Hlavní obsah

Proč jsme museli zachraňovat Timmyho stůj co stůj?

Foto: Reuters

Dobrovolníci se snaží pomáhat uvázlému keporkakovi, snímek z 28. dubna 2026.

Existují i výzvy, na které je technická moc krátká. Přestože nejsme zvyklí si něco takového připouštět.

Článek

„Když se postaráme o přírodu, příroda se postará o nás,“ vzkazuje právě stoletý David Attenborough v úžasném filmovém testamentu Život na naší planetě. Zdánlivá samozřejmost: opatrovat přírodu, pečovat o přírodu je podmínkou zachování člověka. Vždyť homo sapiens, i když na to díky vyspělému rozumu zapomíná, může jednoho dne vymřít jako jakýkoli jiný biologický druh.

Tleskat siru Davidovi a dojímat se nad záběry nedotčené přírody je zdravá, emotivní reakce. A bohužel také jednodušší, než si správně vykládat slovo „postarat“. Člověk má totiž moc. A je zvyklý ji používat, stalo se to součástí jeho instinktů.

Postarat se o přírodu tím pádem neznamená ani tak výzvu přírodě do toho nemluvit. Neubírat jí, co její jest, aby nám pak harmonicky oplácela totéž. V naší péči je všudypřítomný sklon opravovat přírodu ve jménu svých vlastních parametrů. Naše schopnosti, připadá nám, jsou v tomto ohledu skoro nekonečné.

Když mladý keporkak uvázl na mělčině u pobřeží Německa a člověk to uviděl, byla jeho automatickou, přirozenou odpovědí pomoc. Ze všech sil. Použití všech jeho schopností.

Kdežto odpověď nepomáhat, neopravovat přírodu, se naopak vehementně vzpírá reflexům, které jsme si jako čím dál mocnější lidský druh osvojili. Vědci, kteří od začátku nabádali ke zdrženlivosti, nebo rovnou doporučovali nechat velrybu být, působili málem jako „nelidé“. Protože velrybu přece nemůžeme nechat „napospas osudu“. To se příčí našemu rozumu i citu.

Jenže to jsou měřítka, která jsme si vyvinuli a pojmenovali sami. Divoká příroda nerozumí tomu, že se chceme chovat humánně, čili „jako lidé“. Ať už to zrovna znamená to, nebo ono. My chceme uplatnit své dovednosti, abychom „nezůstali lhostejní“. Příroda k naší mentalitě mlčí, má jiné zákony, má navrch.

Bylo nereálné, aby převážil hlas německých a dánských přírodovědců nad hlasem těch, kdo si přáli zvíře zachránit. Záchranná mise musela přijít, máme to v sobě. Přece jsme lidi. Nemůžeme, nesmíme a nedokážeme jen tak přihlížet umírání velryby. Připadá nám, že bychom tím zapřeli sebe sama. Náš soucit je cenný a lidský. A přírodě je to jedno. Nezáleží jí na tom, že držíme Timmymu palce.

Timmy. O tom, jak se příběh bude odvíjet, se definitivně rozhodlo ve chvíli, kdy keporkak dostal jméno. Tím se vztah k němu upevnil, náš cit si ho osvojil ještě víc. Bylo vyloučené neudělat pro jeho záchranu maximum. Sledoval to celý svět: zachraňte Timmyho!

Dvanáctitunový samec, co zabloudí v Baltském moři, není domácí mazlíček ani celebrita ze zoologické zahrady. Pokřtěním jsme je z něj ale tak trochu udělali. Nebyl to první případ svého druhu, Wikipedie dokonce má heslo „Slavní keporkaci“ (Humphrey, Tay a další). Na přenášení lidských parametrů do mimolidské společnosti nemusí být nic špatného - když se to nepřehání, když se vyhneme mazlíčkizaci přírody a když ze samé lásky nekrmíme zvířata v zoo vlastní svačinou.

Ale stojí za to si všimnout, že z keporkaka no name jsme neudělali keporkaka Timmyho kvůli němu, ale kvůli sobě. Protože ho máme rádi.

Až extrémní ukázkou soucitu a instinktu zapojit lidské schopnosti bylo expozé premiéra Babiše na brífinku 23. dubna. Sám od sebe řekl, že mu píšou lidé, kteří by keporkakovi rádi pomohli, a dodal: „Určitě bychom všichni rádi pomohli, ale zkrátka není to možné. Z celého světa by lidé rádi pomáhali, určitě bychom rádi pomohli, ale je to zkrátka mimo naši kompetenci, abychom my mohli zařídit nějakým lidem, že by tam šli na to místo a pomohli Timmymu.“

Babiš měl pravdu, s velkou pravděpodobností i v tom, že se na něj obraceli nanejvýš ustaraní lidé. A určitě v tom, že pomoc Timmymu je „mimo naši kompetenci“, jen v jiném významu než je kompetence vlády. Omezené jsou vůbec naše kompetence postarat se o přírodu. Existují i výzvy, na které je technická moc krátká. Přestože nejsme zvyklí si něco takového připouštět.

P. S. Keporkak poprvé uvázl 23. března. V úterý 5. května odborníci na mořskou biologii z muzea ve Stralsundu informovali, že byl prokazatelně spatřen naposledy v sobotu 2. května v 9:24. Od té doby nejsou k dispozici žádné ověřené údaje o jeho výskytu. Vědci sdělili, že je pravděpodobně mrtev. Timmy zmizel v hlubinách moře.

Doporučované