Čech nasazuje život u Bachmutu: Za tři minuty udělají nástřel, druhým vás mají

Muž se zakrytou tváří se představuje jako Honza. Obličej neukazuje z bezpečnostních důvodů, redakce však jeho plnou identitu zná. Honza patří k operaci Fénix, která spadá pod česko-ukrajinskou neziskovou organizaci Team 4 Ukraine. Její členové školí ukrajinské vojáky v paramedicíně a zachraňují zraněné v Bachmutu a okolí.

Během videohovoru ukazuje poděkovaní od jednotek, které vycvičili nebo je zachránili. S týmem je v akci od prvních dnů invaze. V posledních týdnech působí v Bachmutu v Doněcké oblasti, tedy v místě, o něž se teď svádí jedna z nejtvrdších bitev.

V rozhovoru popisuje, jak probíhá sběr raněných v terénu. „Jedete naslepo jen s informací, že by někde někdo měl být a vy tam máte přijet. Zjistíte, že je to tam v pořádku, vyskočíte, naberete, jdete ihned zpátky, protože jinak vás prostě mají,“ vypraví Honza. Mluví i o tom, jaká zranění je v terénu nejtěžší ošetřit, o komunikaci s rodinou nebo o proměně ukrajinské společnosti za poslední rok.

V jakém působíte týmu? Co přesně děláte?

Fénix je tým lidí, kteří chtějí pomoct Ukrajině co nejrychleji vyhrát válku. Naše práce je naučit je lépe přežít, zlepšit taktiku boje a nebo zachránit životy, které ta země potřebuje, aby měla dostatek vojáků.

Co vás vedlo k tomu dělat dobrovolníka?

Je to čistě osobní. Mám tam přátele a část rodiny. Vždycky říkám, že si chci zase zajít zachytat jesetery na Dnipro.

Učíte Ukrajince paramedicínu. Chybí takoví lidé v ukrajinské armádě?

Představte si to tak, že by v České republice najednou muselo narukovat 400 až 500 000 chlapů a jít bojovat. Kolik z nich bude vědět, co je turniket, izraelský obvaz a co s tím mají dělat. A když to vezmeme v měřítku Ukrajiny, tak v tuto chvíli může mít země bojeschopných mužů zhruba tři až čtyři miliony a ty se snaží nějakým způsobem vybavit.

To neznamená, že všichni v danou chvíli bojují. Je potřeba je vybavit a proškolit. My jsme jedni z mála, kteří tohle aktivně dělají, aspoň to tak vnímáme. Nechci, aby to znělo jako nějaká sebechvála, ale bohužel jsme nepotkali moc lidí, co by podobnou činnost dělali. Zároveň těch samotných lidí, kteří tohle znají, praktikují a dokáží to vysvětlit, je tak málo, že ta naše činnost má opravdu smysl.

Zmiňujete velká čísla. Kolik jste jako tým schopní proškolit lidí?

Je to čistě můj odhad, ale od začátku války nám pod rukama prošly zhruba 4000 až 5000 lidí. Na to, že školení provádí relativně malý tým, který zároveň pomáhá s raněnými, tak je to docela zajímavé číslo. Kolega se dokonce setkal s několika kluky, které jsme proškolili a kteří díky našemu výcviku zachránili někomu život. A to je pro vás vždy obrovská motivace dál fungovat a školit.

Působíte mimo jiné i v Bachmutu. Mnozí o něm mluví jako o peklu a přirovnávají ho k Verdunu nebo Sedanu. Souhlasíte s přirovnáním? Ptám se i proto, že jeden z vašich kolegů si stěžoval, že média nemluví o vesnicích v okolí Bachmutu.

Souhlasím. Ano, jsou tam různé malé vesničky, o kterých se opravdu nemluví a je to tam opravdu pekelné. Je jednodušší udělat nájezd na malou vesničku než na větší město. A než narazí na nějakou ofenzivu nebo defenzivu, tak to chvilku trvá. A tím, že je Bachmut největší v okolí, stahuje na sebe tu pozornost.

Ukrajinský generální štáb ve svém hlášení potvrdil, že padl Soledar, a že ruské jednotky již zpola obklíčily město Bachmut. Neomezí to v místě vaši činnost?

Vůbec ne. Je potřeba si uvědomit, proč tam ukrajinské dělostřelectvo nezasahuje těžkými zbraněmi. V těch místech stále žijí civilisté. Snaží se je evakuovat, ale někteří lidé prostě nechtějí odejít, protože tam mají domov a nesouhlasí s okupací.

Ukrajinci nemají zájem zabíjet civilisty, a pokud to místo není strategického významu, tak se radši budou snažit dostat civilisty pryč a opustí ho, než aby riskovali ztrátu lidských životů. A ukrajinská armáda nechodí do měst a nestřílí barák po baráku, ale obklíčí ho a snaží se minimalizovat civilní ztráty.

Říkáte, že ve městě žije pár civilistů. Proč podle vás neodešli? O jaké lidi se jedná?

Je to velmi osobní sepětí s místem. Mám rodinné přátele v Dnipru a tři vchody od nich dopadla ta raketa na obytný dům a stejně po té události nechtějí odejít z domu. A to jsem jim nabízel, že je vezmu na zimu do Čech, protože se známe odmalička, a stejně neodejdou, tam je jejich domov.

Většina lidí, kteří zůstávají, nemají přímý vliv na konflikt, protože jsou to většinou důchodci nebo lidé, kteří normálně pracují, ale chtějí zůstat svém domě nebo bytě. To nejde moc vysvětlit, to se musí zažít.

A v tom je neskutečná síla Ukrajiny, protože ti lidé drží pospolu a jsou svolní k tomu dělat věci, které by normálně nedělali. Uvedu příklad. Maminka mé kolegyně už je pětasedmdesátiletá důchodkyně, dřív byla projektantka. Ve svém baráčku, kam jí zavážíme pomoc, mi ukázala lahve, ze kterých po večerech dělá Molotovovy koktejly. 

Každý z té občanské společnosti je zapojený do velkého společenského kola, které produkuje odpor proti ruské invazi. Nemohu mluvit za celou Ukrajinu, ale tam, kde jsem působil, jsem to zažil a je to neskutečné.

Na svém twitteru jste napsal: Mladík má krátce po 18. narozeninách. A asi právě zažil první bojovou zkušenost. Sundáme z něho uniformu a prohlížíme, kde je nějaké zranění. Kromě podchlazení není vidět vůbec nic. Stahuji mu kalhoty a přemýšlím nad tím, co asi tenhle klučina musel zažít. Na lýtku je otok a na něm jen lehce roztržená kůže. Nic hlubokého. Trocha dezinfekce a náplast - to je celé ošetření. Lékař mu oznamuje, že se dnes vrátí na pozici. To působí na jeho psychiku. Je vidět, že tohle nemůže dnes zvládnout. Promrzlý a totálně zlomený…

Setkáváte se s takovými situacemi často? Jde popsat, co tam ti kluci zažívají a v jakých podmínkách tam žijí?

Doufám, že to, co tam zažívají, my nikdy nebudeme muset. Svoji roli hraje místo nebo úsek, kde vojáci působí. Musíme si taky uvědomit, o jakou jednotku jde, jestli jsou to vysoce profesionálně vybavené jednotky nebo odvedení kluci, kteří jdou do prvních bojových situací. Bohužel válka je svinstvo, tam se nikdo s nikým bavit nebude.

Na Ukrajině je dodnes povinná vojna, ale není to, co si my pamatujeme z Čech, že byla dva roky a člověk se za tu dobu naučil určité věci. Takhle to na Ukrajině nefunguje. Jde o krátký základní výcvik jak pracovat se zbraní, základní minimum.

Za tak krátkou dobu se nic nenaučíte. To je, jako kdybyste se sebral a jel dvakrát do Španělska na dovolenou a řekl, že znáte Španělsko. Víte úplné prd. A těch kluků, kteří byli na vojně nedávno, je tak 5 %. Ti ostatní, co byli třeba na výcviku před deseti lety, si toho moc nepamatují. Proto školíme, aby ti kluci věděli, co mají dělat správně a přežili.

Představte si, že jste tam šest, osm, dvanáct hodin a není minuta, aby kolem vás něco nebouchlo. Pálí do vás pětadvacítky, stopadesátky, rakety, prostě cokoliv.

Představte si, že se díváte půl hodiny na film, kde se pořád jenom střílí a střílí. A co se vám bude honit v hlavě? Pokud se vám to bude líbit, tak jste psychopat, normální člověk si řekne, že už toho má dost. A ti kluci tam prostě sedí, poslouchají, jak to všude vybuchuje a mají v tom zároveň plnit nějaké úkoly. Tohle je zátěž na psychiku kohokoliv normálního, a pokud se to někomu líbí a je ve svém živlu, tak je svým způsobem psychopat.

Jak probíhá sběr raněných na červené linii nebo linii dotyku?

Je to minuta. Po třech minutách jsou schopni vás zaměřit a udělat první nástřel. Druhým už vás mají. Na té linii jsou pořád tzv. číhači. To jsou ti, kteří vás vidí. Otázka je, jestli vědí, kam střílejí a kdy mají vystřelit, aby vás teoreticky sejmuli.

Další faktor je, čím po vás střílí. Jestli jde o ruční zbraně, tak je šance na stažení, a pokud jsou to granátové zbraně, které už jsou nastavené, nebo děla, tak je to ostré. Zároveň tam fungují rušičky, takže nemáte žádné rádiové spojení. Jedete naslepo jen s informací, že by někde někdo měl být a vy tam máte přijet. Zjistíte, že je to tam v pořádku, vyskočíte, naberete, jdete ihned zpátky, protože jinak vás prostě mají.

Jsou i situace, kdy víte o raněných, ale nevyjíždíte, protože víte, že nepřežijí a jenom by to ohrozilo životy záchranářů? A jak často se to stává?

Z jejich úhlu pohledu jsme cennější než ten voják, a to nechci být cynický. Oni to tak vnímají, protože my jsme schopni těch životů „zachránit“ víc než voják, který tam bojuje. Tak to bohužel je a my se s tím musíme umět smířit.

Jezdíte po cestách rozbitých od dělostřelectva, kde často trčí nějaké předměty, kterých si všimnete až na poslední chvíli. S běžnou sanitkou v takových podmínkách moc pracovat asi nejde. Máte tzv. speciální sanitky Casevak, o co jde?

Casevak je většinou osobní automobil jeepového typu, který je upraven na rychlý převoz raněných ze špatně dostupných míst.

Vozy nám upravují na míru přátelé. Někteří z nás mají zkušenosti ze zahraničních nebo záchranných misí, osobní zkušenosti z terénu, takže víme, co by vůz měl mít. Tato auta mají ale jednu nevýhodu, bohužel se do nich vejde jen jeden ležící pacient.

Kolega mi říkal, že už jsme zničili zhruba 20 aut, takže je to takové spotřební zboží. Teď se nám podařilo pomocí sbírky vybrat peníze na sanitní vozy Hummer, takže řešíme, jak tam dostat dva pacienty. Za tu dobu, co fungujeme, už víme, co opravdu v autě potřebujeme, jak má být udělané a vybavené.

Můžete aspoň trochu popsat, jak vypadá vaše polní nemocnice, kde ošetřujete raněné vojáky.

Představte si koňského veterináře nebo koňskou veterinární ordinaci v roce 1980. Nemáte tam člověka, který vám bude chodit otírat čelo a dezinfikovat věci. Je tam špína a nepořádek, protože tam pořád proudí lidé.

Často tam bývá zima, ale snažíme se, aby bylo teplo. Chtěl bych říct, že těm lidem není jedno, v jakých podmínkách fungují, ale v dané situaci to nejde udělat lépe. Je to převaziště, to není seriálová M*A*S*H, kde je všechno hezky udělané. To v Bachmutu nejde, protože je ještě blíž frontě než televizní nemocnice.

Jak řešíte, když během ošetřovaní například vypadne elektřina?

Člověk je naštvaný. Jde se nahodit generátor a jede se dál. Základ je chladná hlava.

Jaká nejčastější zranění vám vozí?

Jsou to střelná sekundární zranění. To znamená úlomky nejenom od raket, ale od dalších jiných odstřelků atd. Sekundární zranění není klasické zranění, že vás někdo postřelí. Těch je spíš méně. Víc jich je od tankových granátů nebo minometů. Největší zlo jsou kameny nebo jiné nekovové úlomky, které rentgenem nenajdete.

Kolik denně či týdně ošetříte vojáků?

Ptejte se Rusa, kde a kdy začíná útočit a jakým způsobem. To je nespecifikovatelné. Může to být několik kusů, ale i desítky až stovky. A to jsou čísla jen za území, která řešíme. Ale možná ta přesná čísla ani nechci vědět.

Počítáte s tím, že se nemusíte taky vrátit?

V našem týmu jsou takoví, kteří jsou s tím naprosto smíření. A pak jsou ti další, kteří mají čtyři děti a hypotéku. Ti se musí vrátit, jinak je žena zabije.

Jak se tedy na vaše působení dívá rodina? Když jste na Ukrajině, můžete nějak komunikovat se svými blízkými?

Moje žena je z Ukrajiny, tak se na to dívá pozitivně, přestože to ve velkém zasahuje do naší rodiny. Starší děti mi rozumějí a podporují mě. Mladší tomu zpočátku nerozuměly, ale postupem času už ano. Ze začátku to bylo hodně intenzivní, když jsem byl pryč. Teď se o tom s nimi bavíme, řeší to i ve škole, a děti vám řeknou, že jsou na vás hrdé. A vy jste z toho paf, když vám dítě řekne, že se nezlobí, že jste pryč a chápe, že děláte dobrou věc.

A jak jim dáváte vědět, že jste v pořádku?

Funguje tam normálně internet. A pokud nefunguje v daný okamžik, bude v provozu o chvíli později. Když máte Starlink, nepotřebujete, aby fungovala pozemní komunikace. Většinou používáme datové volání, protože je to jednodušší než klasické. Nedokážu si to představit před 20 lety.

A jak často?

Je to podle nálady manželky. Když je naštvaná, tak ji radši moc neotravuju, ale snažíme se být v komunikaci na denní bázi. Představte si, že jste na měsíční služební cestě. Ze začátku jste s manželkou v čilém kontaktu. Později bude na vás manželka naštvaná, protože jste pryč a musí něco doma řešit. Takže se ozvete, až bude lepší nálada. Ale jak říkám, jsme v kontaktu na denní bázi.

A návraty domů jsou v pohodě. Člověk špatně reaguje na různé zvuky a podněty z okolí. Ale děti mě poznávají, žena mě vítá, takže značka ideál.

Jak se vyrovnáte s napětím a psychickou zátěží? Dá se na to nějak připravit?

Dá se na to připravit, když tam jedete popáté nebo desáté, pak jste na to připravení. Ale na začátek se nikdy nedá připravit. Je to, jako když skáčete bungee jumping. Ze začátku nevíte, do čeho jdete, a když to skočíte podesáté, řeknete si,  jestli vás to baví nebo ne.

A jak se s tím dá vypořádat? Jsou různé způsoby. Může to být sport, psaní nebo jiné stimuly. Je to na každém, jak se s tím vyrovnává a nikomu nebudu sahat do svědomí ani mu nic rozporovat. Každý, ať si dělá to svoje, když tím nebude ohrožovat okolí. Spolupracujete s lidmi, každý je specifický.

Od začátku války na Ukrajině to bude už rok. Jak jej hodnotíte?

Já jsem hrozně rád, že nikdo z mých vysloveně blízkých přátel neumřel. I když to bylo někdy fakt hodně těsné. Jsem opravdu rád, jak ti lidé fungují, bojují a pomáhají si, to vás hned spojí.

V jedenáct hodin večer, kdy nemáte co dělat venku, se vám rozbije auto uprostřed krajiny. A za 5 minut zastaví auto a řidič vám řekne, ať vydržíte půl hodiny, že vás odtáhnou. A další den přijde někdo, kdo vám řekne, že se od kamaráda dozvěděl o rozbitém vozu a že to opraví. A to o mně ví jen to, že jsem dobrovolník z Čech a mám rozbité auto. A od té doby víš, že kdykoliv potřebuješ něco řešit s autem, tak můžeš zvednout telefon a zavolat.

Tohle já moc z Čech neznám. Nebavím se o kamarádech, ale o cizích lidech. Ten národ se absolutně změnil. Chlapi, kteří před deseti lety „bouchali“ před sámoškou vodku, už nepijí.  Lidé jsou usměvaví, města jsou čistá, i když jsou stará a omlácená. Je to můj pocit, možná jim hodně fandím. Ale každý, kdo zná historii, tak ví, jak to na Ukrajině fungovalo před dvaceti, deseti lety a jak nyní. Až tam válka skončí, doufám, že tam ještě víc zatočí s korupcí, protože tam mají taky svoje oligarchy. A pak to bude neskutečně hrdý a pěkný národ.

Kdy to pro vás skončí?

Když to vezmu velmi pozitivně, tak máme s kluky dohodu, že to v létě oslavíme na Krymu. Takže doufám, že se to povede a budeme zase všichni řešit jen svůj byznys.