„Pes má lepší život než já.“ Krvavé peníze z Ruska hloubí v KLDR propasti nerovnosti

Ještě před pěti lety se zdálo, že Severní Korea balancuje na pokraji propasti.

Obavy z šíření covidu-19 tehdy posloužily jako oficiální důvod k hermetickému uzavření hranic a mimoděk i k odříznutí životně důležitého obchodu s Čínou. Pro nedostatek energie ustala těžba uhlí, z obchodů zmizely základní potraviny jako olej a cukr.

Dnes Severní Korea dle některých analytiků zažívá největší ekonomický boom za dlouhé roky.

Situace je v nejlepším stavu nejen za 15 let vlády Kim Čong-una, ale dokonce lepší než v kterémkoli období vlády jeho otce Kim Čong-ila.

„Pro tak chudou zemi je to neuvěřitelný úspěch,“ uvedl pro The Wall Street Journal (WSJ) Stephan Haggard z Kalifornské univerzity v San Diegu a dodal, že Kimovi „pomohlo i trochu štěstí“.

Klíčem k oživení není hospodářská reforma, nýbrž válka na Ukrajině a spojenectví s Vladimirem Putinem.

Jihokorejský Institute for National Security Strategy odhaduje, že dodávky munice, raket, vojáků a dalších vojenských služeb Rusku v letech 2023-2025 vynesly Pchjongjangu až 14,4 miliardy dolarů.

Nejde ale nutně o hotovost. Část protihodnoty může Severní Korea získávat ve formě paliva, potravin, technologií, zbraní nebo další materiální podpory.

Tyto „krvavé peníze“ však Kim Čong-un nedává na zlepšení životní úrovně svých 26 milionů občanů.

Miliardy diktátor pumpuje přinejmenším do dvou věcí - masivní modernizace armády a budování „potěmkinovského“ luxusu v hlavním městě, kterým si pojišťuje loajalitu tamní elity.

Severokorejský venkov naproti tomu zůstává v hlubokém 20. století, bojuje s chronickým hladem a tvrdými represemi.

Pchjongjang, dříve zašedlé město duchů, se mění před očima. Dnes ho krášlí megalomanské projekty a moderní technologie, které prostupují každodenním životem vyvolených.

Reportáž WSJ ukazuje, že se v hlavním městě staví desítky tisíc nových bytů – v přepočtu více než v Los Angeles. Místní smetánka běžně používá smartphony, přes které si objednává Samhung (severokorejskou obdobu Uberu) a v restauracích platí pomocí QR kódů.

Na ulicích se objevují i moderní čínské elektromobily a regály obchodů se chlubí západním zbožím, které do země proudí jako ruská protislužba, případně přes čínské pašerácké trasy.

Dění mimo nablýskané bulváry Pchjongjangu stále zůstává předmětem zájmu lidskoprávních a humanitárních organizací.

Civilní sektor dál značně strádá. Výroba textilu nebo zpracování potravin pro obyčejné lidi klesly, režim navíc systematicky škrtí soukromé tržnice (žangmadang), které v 90. letech Severokorejce zachránily před hladomorem, a natvrdo se vrací k přísné přídělové ekonomice.

Organizace Human Rights Watch ve svých zprávách pro rok 2026 varuje, že z provincií jako Jižní Hamgjong nebo Kangwon přicházejí zprávy o kritickém nedostatku potravin, podvýživě dětí a nucené práci na státních projektech.

Kim Čong-un si problém uvědomuje. Sám veřejně označil neschopnost státu zajistit lidem v regionech základní potřeby za „vážný politický problém“. Prohlubující se propast totiž může oslabit víru v socialistický systém a vedení země.

I proto v roce 2024 vyhlásil populistický program „20×10“. Plán je to ambiciózní: během deseti let postavit každý rok nové průmyslové závody ve dvaceti městech a okresech. Původně mělo jít hlavně o potraviny a spotřební zboží, později režim přidal i zdravotnická zařízení, sklady obilí nebo kulturní centra.

Na první pohled to vypadá jako rozsáhlá modernizace venkova.

Program má reálný hospodářský cíl, zároveň je však důležitým politickým nástrojem. Nové továrny totiž nevznikají v nejchudších a infrastrukturně nejslabších oblastech. Stát záměrně cílí na středně velké okresy, které už mají nějakou průmyslovou základnu nebo přístup k surovinám - rychlejší výstavba je dalším úspěchem státní politiky hodným vyzdvižení v televizi.

Severní Korea sice dokáže pomocí armády a nucených prací bleskově postavit obří budovy, zajistit jejich dlouhodobý provoz je však problematické. Hrozí tak, že nové podniky dopadnou jako řada dřívějších prestižních projektů, tedy že kvůli nedostatku proudu a surovin zůstanou poloprázdné.

Navíc tyto civilní kapacity nelze oddělit od militarizované povahy země. Analýza projektu 38 North upozorňuje, že civilní závody mají v KLDR tradičně dvojí využití: v případě potřeby lze výrobu okamžitě převést na zásobování armády.

Propast mezi hlavním městem a zbytkem země dobře ilustrují satelitní snímky. Severní Korea zůstává v noci jednou z nejtemnějších zemí regionu.

Data ukazují, že za vlády Kim Čong-una se rozjasnil v podstatě jen Pchjongjang a pár strategických priorit: nová sídliště, vojenské komplexy nebo přestavěné město Samdžijon. Zbytek země trpí chronickým nedostatkem elektřiny.

Tamní rozvodná síť navíc tvrdě upřednostňuje armádu a zbrojovky před běžnými domácnostmi. Průmyslové areály v noci svítí, ale okolní města tonou ve tmě. Ze satelitu mimo Pchjongjang nejsou vidět ani silnice, chybí veřejné osvětlení a provoz je kvůli omezené mobilitě lidí minimální.

Analýza institutu KDI tento nerovnoměrný přístup k elektřině spočítala. Po prohloubení spolupráce s Ruskem v červenci 2023 byla noční světelnost podniků spojených s vojenskou výrobou v následujících dvou letech v průměru přibližně o 30 procent vyšší než v modelovém scénáři, v němž by k tomuto sblížení nedošlo.

Program 20×10 neodhaluje jen chybějící infrastrukturu, ale i hlubokou propast ve vzdělávání. Protože nové podniky nemá kdo vést, ministerstvo školství se narychlo snaží reformovat technické školy, aby studenti získali i praktické dovednosti v logistice a řízení výroby.

Letos v červnu uspořádalo ministerstvo ukázkovou výuku na Pchjongjangské univerzitě ekonomie a technologie, při které studenti na počítačových simulacích hledali chyby ve fiktivní továrně a upravovali výrobní proces.

Pro učitele z provincií, kteří se přijeli podívat, to však byla spíše připomínka reality. Školy mimo hlavní město nemají dostatek počítačů ani základní vybavení. Učitelé z venkova tak spíše než výukovou metodu fascinovaně sledovali samotné výkonné počítače a moderní software, které jsou pro jejich domovské instituce naprosto nedostupné.

Podle jednoho z účastníků byla nálada mezi učiteli výmluvná. „Mnoho lidí říkalo: ‚Kdyby jen naše univerzita měla takové podmínky, mohli bychom také vychovávat talenty, jaké pracovní trh vyžaduje‘.“

Víc než inovativní přístupy k výuce ho zaujal jiný faktor. „Lidé přišli, aby se seznámili s novou výukovou metodou, a nakonec ještě ostřeji pocítili propast mezi univerzitami v Pchjongjangu a na venkově,“ dodal zdroj.

Setkání, které mělo ukázat jednotný pokrok, tak jen podtrhlo obrovský náskok hlavního města.

Napětí roste i mezi samotnými společenskými vrstvami. Ještě před několika lety byl chov domácích mazlíčků „buržoazním životním stylem“ či projevem „dekadentní kapitalistické kultury“.

Dnes je podle některých symbolem propasti mezi bohatými a chudými. Trend je patrný zejména ve velkých městech, kde už vlastnictví psa neznačí ochranu bezpečnosti nebo zdroj potravy, ale stále více lidí se zvířaty zachází jako se členy rodiny.

„Když slyším, že lidé kupují svým psům samostatné krmivo a pamlsky, nemůžu si pomoct a musím říct, že jejich pes má lepší život než já,“ uvedl pro Daily NK anonymizovaný zdroj. „Pro lidi, kteří se sotva protloukají, je těžké takovou situaci přijmout.“

Na tržištích pohraničního města Hjesan se zase mezi lidmi začala znovu šířit posměšná fráze namířená proti bohatým a mocným.

„Bohatí a mocní netrpí nouzí ani starostmi, ať se ve světě kolem nich děje cokoli. Zatímco oni se však chlubí svým nově nabytým bohatstvím, většina Severokorejců se topí v bažině chudoby,“ citoval Daily NK jednoho z obyvatel provincie Rjanggang.

„Fráze ‚Ať už ubíhají jakékoli roky, podívejte se na mě‘ se vztahuje na lidi, kteří vedou pohodlný život, a zejména na ty, kteří mají peníze a moc,“ dodal.

Tento obrat byl oblíbený v začátcích pandemie covidu-19, ale jeho popularita záhy upadla - tehdejší situace zasáhla i do životů bohaté vrstvy natolik, že oslabila poselství písně.

„Během pandemie se s obtížemi potýkali všichni, ale v posledních několika letech se mezi bohatými a chudými otevřela nepřekonatelná propast,“ uvedl zdroj deníku.

Některé rodiny nemají dostatek jídla, zatímco jiné hodují a oblékají se podle nejnovějších módních trendů. Některé domácnosti jezdí v autech, jiné nevlastní ani kolo nebo volský povoz.

„To, co musí vláda právě teď udělat, je zajistit, aby ti nejchudší měli stále co jíst,“ dodal s tím, že hněv Severokorejců už nemíří jen proti samotné chudobě, ale proti nespravedlivému systému, kde peníze a politická privilegia spolehlivě chrání úzkou vrstvu vyvolených.