (IPC), mezinárodní expertní skupina afiliovaná s OSN, která se zabývá monitorováním právě humanitárních krizí, ve své červencové zprávě hlásí, že naprostá většina palestinské populace Gazy trpí akutním nedostatkem jídla. Pětina obyvatelstva se podle zprávy nachází v „katastrofálním“ stavu nejvyšší nouze, kdy dochází denně k úmrtím v důsledku hladu a u dětí sledujeme akutní podvýživu s trvalými následky i v případě přežití. Ceny mouky, cukru a zeleniny v pásmu jsou v průměru padesátkrát vyšší než před 7. říjnem 2023 – kilo brambor nyní stojí v přepočtu 650 korun. I naprosto základní potraviny jsou nedostupné pro již takřka veškeré obyvatele a obyvatelky Gazy.

Tyto skutečnosti nevyhnutelně vedou ke vzrůstajícímu počtu obětí. Gazské ministerstvo zdravotnictví oznámilo, že během posledních deseti dní v červenci zemřelo na nedostatek jídla (tedy kvůli hladomoru) 86 osob, což je víc než během celých předcházejících 21 měsíců války. Údaje ministerstva jsou rozporovány izraelskými politiky a jejich příznivci kvůli tomu, že jsou součástí administrativního aparátu ovládaného Hamásem. Ale v minulosti se opakovaně ukázaly být jako víceméně přesné i po přešetření mezinárodními organizacemi a nezávislými komisemi.

Ministerstvo dále zveřejňuje seznamy zabitých, které pak lze nezávisle ověřit a porovnat s jinými zdroji informací. I z těchto důvodů tyto údaje bere jako platné dokonce i izraelská armáda. A řada odborníků se naopak domnívá, že čísla jsou podhodnocená (podle některých odhadů až o polovinu skutečného počtu zabitých), neboť kvůli devastaci Gazy a zničení zdravotnických zařízení izraelskými údery není možné zaznamenávat všechna úmrtí a řada těl nebyla nikdy nalezena v troskách.

O úmrtích hladem kromě ministerstva mluví běžní Palestinci a Palestinky a místní zdravotnický personál, ale i zahraniční lékaři, kteří v Gaze v posledních měsících působili (včetně českých), a mezinárodní humanitární organizace. Zprávy IPC o hladomoru jsou produkovány nezávislými mezinárodními odborníky. Realitu hladomoru teď už přiznávají i izraelská média, která byla dlouho k dopadu na civilní obyvatelstvo netečná.

Tvrdit, že všechny tyto organizace, lékaři, humanitární pracovníci a stovky jednotlivců skutečně koordinovaně lžou o situaci v Gaze, je na úrovni šíření konspirací o covidu jako výmyslu farmaceutického průmyslu, který měl chtít zbohatnout na vakcínách.

Jinou otázkou je, kdo je za hladomor zodpovědný. Izraelští, ale stále i čeští političtí představitelé trvají na tom, že na vině je Hamás, který humanitární dodávky krade, a OSN, která je neschopná je distribuovat. Tato vysvětlení byla použita jako legitimizace totální tříměsíční blokády Gazy Izraelem během tohoto jara. To byl po roce a půl zásadního omezování dodávek humanitárního materiálu izraelskými úřady poslední krok, který k vypuknutí hladomoru vedl. I nyní putuje do Gazy naprosto nedostatečné množství jídla a dalších humanitárních potřeb.

Je pravda, že údaje samotné OSN ukazují, že v posledních měsících zhruba 90 procent humanitárních dodávek nebylo doručeno do výdejních center kvůli krádežím během transportu. Podle dostupných informací a výpovědí řidičů ale v mnoha případech nebyly konvoje přepadeny členy Hamásu, ale místními ozbrojenými gangy (z nichž je část podporována Izraelem) a běžnými Palestinci. To je důsledek naprostého zoufalství hladovějící populace a rozpadu společenské solidarity, které jsou výsledkem právě izraelské blokády a pro nás těžko představitelného strádání.

Distribuci pomoci pak prakticky znemožňuje devastace místní infrastruktury (v pásmu byly armádou zničeny zhruba dvě třetiny všech silnic), zabíjení členů humanitárních organizací v izraelských úderech (Gaza je v současnosti nejnebezpečnější místo na Zemi pro pracovníky OSN) a nahodilá a neustále se měnící nařízení izraelské armády, která znemožňují jakoukoliv logistiku a plánování.

Systematické rozkrádání humanitární pomoci Hamásem, které má omlouvat izraelskou blokádu a restrikce, nikdy nebylo ve skutečnosti potvrzeno. Navzdory vyjádřením izraelských politiků i důstojníci izraelské armády přiznali, že o údajném masovém zabavování ze strany islamistického hnutí neexistují důkazy. Stejně tak americká vládní organizace USAID řekla, že o systematických krádežích pomoci Hamásem nemá žádné informace. Členové Hamásu pravděpodobně nějakou část zásob skutečně zabavují, ale rozhodně ne do takové míry, která by mohla ospravedlňovat tak zásadní omezování humanitární pomoci pro celou populaci.

Izrael se přesto v květnu 2025 rozhodl nahradit osvědčený systém distribuce pomoci skrze OSN a zavedené humanitární organizace soukromou Gaza Humanitarian Foundation (GHF), která spolupracuje s izraelskou armádou. To se ukázalo být – jak od začátku upozorňovaly expertní hlasy – krokem, který katastrofu v Gaze ještě prohloubil. Nejenže výdejní místa jsou na celou Gazu pouze čtyři, takže naprostá většina populace se k nim nedostane, a v jejich okolí byly izraelskými a americkými silami zabity stovky zoufalých civilistů. GHF ve skutečnosti neeviduje, komu jídlo vydala, a je tedy nemožné tvrdit, že nadací distribuované zásoby neskončily v rukou Hamásu – což je přesně to, čemu měl nový systém zabránit.

Nejen v české debatě se často objevuje argument, že zaměřování se na Gazu a tamní krizi je projevem protiizraelského, nebo až dokonce antisemitského postoje, neboť stejné pozornosti a kritiky se nedostává humanitárním katastrofám v Súdánu, Jemenu i jinde. Jak ale ukazují odborné studie a analýzy, hladomor v Gaze je skutečně unikátní v rychlosti a rozsahu v globálním měřítku.

Podle metriky IPC zmiňované na začátku nedošlo za posledních 15 let nikde jinde na světě k tomu, aby během necelých dvou let byla celá populace dané oblasti postižena hladem takové intenzity (mluvíme tedy o relativním rozsahu, nikoliv o absolutních číslech).

Částečné uvolnění blokády Gazy ze strany Izraele v posledních týdnech rozhodně nestačí, aby odvrátilo narůstající humanitární katastrofu. Řešení je přitom zcela nasnadě – zaplavit Gazu jídlem, léky, palivem a dalším materiálem nezbytným pro záchranu palestinských civilistů a civilistek, což agentury OSN mohou udělat v okamžiku, kdy jim k tomu dají izraelské úřady svolení. Ve světle všeho, co o hladomoru v Gaze víme, nelze tento krok odkládat kvůli „úplné porážce Hamásu“, jak izraelští představitelé nadále opakují.

Je absurdní a zcela amorální stále debatovat o tom, zda je přijatelné vyhladovět civilní obyvatelstvo k smrti kvůli vojenské výhodě nad organizací, která nyní už ani není schopná Izrael reálně ohrozit.