Článek
Íránské dobrodružství Donalda Trumpa (nebo alespoň jeho horká fáze) prozatím skončilo a i on zřejmě tuší, že přes halasná prohlášení o drtivém vítězství a dosažení všech cílů bylo chybou a dále oslabilo jeho postavení ve světě i u domácí veřejnosti. Jak u něj ale bývá zvykem, může hledat jinou akci, která by přehlušila předchozí zmatky a mohla být prohlášena za další z nekonečné řady vítězství. Jednou ze zemí, kde bezesporu vidí příležitost a kde by změna skutečně dávala smysl, je Kuba.
Kdysi se jednalo o jedno z citlivých míst studené války. Po zhroucení východního bloku v Evropě se očekával rychlý pád i tohoto skanzenu komunismu, ale země dokázala, přes dramatický pokles životní úrovně, kritickou dobu po rozpadu SSSR překonat.
Významný podíl na tom, že se tehdy ještě vládnoucímu Fidelu Castrovi podařilo situaci stabilizovat, sehrálo historické štěstí. V nepříliš vzdálené Venezuele se v roce 1999 dostal k moci populistický levicově orientovaný vládce Hugo Chávez, pro nějž byl Castro velkým vzorem a kubánský model inspirací. Sama Venezuela podle toho také dopadla, ale to už je jiná historie.
Kuba každopádně díky ekonomické podpoře Venezuely chytila druhý dech. Na oplátku jihoamerické zemi dodávala své znalosti zejména z likvidace demokracie a s fungováním tajných služeb. Není náhodou, že nejbližší ochranka nedávno zajatého Nicoláse Madura byla složená právě z Kubánců.
I to dobře ilustruje charakter režimu na „ostrově svobody“, jak se Kubu rozhodla absurdně nazývat kubánská propaganda a jí nakloněná část levice z demokratických zemí. Ta dlouhou dobu v rozporu se zcela zjevnými fakty považovala tamní systém za důležitý experiment, který sice má dílčí nedostatky, ale za hlavní problémy může americké embargo - jinak prý jde o nadějný model pro budoucnost.
Ztráta geopolitické důležitosti
Nic nemohlo být vzdálenější realitě. Kuba byla od konce padesátých let minulého století ovládána úzkou mocenskou skupinou ke komunismu se hlásících revolucionářů, kteří zlikvidovali demokratické instituce, rozložili hospodářství a vyhnali pětinu národa do emigrace. Absurdní ekonomické experimenty se postupně střídaly. Co bylo jeden měsíc progresivní, mohlo být další zakázané – a co bylo včera nelegální, mohl být zítra nový stranický program (například možnost používání amerických dolarů jako platidla nebo možnost vzniku malých živností).
Pokud ale do konce studené války byla Kuba využívána propagandou socialistického bloku jako vzor pro země třetího světa a do dění v některých z nich i aktivně zasahovala, později její význam výrazně poklesl. Oslavovat režim jako alternativu kapitalismu začalo být čím dál těžší.
Ruský vliv na ostrově přetrval, nicméně z pohledu geopolitiky neměl zásadní význam, stejně jako vazba na Venezuelu a pár dalších levicových vlád v Latinské Americe. Zájem o pád režimu tak zůstal prioritou – ovšemže vedle naprosté většiny Kubánců – především silného exilu, s ním spojených politiků v USA a pak institucí obecně přejících zemím demokracii a zbavení se autokratických vlád.
Z výše uvedených důvodů podporovala možnou změnu zejména administrativa USA. Zkoušela různé varianty, včetně možného oteplení vztahů za Baracka Obamy či naopak dalšího přitvrzení během prvního období Donalda Trumpa. Režim ale zůstával odolný a nic na tom nezměnila ani smrt Fidela Castra v roce 2016. Faktickou vládu převzal jeho bratr Raúl doplněný bezbarvým aparátčíkem Miguelem Díaz-Canelem, který je od roku 2018 formálním šéfem státu.
Trumpův zájem
Nový impulz přišel s druhým příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu. A zejména pak po útoku na Venezuelu a zatčení tamního diktátora – a chráněnce Kuby – Nicoláse Madura.
Důvodů pro tlak na politickou změnu na Kubě má Trump několik.
Jednak Američané kubánského (stejně jako venezuelského) původu jsou významnými voliči Republikánské strany a vesměs i stoupenci MAGA. V tomto smyslu jsou mimochodem mezi Latinos výjimkou - ti jinak většinou volí spíše demokraty.
Přečtěte si od autora
Svou roli hraje i fakt, že kubánská ekonomika je skutečně v rozkladu a definitivní svržení režimu by mohlo být relativně dosažitelným cílem. Trumpovi by to zároveň poskytlo možnost ukázat, že je muž činu plnící sliby voličům.
Klíčovým motivem je však snaha začlenit Kubu jednoznačně do své sféry vlivu a naplňovat tak inovovanou verzi Monreovy doktríny (tzv. Donreova doktrína), kterou současný americký prezident označuje za osu své zahraniční politiky vůči Latinské Americe. Udělat z Kuby druhé Portoriko – v historii byly jejich osudy podobné – by do takové strategie skvěle zapadalo.
Povzbuzen úspěchem akce ve Venezuele tedy Trump zahájil blokádu ostrova a vyhlásil změnu tamního režimu a podřízení se zájmům USA za jeden z dalších zahraničněpolitických cílů. Na rozdíl od Venezuely, kde bylo zatčení Madura skvěle zorganizovanou vojenskou akcí, se silový tlak na Kubu omezuje na blokádu dovozu ropy a dalších důležitých surovin do země.
To sice dostává již tak hrozivou ekonomickou situaci ostrova na kritickou hranici, ale zatím se nezdá, že by to samo o sobě stačilo k pádu vlády. Trump zjevně spoléhá, že se mu v Havaně – stejně jako v Caracasu – podaří najít skupinu uvnitř země, s níž bude nějakou formu transformace možné dohodnout.
Tato taktika má ovšem řadu úskalí. Zcela mylná byla při útoku na Írán, kde Trump pravděpodobně rovněž na něco podobného spoléhal, ale narazil na zcela jiný typ režimu než ve Venezuele. V tomto smyslu je kubánský systém jistě náchylnější k dohodě, ale pokusy o jednání probíhají desítky let a zatím k ničemu nevedly.
Co bude dál?
Na Kubě navíc, na rozdíl od Venezuely, zcela chybí domácí opozice, která se omezuje na jednotlivce nebo malé skupinky bez významnější koordinace. Protesty obyvatel se sice objevují, ale vesměs jde především o lokální sociální bouře reagující na nedostatek základních potravin nebo hodiny bez elektrického proudu. Zatímco tedy ve Venezuele může být rychle obnovena politická struktura a nastoupit jiné vedení státu (pokud ovšem americká administrativa skutečně bude tlačit na volby a nespokojí se s podřízenou rolí prozatímní šéfky země Delcy Rodríguezové), na Kubě žádná podobná možnost připravena není.
Existuje jedna možnost, se kterou zejména diaspora žijící na Floridě počítá: V případě předání moci by bylo možné povolat do správy země exulanty žijící v USA. Tam je k takovému úkolu připravena skupin celá řada a má i dost kvalifikovaných členů. Otázkou ovšem je, zda by takovýto model byl skutečně přijatelný pro lidi žijící na ostrově. Ti budou v případě politické změny už tak zatíženi pravděpodobnými boji o majetkové restituce, odškodnění atd., které kubánský exil plánuje.
Na ostrově samotném naopak již nežijí lidé, kteří by pamatovali jiný režim než ten castristický, což bylo v transformacích zemí Evropy srovnatelné jen s většinou zemí bývalého SSSR. Navíc je na Kubě, na rozdíl od Venezuely, velmi málo zdrojů, které by dávaly šanci na rychlý ekonomický vzestup země. Vše by v podstatě záviselo na investicích z různých zdrojů v zahraničí, zejména z USA.
Transformace Kuby na demokratický stát s tržní ekonomikou tedy bude nesmírně složitý proces, jehož další kroky zřejmě nejsou naplánovány. Navíc kvůli zmíněným faktorům může v zemi paradoxně nastat jistá nostalgie po stávajícím systému: Ať byl režim v době Fidela Castra jakýkoli, Kuba byla jedním z center světové politiky, zatímco „druhé Portoriko“ bude těžko mít jakýkoli význam.
Stejně tak je nutné vzít v úvahu, že jedna z motivací pro udržení castrismu byl jeho antiamerikanismus, který je v této době jen součástí režimní propagandy, ale v případě přeměny Kuby v kolonii může brzy ožít reálně. Ostatně, Kuba nemusí být jedinou zemí, kde se odpor k USA kvůli nepokrytě imperiální politice Trumpovy administrativy stane zdrojem hlasů pro různé politické proudy.
Konec kubánského režimu se tedy možná blíží a nějaká forma transformace započne. Nebude to ale vůbec jednoduché a obnova země po 66 letech bude složitější než v zemích střední a východní Evropy, které měly to štěstí, že u nich komunistický experiment skončil už před 36 lety.
