Na frontě 472 dní v kuse. Bez světla, bez kontaktu se světem

Na frontu ho ukrajinská armáda povolala rok poté, co Rusko vpadlo do jeho rodné země. Rozloučil se proto s manželkou, pěti dětmi a několika domácími mazlíčky, které doma spolu s rodinou choval. Normálně pracoval jako veterinář, dávalo proto smysl, že tehdy čtyřiačtyřicetiletý Serhij Tyšenko skončí mezi vojenskými zdravotníky.

„Věděl jsem, že mě vezmou,“ vzpomínal v rozsáhlém textu pro americký deník The New York Times (NYT).

Zpočátku se střídal na frontě - nebo, jak se říká ve vojenské hantýrce, rotoval - stejně jako ostatní vojáci. Nejdříve strávil v přední linii 45 dní, následně 30 dní a poté znovu měsíc.

V mezičase se vždy vídal s rodinou, která za ním dokonce přijela do Slovjansku, jednoho z měst poblíž fronty. „Nečekal jsem, že přijdou, bylo to až moc riskantní. Udělalo mi velkou radost se s nimi znovu vidět,“ říkal Tyšenko.

To ale netušil, že následujících 472 dní stráví v bunkru. Bez slunce, rodiny a pod neustálým dohledem Rusů.

Ten den, kdy ztratil kontakt se světem, si Tyšenko pamatuje přesně. S dalšími třemi vojáky se prodírali keři a vysokou trávou. Šli asi 1,5 kilometru. Nad hlavou jim poletovaly drony.

Všichni čtyři tak sklouzli do podzemního bunkru uprostřed bojiště. Nebyl moc prostorný, na většině místech dělil strop od země zhruba metr a půl. Místa na spaní byla dokonce ještě stísněnější. Úkryt byl vlhký, chyběly v něm matrace a jediné, co v něm zajišťovalo pohodlí, byly spacáky.

V bunkru se jich postupem času usadilo osm. Nejdříve dostávali zásoby od svých kolegů poblíž, díky satelitnímu internetu si dokonce mohli volat s rodinou. Netrvalo to však dlouho a ukrytí vojáci znovu pocítili hrůzy války.

16. září loňského roku na ně zaútočili Rusové. Okupanti část vojáků, kteří s Tyšenkem několik dní sdíleli stísněné prostory, zabili. Nikdo padlé nepřišel nahradit. „Předem nám oznámili, že nejsou lidé, kteří by nás nahradili. Začalo mi docházet, že tohle bude trvat dlouho,“ popisoval vystudovaný veterinář v rozhovoru pro NYT.

Ukrajinská armáda se dlouhodobě potýká s nedostatkem lidských sil, kvůli kterým musí jednotky trávit na frontě delší dobu.

Plukovník Dmytro Dobuš americkému listu sdělil, že strávit na frontě přes rok je velmi neobvyklé. „Ale za takových podmínek intenzivních bojů a nedostatku vojenské síly nejde o izolovaný případ. Bohužel, tohle je realita současného stavu války,“ komentoval.

Podle plukovníka Vladyslava Selezňova, válečného veterána, který strávil v armádě pod ukrajinskou vlajkou čtvrt století, je taková doba na frontě nepřijatelná a musí dojít ke změně. „Zůstat v přední linii tolik dní, v mimořádných podmínkách, je pro člověka za hranou snesitelnosti,“ domníval se pro deník Selezňov.

Kyjevu situaci neulehčuje ani změna dynamiky na bojišti. Nově se místo pěchoty do bojů často nasazují drony, kvůli kterým je pro vojáky zaseknuté v zákopech či bunkrech uprostřed bojiště skoro nemožné uniknout.

Tuto zkušenost má i Tyšenko a jeho blízcí. Když v únoru letošního roku stále vyčkávali v bunkru, právě kvůli obavám z dronů raději přikryli malé okno, které jejich úkryt měl. Báli se, že by se bezpilotní letouny dostaly dovnitř. Na následujících několik měsíců se ale kvůli strachu z útoku museli rozloučit s denním světlem.

Čas měřili podle hodin na svých telefonech, dny si odškrtávali v kalendáři.

Zásoby jim po čase přestali lidé z armády dopravovat po zemi, bylo to až moc riskantní. Místo toho je dostávali s využitím dronů. Nabité powerbanky, zakonzervované maso, předvařená kaše. Se zásobami se jim dařilo vycházet. Zažili ale také momenty, kdy o jídlo a vodu byla nouze.

Celou tu dobu čelil Tyšenko s ostatními vojáky útokům od nepřátelských jednotek. Rusové na jejich pozice házeli granáty a plechovky naplněné výbušninami.

V jednu chvíli se dokonce dostali na kraj zákopu, kde se skupinka ukrajinských vojáků schovávala. „Upřímně nevím, jak jsem to mohl zvládnout. Ani dnes nechápu, jak se mi to podařilo vydržet,“ dodal Tyšenko pro NYT.

Zdravotník začal stále více pociťovat beznaděj: „Nakonec jsme se smířili s tím, že můžeme být staženi až po konci války, protože nás neměl kdo nahradit.“

Na podzim obdržel Tyšenko ještě s jedním vojákem, s nímž sdílel bunkr, zprávu, na kterou čekali už přes rok. Možná brzy budete smět opustit vaše pozice, znělo z rádiového vzkazu jejich kolegy.

Nakonec se to doopravdy stalo.

Oba vojáci se vyplazili ven z bunkru a přelezli do zákopu vedle. Pokrývaly ho odpadky a ležel v něm padlý ruský voják.

Teď. Tyšenko s druhým vojákem vyběhli ze zákopu. „Naše nohy byly jako z vaty. Stěží jsme dokázali chodit, ale pokračovali jsme bez zastavení,“ vykreslil situaci otec pěti dětí. Po zhruba 450 metrech skočili do bunkru o něco blíže bezpečným pozicím a s připojením k internetu.

Po 472 dnech se Tyšenkovi podařilo dostat ven z bunkru. Hned jak mohl, se vrátil domů za manželkou a dcerami. Byl až překvapený, jak rychle se přes zážitek přenesl. O několik dní později získal nejvyšší možné vyznamenání Hrdina Ukrajiny, doplněné o prohlášení prezidenta Volodymyra Zelenského.

Teď je Tyšenko na frontě ve Slovjansku, tedy tam, kde se před více než rokem loučil se svou rodinou. Nyní zde pomáhá léčit vojáky, které sem převáží z přední linie.

Svou zkušenost sice nepovažuje za normální, není kvůli ní však zásadně rozhořčen. Přesto ho jedna věc trápí: „Kdybychom se předtím angažovali v boji, mohli jsme z bunkru vyskočit a zakročit. Teď všemu dominují drony. Má tedy vůbec smysl mít vojáky, kteří jen vysedávají v díře?“