Hlavní obsah

Blokáda obilí znamená víc lidí u nás v lese, vědí už na polsko-běloruské hranici

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Kamil Syller nad dveřmi svého domu rozsvěcuje zelené světlo. Migrantům má ukázat, kde je bezpečné útočiště.

Reklama

13. 6. 10:33

„Tady u nás v lese umírají lidé. Neřešíme migrační politiku, řešíme to, zda někdo umřel, nebo ne,“ říká polský právník Kamil Syller, který u hranic s Běloruskem už měsíce pomáhá migrantům.

Článek

/Od našeho zvláštního zpravodaje/

Kamil Syller se s manželkou přestěhoval z Varšavy do vesničky na severovýchodě Polska kvůli klidu. Pandemie mu umožnila pracovat z domova, jehož část vyhradili pro agroturistické ubytování. Malá ves Werstok, ve které manželé bydlí, totiž leží na území Bělověžského pralesa, asi jen čtyři kilometry od polské hranice s Běloruskem.

Od loňského léta je ale klid tentam a Syller jezdí za odpočinkem do Varšavy. Polská hranice totiž už bezmála rok čelí migrační krizi vyvolané režimem běloruského diktátora Alexandra Lukašenka. Hybridní válka se v mokřadech, bažinách a hustých lesích podél hranic rychle změnila v humanitární krizi s oběťmi na životech, které Syllerovi a dalším místním nejsou lhostejné.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Kamil Syller z podleského Werstoku.

Právník už měsíce pomáhá migrantům přímo v bělověžských lesích. Nosí jim humanitární pomoc, vodu a jídlo. Lidem, kteří přes hranici přejdou, poskytuje i právní pomoc a pokouší se pro ně zajišťovat mezinárodní ochranu, aby je polské bezpečnostní složky po zadržení znovu nevyvezly na hranici.

Praktika takzvaného push backu je totiž v Polsku uzákoněna od loňského října pro případy nelegální migrace. Jde o součást tvrdého přístupu polské vlády, která chce situaci na hranicích s Běloruskem dostat pod kontrolu stavbou téměř 180 kilometrů dlouhé bariéry. „Na světě ale není plot, který by dokázal lidi zastavit,“ říká Kamil Syller v rozhovoru, jejž Seznam Zprávám poskytl ve Werstoku.

Jaká je teď na hranicích Polska a Běloruska a ve zdejších lesích situace?

Lidé přicházejí a přicházet budou. Putin řekl, že v zimě sem také bude posílat lidi a bude je používat jako zbraň. Lidi posílá kromě Běloruska touhle trasou také Rusko, protože už v prosinci jsem viděl uprchlíka, který se sem dostal přes Moskvu.

Bělorusko a Rusko na tom vydělávají a ti lidé, co sem chodí, to považují za bezpečnější trasu než dostávat se do Evropy přes moře.

Dál přicházejí velké skupiny?

V zimě tu bylo opravdu málo lidí, protože oni čekali na běloruské straně ve skladech. Na jaře se dali do pohybu a tu vlnu „ze skladů“ už máme za sebou. To byla spousta dětí, nemocných lidí a invalidů, kteří se báli jít v zimě. Šlo o celé rodiny včetně dětí, které se narodily v těch skladech.

Když se vyprázdnily sklady, byli tu i uprchlíci, kteří přecházeli hranici velmi rychle. Na hranici byli jeden, dva nebo tři dny a dostali se přes čáru a pak rychle dál.

Teď přicházejí čerstvé skupiny. Zastavují se u toho plotu nebo na jiných místech. Někteří jsou opět v lese několik týdnů. Pomoci jednomu nebo dvěma lidem není velký problém. Člověk vezme jeden batoh a může to zvládnout sám. Ale pokud se jako na podzim najednou objeví deset lidí a víc, je s tou výpravou mnohem víc práce.

Foto: Profimedia.cz

Část nově postavené pět a půl metru vysoké polské hraniční bariéry.

Takže se začíná opakovat situace jako loni na podzim?

Začíná. Teď přicházejí Kubánci. Před pár dny byla dva kilometry odsud desetičlenná kubánská skupina. Jenže Kubáncům se pomáhá složitě. Jdou ve velké skupině, mají jižní temperament a jsou hlasití, takže je budou opakovaně chytat. A když je chytí a vrátí na běloruskou stranu, budou to zkoušet znovu a ta cesta se jim bude prodlužovat, což znamená, že se jejich stav bude horšit.

My už se v té pomoci vyznáme, poznáme, který národ má lepší šance na rychlý průchod a na Západě velkou síť spoluobčanů, jde například o Iráčany, Kurdy nebo Syřany v Německu nebo Norsku. Dobře to zvládají i Afričané, ale Kubánci jdou ve stylu „maňana“.

Nevím, jak to u nich bude s rozdělováním skupin, což je u velkých skupin nutné kvůli snazší pomoci a snížení rizika, že je chytí. Jsou zdaleka, proto se tím spíš drží při sobě například ve skupině příbuzných. Teď se proto připravujeme na to, že jejich přechody budou trvat dlouho. Řešíme, jak jim vlastně pomáhat.

Polská vláda chce nelegální migraci z Běloruska zabránit stavbou téměř 180 kilometrů dlouhé pětimetrové ocelové bariéry. Hotová má být do konce června. V některých úsecích už plot stojí. Dokáže podle vašich zkušeností lidi odradit?

Lidé už se pod plotem podkopávají. Viděl jsem fotografie od kamaráda, který je měl od uprchlíků. Nevím, jaké má plot technické parametry, ale měl by mít dost hluboké základy. Z těch fotografií podkopů ovšem vyplývá, že někde byly základy dost mělké, možná 70 centimetrů.

Ocelový plot už také lidé přetínají. Já očekávám, že se ten plot bude strhávat za pomoci traktoru. Ke zničení jedné části jim bude stačit pár minut. Běloruské bezpečnostní složky celou dobu využívají migranty, takže pro ně nebude problém sehnat neoznačený traktor, úsek plotu strhnout a pak ještě vydělat na prodeji polské oceli.

Očekáváme, že plot budou často poškozovat a že místo něj bude na zemi znovu ležet žiletkový drát. Na světě ale není plot, který by dokázal lidi zastavit.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Severovýchod Polska má specifickou atmosféru. Žije tu mnoho národnostních menšin včetně pravoslavných Bělorusů. Na snímku kostel ve Werstoku.

Jaké je z této situace východisko?

Tohle neskončí. Tomu tady nikdo nevěří. Když vidíme ruskou námořní blokádu v Černém moři a přerušené dodávky pšenice, tak nám šediví vlasy. Už totiž víme, co to tady pro nás bude znamenat.

Za normálních okolností by nám zpráva o takové blokádě prostě prošla jedním uchem dovnitř a druhým ven, teď ale víme, že to v kombinaci se suchem bude znamenat hlad v Africe. Stejně jako zpráva o velmi špatné sklizni cukrové třtiny na Kubě.

Dříve byly takové informace nepodstatné, ale teď už víme, že u nás v Podlesí, za mojí vesnicí, za mým plotem, kvůli tomu bude víc lidí v lese. Světová globalizace se v našem lese objevila jako nějaká příšera.

Vládní politici mluví o stavbě bariéry jako o úspěšném postupu. Naopak politiky a další lidi, kteří se angažovali nebo angažují v pomoci imigrantům, označil nedávno náměstek ministra vnitra Błażej Poboży za „užitečné idioty“. Cítí se tak?

Tady u nás v lese prostě umírají lidé. To není otázka toho, že někomu je zima nebo že ho štípl komár. My řešíme problém, zda někdo umřel, nebo ne. Nezabýváme se migrační politikou.

Nepřemýšlíme o tom, kolik na tom Putin s Lukašenkem vydělávají nebo jestli pomáháme při pašování lidí. Máme stanovené hranice humanitární pomoci a těch se držíme. Prostě reagujeme na to, že lidé trpí a že jsou oběťmi.

Ti, co nás nazývají užitečnými idioty, považuju za užitečné idioty já. Hlavu a patu by to mělo tehdy, kdyby změnili svou politiku na tomto území a akceptovali by všechny, kteří přicházejí, umisťovali by je do detenčních zařízení, zjišťovali jejich identitu a minulost a vraceli ty, kteří jsou nebezpeční.

Místo toho jsou ti lidé nuceni ukrývat se a my jsme nuceni k tomu, abychom jim skrytě pomáhali. A my, když pomáháme lidem, aby neumřeli v lese, zároveň nechtěně pomáháme i lidem, kteří by se do Evropy dostat neměli, třeba zlodějům nebo náboženským extremistům. Je to mizivé procento, ale bohužel je to tak.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Právní Kamil Syller spolupracuje při pomoci migrantům se Skupinou hranice.

S tím se vyrovnáváte jak?

Když si řeknu, že je někdo z těch lidí špatný a já do toho lesa nepojedu, a pak tam kvůli tomu někde umře žena, dítě nebo muž po studiích nebo rodina utone v bahně, tak přece musím jít pomoci. Nemám volbu.

To, že se přes hranice dostane někdo, kdo by neměl, není moje vina. Kdyby byla politika polského státu jiná a ti lidé by se prověřovali, identifikovali a filtrovali a eventuálně vraceli zpět, to by tady všichni lidé byli státu nápomocní.

Jak vaši pomoc migrantům vnímají sousedé? Přistěhovali jste se s manželkou z Varšavy a žijete v malé vesničce jen kousek od hranic s Běloruskem.

V mojí vesnici se v určité chvíli všechno změnilo z minusu na plus a lidé přestali spolupracovat s uniformovanými složkami. Naprosto. Myslím, že už je tu asi jen jeden dům, ze kterého by volali, aby upozornili, že někde viděli uprchlíky.

Od zimy, kdy sousedé viděli, že lidé v lese umírají, že se nacházejí těla a že se z Polska do Běloruska vyvážejí zpět děti, všechno se změnilo. Byli tu tací lidé, o kterých jsem si kvůli jejich názorům říkal, že s nimi už tu můžu žít jen těžko, ale teď jsou buď neutrální, nebo pozitivně nastavení k pomoci. Dokonce i ti, kteří jsou k pomoci nastavení nejhůře, posílají uprchlíky, které potkají kolem vesnice, pro pomoc ke mně.

Lidé už tu nevolají pohraničníkům. Pro ty bylo přitom spojenectví s místními obyvateli velmi důležité, protože my jsme jejich ušima a očima. To se ale zhroutilo, jelikož se ukázalo, že jsou krutí, bezohlední a plní i nelidské rozkazy. A z vojáků si tu lidé už dokonce i utahují.

Já jsem v blízkém městě Hajnówka na plotě dvou kostelů viděl bannery na podporu uniformovaných složek. Takže ta podpora nepodpora tu asi není úplně jednoznačná, ne?

Velká část lidí bezpečnostní složky dál podporuje, jenže to jsou lidé z Hajnówky, kteří uprchlíky potkávají jen velmi zřídka. Oni za nimi nejezdí, nepotkávají je ve zuboženém stavu v lese. Přístup lidí mění až osobní kontakt a zkušenost.

Můj soused, který je lesníkem, na začátku té krize volal pohraničníkům. Říkal, že je to tak správně a že tím způsobem pomáhá. Potom se ukázalo, jaká je situace a že jeho lidé někde u hranice káceli stromy a že sami uprchlíkům dávali svoje svačiny.

Efektem politiky státu je to, že my s uniformovanými složkami nespolupracujeme, i kdybychom opravdu chtěli. Já bych si přál, aby služby vozily lidi z lesa do nemocnic, do detenčních zařízení. V takém případě bychom jim volali a já bych se neplížil do lesa křovím a závějemi s 50 kilogramy vybavení a pomoci na zádech.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Děkujeme polským vojákům a činitelům za obranu hranic republiky, stojí na plakátu před kostelem v Hajnówce.

Jak ta pomoc vypadá? Chodíte nějakými stezkami? Kde ty lidi hledáte?

Když byla velká zima, jezdili jsme na hlídky s termovizí, abychom viděli, jestli někde někdo nesedí, neleží. Teď je tepleji, takže se soustředíme jen na tzv. špendlíkách, souřadnicích. Uprchlíci znají kontaktní číslo na humanitární pomoc, zavolají na něj, řeknou své souřadnice a my tam vyrazíme.

Jak často vyrážíte?

Na podzim to bylo denně. Já jsem vyrážel během dne a noci i několikrát. Teď je v některých místech znovu hodně lidí a vyráží se několikrát denně, ale na mém úseku hranice je teď lidí méně. Naposledy jsem byl v lese před dvěma dny.

I včera ale přišla žádost o pomoc, ale já jsem nejel, protože to bylo velmi hluboko v lese, už v zakázané zóně, kde létají helikoptéry. Hluboko do té zóny jezdím nerad, protože se s pohraničníky nemáme v lásce.

Co vám hrozí, pokud by vás našli v zóně se zákazem vstupu?

Podle právních předpisů je možná pokuta nebo zadržení. U obyčejného obyvatele, turisty nebo aktivisty je pravděpodobná spíš pokuta. Já mám ale se složkami konflikty a až příliš dávám najevo to, že pomáhám, a to přímo tady u mě doma, takže je možné, že na mě by vyšlo zadržení na dva dny. Ještě mě ale nezadrželi ani mě nestíhají.

Foto: Filip Harzer, Seznam Zprávy

Polská vláda vyhlásila podél hranice „zónu se zákazem pobytu“ a migraci chce zastavit stavbou pět metrů vysoké bariéry s betonovými základy. Hotovo má být do konce června. Následovat má elektronické zabezpečení.

Vy jste proti stavbě bariéry, jež teď na polsko-běloruské hranici vzniká. Jak byste ale migraci z Běloruska, která je nástrojem hybridní války, řešil?

Mohly by se použít drony na kabelu, ze kterých by bylo vidět až 15 kilometrů daleko na běloruské území. Jejich obsluha by viděla, jestli jde k hranici nějaká skupina, a mohla by tam poslat intervenční skupinu. To by ušetřilo i náš prales, který je rozdělený a ztrácí svoji divokost.

Chtělo by to i aktivní diplomacii, která by si vynutila zrušení letů do Běloruska například z Iráku.

Přes Polsko teď přešly miliony válečných uprchlíků z Ukrajiny, minimálně milion a půl jich v zemi zůstalo. Polská společnost ukázala nebývalou solidaritu a obrovské vzepětí. Oproti tomu ta pomoc, kterou poskytujete vy, je brána částí společnosti jinak, ba jako plnění Putinova a Lukašenkova plánu. Jak se s tímto kontrastem srovnáváte?

Několik tisíc lidí, možná 20 tisíc lidí, se dostalo přes naši hranici s Běloruskem a odešlo rovnou do Německa a také do Nizozemska, Belgie, Norska a Francie.

Měli jsme velmi smíšené pocity. Byla to hrdost a velké dojetí z takového stupně pomoci ukrajinským uprchlíkům a jejich přijímání v domácnostech. To všechno ale doprovázel pocit hořkosti, žalu a asi i závisti, že to jiní mají jednodušší.

Oni mají válečného uprchlíka z Ukrajiny, my máme válečného uprchlíka ze Sýrie, kde pořád padají bomby, nebo z Jemenu, kde je občanská válka. A já ty lidi musím schovávat nebo za nimi jezdit do lesa a plížit se s červenou svítilnou. Ti druzí, kteří pomáhají Ukrajincům, je prostě mohou ubytovat u sebe doma a ještě jim za to stát zaplatí a dělají to všechno otevřeně. Je to choré.

My víme, že v souladu s dublinskými dohodami o migraci mohou Němci uznat, že Polsko bylo první bezpečnou zemí, kam uprchlíci přišli, a vrátit je sem. My ale nesmíme předstírat, že v momentě, kdy je přijímáme, je Bělorusko bezpečnou zemí. Uprchlíci jsou pro běloruské služby a firmy zdrojem financí a do určité míry s nimi zacházejí normálně, ale jakmile se dostanou k hranicím, začíná násilí.

Začíná tam násilí a také znásilňování, o kterém jsme slyšeli.

O znásilňování žen na Ukrajině vědí všichni, je to strašné a je to velké mediální téma, ale v Bělorusku emigrantky znásilňují Bělorusové. Dochází k tomu i v těch skladech, které jsem zmiňoval, v nichž lidé přečkávali zimu. To se ale do médií nijak výrazně nedostalo…

Tento projekt vznikl za finanční podpory EU. Za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované